Plzeňské třesky plesky (No. 1)
První festivalový den bývá náročný, především fyzicky či chcete-li společensky. Letos poprvé mám problém s lístky (nezaručuju, že se dostanu na vše). Vlastně je to dobrá zpráva. V Plzni je o festival – podle toho, které jsem lístky nedostal, tak především o Peklo – zájem. Prý to ale byla především má chyba, neb na červencovou mailovou pozvánku jsem včas neodpověděl.
Opravdová náročnost bývá ale v něčem jiném – úvodní recepce se již tradičně koná v Pivovarském muzeu, kde – jak jinak – teče pivo proudem. A já letos zavíral, jak se říká, krám (tedy muzeum). Bylo hluboko po půlnoci a ráno jsem tak tak stihl první představení. Rychlík festivalových akcí a setkání se rozjel, a já se k napsání tohoto textu dostávám až v noci. Snad se mi jej podaří dopsat aspoň v termínu správného data…
Sopečný prach
Antické drama v postmoderní prádelně. Snímek PATRIK BORECKÝ
Hned na začátek přišla rána postmoderní kládou přes avantgardní hlavu: Orestek podle Ferencové (úprava textu, dramaturgie) s Fričem (úprava textu a režie). S inscenací, ve které je Eurípidés vyšisován v pračce postmoderny, jsem si nevěděl rady už při jejím zhlédnutí na domovské scéně pražského Divadla Na zábradlí. Nebyl jsem na premiéře, aura události opadla a já tam sledoval klopotnou snahu herců aspoň jakž takž vybruslit z cákanců divností všeho druhu. Tehdy se jim to nepodařilo a ani v Plzni to nebylo o moc lepší. Byť – dlužno říci – k nim prostor plzeňské Alfy byl velmi vstřícný a sympatické nasazení všech účinkujících do hlediště doléhalo. Pomohlo, že divák shlíží na inscenaci z nadhledu, a tak se kontakt získává přece jen líp než z vysoké rampy Zábradlí. Záměrné – až na dřeň blbosti a trapna – zinfantilnění celého textu a tématu však pochopitelně zůstalo. A já opět byl nedotčeně fascinován strojeností Fričovy destrukce v – kouzla kreativity zbavené – čaro křečovité dětinskosti. Neporozumněl jsem. S údivem čtu oslavy inscenace z pera Marie Reslové ve festivalovém programu, nedokážu se ztotožnit s nadšením, kterým ve své recenzi po premiéře v Lidových novinách hýřil Vladimír Just, nerozumím kolegům Paterové a Varyšovi, ani dramaturgům Kerbrovi či Viceníkové, kteří se o inscenaci s nemalým uznáním vyjadřovali v zákulisí.
Ivan Lupták v titulní roli. Snímek PATRIK BORECKÝ
Frič mluví o současnosti jako o světě bez bohů (a bez otců), kde nám pod prázdným nebem nezbývá než spoléhat sami na sebe a kde katarze lze dosáhnout leda tak, že uvidíme, co jsme udělali…, píše Marie Reslová. Když sleduju, co udělal s antickým mýtem Jan Frič, vidím jen sopečný prach, který ze žáru předlohy zbyl. Hermiona s nafukovacím kruhem na mě vystrkuje zadek, Pylades se živí jako Messenger a Orestes si černí rty v dětské říze. Mnohé – nebo všechno – by mohlo být, kdyby v tom byla nějaká vize, co s mýtem, který nás přesahuje a jehož smysl není jen v samotném příběhu, ale je zakódován v archetypu (minimálně) evropské civilizace. On to není dokonce ani výsměch či razantní odvržení. Spíš bezradnost, co si s danými situacemi a dějovými souvislostmi počít. A jak je divadelně – herecky i výtvarně – zpracovat. Frič nevtiskuje hercům pražádný styl, jen komiksovou statičnost a pohybové a