Plzeňské třesky plesky (No. 3)
Stíny dávno i nedávno minulých dob a režimů, otisky současných i dávných divadelních osobností a divadelní osobitosti, tak bych nazval páteční program na festivalu DIVADLO Plzeň. Hned v úvodu musím totiž předeslat, že na off-program festivalu nedorazila jeho jediná zahraniční akvizice – Kornyag Theatre z Minsku. Dva jeho členové nedostali vízum a souboru se navíc nepodařilo sehnat zahraniční valuty, aby mohl do Plzně vůbec vyjet. Zde by mu sice peníze dali, i honorář by dostali, ale nejdřív by sem musel nějak dorazit (situace kolem víz i peněz se prý odehrála tak pozdě, že nebylo možné najít náhradní řešení). Valuty jsou prý v Bělorusku vzácné zboží, vyhlašují se na ně veřejné konkursy, kterých se účastní i továrny a podniky, a nepohodlné nezávislé divadlo v podstatě nemá šanci. A tak do Plzně dorazil stín světa, který si člověk už snad ani neumí představit. Ale není to tak dávno… O tom ale až zítra, kdy jsou na programu dva historické monology…
Děti to v paneláku lehké nemají… – Pavla Gajdošíková jako Julie s ležícím Michalem Sedláčkem v roli Romea. Snímek TOMÁŠ RUTA
Veronský vévoda je domovnice
Na ostravského (Divadlo Petra Bezruče) Romea a Julii přišlo do sálu Divadla Alfa – i vzhledem k četnosti na festivalu – velké množství profesionálních i amatérských divadelníků. Všichni byli zvědavi na práci potomka slavného rodu Pitínských – Annu Petrželkovou, sedmadvacetiletou dceru Jana A. Pitínského, jehož inscenace zde nechyběly v devadesátých letech snad ani jednou. Přijela spousta pražských divadelníků, kteří režie Anny Petrželkové zatím neměli šanci vidět – vystudovala VŠMU v Bratislavě, režírovala zatím především na Slovensku (za Noru ve Štátnom divadle Košice byla nominována na ocenění Dosky jako objev roku) a na Moravě. Sám jsem viděl pouze na letošním festivalu Dream Factory její Vyčištěno, jedno z vrcholných děl britské dramatičky Sarah Kane, které připravila v olomouckém Divadle na cucky. Trochu školní práce s řadou dílčích nápadů, s několika citlivými hereckými přístupy (Tereza Richtrová), ale bez hlubšího osobního vztahu, pochopení či výkladu mě sice příliš nepřesvědčila, ale poměřovat běh atleta jeho dětským škobrtáním je nefér, a tak jsem i já byl velmi zvědav.
Rodiče mají mejdan… Snímek TOMÁŠ RUTA
Petrželková přenesla děj do jednoho současného sídlištního bloku z cca 70. let minulého století. Odhladl bych, že v té době se příběh i odehrává, byť by to mohlo být i dnes. Bydlí v něm maloměšťácká rodina (Kapuletovi), která nenávidí punkerskou či spíš hardcoreovou partu Monteků. Zprvu sledujeme všechny rodiče, jak se dívají na dávné Televarieté s Dvořákem a Bohdalovou, nudí se, plouží po bytě plném sektorového nábytku jak zombies z Romerova filmu Noc oživlých mrtvol a nakonec se i stařecky poperou. Nastavenou optiku „účtování“ s televizním bačkorovým světem panelákové (pa)kultury dodrží Petrželková důsledně až do konce.
Balkónová scéna v sektorovém nábytku. Snímek TOMÁŠ RUTA
Z různých částí skříní vylézají jednotlivé postavy, dveře jsou téměř kdekoli (bydlel jsem na sídlišti a potvrzuji, je to obludné), Julie (Pavla Gajdošíková) bydlí v malé skříňce nad jedněmi z nich. Když má přijít balkónová scéna, vystrčí z dvířek skříňky ruku se zapálenou cigaretou, jak to známe u spousty kuřáků sedících u okna. Jaké to světlo svítí nade mnou, vykřikne Romeo (Michal Sedláček) a zaslechne Juliin monolog Romeo, Rome, proč jsi Romeo? Z takových, přesně vystižených, do groteskna a výsměchu převedených situací je sestavena celá inscenace. Nádherná je Juliina chůva v podání Norberta Lichého. Na začátku ji vidíme v natáčkách a s vysavačem, jak vzpomíná na malou Julinku, postupně se ale proměňuje v podivuhodnou transvestitku, která si dokonce střihne sólo na foukací harmoniku s triem Romeo (g)-Merkucio (Tomáš Dastlík – bg)-Benvolio (Lukáš Melník – ds).