výtvarné „hlášky“ (jednohubkové fóry). V podstatě nemají co hrát, mohou jen ukazovat bizarní kostýmy a pyšnit se líčením, cákat barvou a recitovat upravené Eurípidovy texty. A tak vše probíhá s monotónní silou snahy a maximálního nasazení. Bez kreativity, bez fantazie, popisně. I když výtvarná stránka – přenos všeho dění do soudobé prádelny či koupelny – je působivá, nerozumím například tomu, proč je bílý pult „utopený“ ve tmě, bez jasnějšího zasazení kulis do moderní, současné doby (když už). Anebo je to planeta plující prázdným prostorem?! Proč je svícení tak neměnné a ploché. Právě proto?! A proč ty panenkovsky „antickoidní“ říze a dětské (baletní?) bílé punčocháče. A proč má Klytaimnéstra – po celou dobu – na hlavě ručník? S jakou libostí vzpomínal jsem na Kolečkovy causy…
A proč má Klytaimnéstra na hlavě ručník? – Kristina Maděričová (Klytaimnéstra), Natália Drabiščáková (Hermiona) a Ladislav Hampl (Aigistos). Snímek PATRIK BORECKÝ
Ale třeba inscenaci křivdím. Jsem – generačně a lidsky – jinde a současným konotacím a dekomponujícím postojům nerozumím. Je fakt, že velikost rozpouštěnou kyselinou sírovou infantility ocenit nedokážu. Ač mám často a rád hlavu v avantgardních mracích.
Šedý vzadu lev…
Anna Dubrovskaja (Jelena) a Sergej Makovecký (Vojnický – Váňa). Snímek archiv DIVADLO Plzeň
Oslavované Státní akademické divadlo Jevgenije Vachtangova z Moskvy přivezlo ceněnou inscenaci Strýčka Váni litevského režiséra (a od roku 2007 svého uměleckého vedoucího) Rimase Tuminase. Je ročník 1952 a na celé inscenaci je to – až moc – znát. Je dítětem mírné moderny v mezích Stanislavského zákona. Inscenace má pevný tvar, silný tah s výrazným vyústěním, jasný styl, přesné, soustředěné herecké výkony, drží se tématu, které nahlíží vlastní optikou. Vlastně se jí nedá nic vytknout. Až na to, že je zoufale zastaralá. Především výtvarná stránka a civilně pojaté – byť vysoce stylizované – herectví, jako by vypadly odněkud z 60. či 70. Let minulého století. Jinak je ale třeba ocenit preciznost každého gesta, každé repliky. Je-li na jevišti ponk, na konci se na něm pracuje, až lítají třísky. Je-li na jevišti záhadný kus nábytku, zpoza kterého herci v prvé půli a s nadějí „lepší dny“ groteskně vylézají, je z něj v druhé půli gauč, na kterém Váňa s profesorem Serebrjakovem spočinou v mrtvolném neporozumění a groteskně se pošťuchují. Celá hra je interpretovaná jako tvrdý odsudek všech „zbytečných“ ruských lidí, jako loučení s dávnou dobou ruského mocnářství, s carstvím, jehož odkaz je na jevišti neustále přítomen v podobě šedé sochy lva. Teď ještě, aby se ruské divadlo zbavilo patosu a pýchy Stanislavského metody prožívání (byť zde již s jistou dávkou mondénní a občas groteskní stylizovanosti).
Galina Konovalova (Marina) a Artur Ivanov (Astrov). Snímek archiv DIVADLO PLzeň
A tak jsme vlastně první den festivalu zažili dva extrémy. Přehnanou infantilitu dekompozic postmoderny a obdobně přehnanou interpretační popisnost výkladu všech situací a témat odvanulé moderny.
A zde ještě slíbené odkazy na festivalové recenze autorů RozRazil Online: Orestek, Strýček Váňa
Komentáře k článku: Plzeňské třesky plesky (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