Chůva si s triem střihne i sólo na harmoniku… – Romeo (g – Michal Sedláček), Chůva (hmnca – Norbert Lichý) a Merkucio (bg – Tomáš Dastlík). Snímek TOMÁŠ RUTA
Překvapivě, vše do sebe i v tomto časoprostorovém posunu zapadá. Snad jen vražedný souboj Tybalta s Merkuciem a následný s Romeem mi připadal trochu odjinud. Naštvaní kluci by spíš na sebe vzali – třeba – rozbitou lahev a těžko by umírali tak „romanticky“, jak to předvádí Tomáš Dastlík (Merkucio). Ale to je už cit diváka, který něco přijme, něco odvrhne. Razantně seškrtaný text mnoha přítomným divadelníkům rval srdce, interpretace rodičů jako trapně směšných zombies přišla starší generaci také těžko přijatelná. Někteří vyčítali Petrželkové neodůvodněnou schválnost přesazení do současného světa velkých sídlišť typu Petržalky (vida, slovní hříčka), ale nikdo inscenaci nebral nápaditost a razanci, s níž Petrželková text interpretuje.
Knížeti Svatoplukovi se ulomila lebka
Název inscenace Hollyroth, který do mého názvem oblíbeného Sálu Peklo Slovenské národné divadlo, je třeba nejdřív osvětlit. Jde o monolog sestavený z díla slovenského básníka, překladatele a katolického kněze Jána Hollého (1785- 1849), který s velkou osobitostí a autorským vkladem interpretuje herec Robert Roth.
Robert Roth alias katolický kněz Ján Hollý… Hollyroth. Snímek archiv DIVADLO Plzeň
Text sestavil režisér této inscenace Rastislav Ballek. Kromě Rotha je přítomen a aktivně se na výsledném znění podílí ještě – údajně významný – bratislavský DJ Oswald, který nejen že pouští různou hudbu a ruchy, případně zesiluje některé Rothovy řeči, ale často využívá i právě nahraných smyček hlasu a podobně. Inscenace j vrcholnou ukázkou autorské interpretace díla a odkazu nejen Hollého, ale v podstatě celé slovenské mytologie a národovectví. Je sarkatická, výsměšná, jízlivá, sebeironická, plná energie a jednoduchých – malých nápadů, čímž diváka po celý čas udržuje v napětí. Jazyk, kterým Hollý psal – bernolákovština – není až tak úplně srozumitelný (byť ne nesrozumitelný, jak jsem se zprvu obával), působí ale v Rothově podání obrovsky básnivě, expresivně a vtipně. Jako bychom sledovali koncert anglofonního rockera – ne úplně všem slovům jsem rozumíme, ale téma bylo čitelné a energie tak silná, že bych jej vydržel sledovat i déle než předstaení trvalo. Zvlášť když dokázal Roth vtipně rozehrát i situace, do nichž se dostal nečekaně a nezáměrně – třeba když zapomněl text a četl jej anglicky z titulků nebo když hledal kus lebky knížete Svatopluka, jež mu upadla pod sedadla diváků.
Slovensko, kdo jsi? Snímek archiv DIVADLO Plzeň
Stanice metra Lébl
Poslední inscenací dne – aspoň pro mne – byla třetí derniéra inscenace Daniela Špinara Racek, kterou v červnu loňského roku připravil v Městském divadle Kladno. První derniéra se konala již na jaře na domovské scéně, druhá také na jaře na festivalu Flora Olomouc a třetí – údajně definitivní – zde. Ambiciózní, velkorysé inscenace to zkrátka mají na regionálních scénách těžké. Přitom jde o srozumitelnou, obrazově působivou, herecky dobře zvládnutou interpretaci Čechovova dramatu, která odpovídá dnešní době a současně – myslel bych – je atraktivní o obecnému diváckému vkusu. Například střední školy by právě na takové měly chodit. Věřím, že divadlo by tím získávalo nové diváky.
Představení nových forem začíná… Snímek archiv DIVADLO Plzeň
Ale zpět k inscenaci. Jana Potměšila na vozíčku v roli starého Sorina nahradil režisér inscenace Daniel Špinar, což – myslím si – inscenaci neprospělo. Je totiž sestavená z velkých – herecky i výtvarně –stylizovaných obrazů včetně herectví a každý posun ji trochu degraduje. Náhle byl Sorin na kolečkovém křesle jen (jako by) nahodilý nápad a divák cítil, že soucit k němu je jen výmysl a hra. A protože celá inscenace je tak trochu hra na emotivním i intelektuálním ostří obrazu vášně a obrazu reality, převažovaly v některých místech ony režisérské posuny možná přece jen příliš směrem za hranu divadelní schválnosti. Nicméně právě jednolitost inscenačního obrazu, výkladu i herectví tuto inscenaci zdobí. Za každé konstelace. Stylizace je důsledná – a to jak v herectví (nádherně afektovaná Alena Štréblová jako Irina), tak v kostýmech, parukách (půvabný Tomáš Petřík jako Trigorin s černým čírem a brýlemi á la Michal Dočekal), velké monotónně nasvícené zdi v pozadí s nápisem Čajka, který svítil jak nápis na stanici metra Anděl. A Treplev (Štěpán Benoni) se zastřelil jak u Lébla. Z jedné strany (pravé) se ozval výstřel a na druhou (doleva) se za ním vydal Dorn (Zdeněk Velen). Možná to byla náhoda a Kladenští to ani tak nechtěli, ale vzpomněl jsem si, že právě na tomto detailu lpěl Petr Lébl ve svém Rackovi (se kterým bývá tato inscenace svým dramaturgickým přístupem srovnávána) a vyčítal kritice, že si toho nevšimla.
…a končí – vpředu Treplev (Štěpán Benoni). Snímek archiv DIVADLO Plzeň
Dan Špinar je rozhodně režisér, který je schopen velkých divadelních „pláten“ (vzpomeňme na Vojcka), komorních inscenací (A-Studio Rubín) a dokonce i divácky vděčných, řemeslně na vysoké úrovni zpracovaných, komediální herectví podporujících titulů (Zkrocení zlé ženy letos na LSS). Když jsem v kuloárech zaslechl, že si podává projekt na „nové“ Divadlo Komedie, dávám mu (za sebe) velké šance.
Komentáře k článku: Plzeňské třesky plesky (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Ilona Smejkalová
Vladimíre,
jenom upřesňuji (coby dramaturg tohoto kusu) dvě věci ohledně kladenského Racka. Daniel Špinar roli Petra Sorina zaskočil (a to již podruhé), z důvodů zdravotní indispozice Jana Potměšila. Termín „nahradil“ se mi v tomto případě nezdá příliš vhodný, neboť evokuje pocit, že šlo o jakýsi autorský záměr.
Oba dva záskoky se řešily na poslední chvíli – v prvním případě dokonce ze dne na den – a jiná varianta, než záskok režiséra, nebyla možná. I proto jsem inscenaci na jevišti omlouvala.
A za druhé – výstřel skutečně přišel z levé strany a Dorn se vydal doleva. Věřte tomu nebo ne, možná i divadelní akustika dokáže divy, ale je tomu tak. Výstřel šel zleva od inspicientské kabiny, stejně jako ve všech kladenských reprízách.
22.09.2011 (9.52), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Škoda,
tak střílejte příště zprava (obráceně – že by byl výstřel zleva a Dorn šel doprava – je asi špatně, neb pokud vím je na jevišti levá strana přisuzována zrození a pravá strana zásvětí smrti).
22.09.2011 (16.42), , Trvalý odkaz komentáře,