Plzeňské třesky plesky (No. 4)
V Plzni je stále slunečno, byť šedé mraky se začínají nad ní stahovat a sem tam ukápne z podzimní slza. Slzy minulosti a bouřky současnosti byly i hlavním mottem sobotního programu.
Byl nejchytřejší…
Na úvod zavítala do Alfy křehká kompozice z deníkových záznamů, dopisů a dobových dokumentů první ženy Gustáva Husáka Magdy Husákové-Lokvencové (1916 – 1966). Zpracovala je, v produkci profesionální slovenské platformy pro současné divadlo P. A. T. nastudovala a sama v „dokomentárnem monodramatu“, jež nazvala M. H. L. vystupuje jednatřicetiletá slovenská herečka a režisérka Sláva Daubnerová.
Snímek archiv DIVADLO Plzeň
Divák sleduje její život od maladických dob okouzlení komunismem, seznámení s Husákem (vzali se 1. 9. 1938), válečných vřav, SNP, Magda se dostala do Moskvy, kdy se jim narodil 23. 10. 1944 syn Vladimír. A život i inscenace pokračují věcně a informativně dál. Přes angažmá v poválečných letech po Husákovo zatčení a odsouzení na doživotí po (v inscenaci trochu nejasný) rozvod, vztah s divadelníkem Ctiborem Filčíkem a závěrečné „míjení se“ s oběma muži v Bratislavě poloviny 60. let. Inscenace je to bezproblémová, tak trochu přeestetizovaná, nostalgická, plná pomalu plynoucích obrazů a událostí. Sem tam skrz průhlednou oponu zhlédneme dobový dokument, Daubnerová-Husáková jezdí podle sinusoidy svého osudu nahoru a dolů pater nosterem a neustále kopíruje osudový čas života své postavy. Jako bychom se prohrabovali kufrem s jejími deníky a dopisy. Víc se nedozvíme, postoj a autorskou interpretaci nenajdeme. Právě to – a použité nerafinované režijní a scénografické postupy – zřejmě vedly valnou část přítomné intelektuální divadelní kritiky (a dramaturgů a divadelníků…) k odsouzení této inscenaci jako – svého druhu – kýče. Za sebe však musím být tolerantnější. I tento typ dokumentárního divadla, který nekonfliktně otevírá minulost, má své opodstatnění. Míří na pochopení, city a toleranci. I ty jsou v pohledu na minulost, z které vyrůstá naše přítomnost, třeba. I když M.H.L. žádný bambuvýbušek není. Byl zkrátka nejchytřejší, proto jsem si ho vzala…, říká o svém první muži hlavní postava.
Alles in die Luft
Následný Historický monolog Dr. Emila Háchy v režii J. A. Pitínského (vida, včera jsem při psaní o jeho dceři úplně zapomněl, že zde má inscenaci) v brutálně osobité interpretaci Evy Salzmannové s Karelm Steigerwaldem v němé roli T. G. Masaryka jsem vynechal. Hrál se (byť dvakrát) ve zdejším Klubu, byl o něj obrovský zájem, na řadu zájemců se nedostalo a já jej viděl již v Praze. Ohlasy byly znamenité, prý bylo představení v jistém smyslu dotaženější, apelativnější, ve významech některých situací a postojů propracovanější než na premiéře v Divadle Kolowrat. A tak sem přispěju Háchovým zdůvodněním jeho podpisu pod kapitulaci Československa po jednání s Hitlerem v Berlíně 13. března 1939: Můžete vydržet Hitlerovo řvaní, protože kdo řve, nemusí ještě uvnitř být ďábel. Ale on tam byl také Göring, víte, ten žoviální Göring s tou svou bodrou tváří, kterou znáte tak dobře z fotografií. Nuže, když napětí dostoupilo vrcholu, když jsem byl vyčerpán, už div ne mrtev, ale ještě pořád jsem se držel, vzal mě ten dobrák za ruku, přátelsky si mne odvedl stranou a měkce, říkám vám, on mi jakoby měkce domlouval, je-li opravdu třeba a nutno, aby celá ta krásná historická Praha, das wunderschöne Prag, byla v několika hodinách srovnána celá se zemí, aby do povětří vyletělo všechno, Hradschin i dóm, zkrátka alles, alles… Alles in die Luft, Herr Staatspresident, a to všecko jen proto, že nechcete nebo nemůžete pochopit Führera, který si přeje, aby tisíce mladých českých lidí neztratilo svůj život v marném odporu zbytečně… Nedovedu rozsoudit postoje a životy Husákové ani Háchy.
23 štěkajících žen
V Pekle jsem jen tak tak stihl Ženský chór z Polska, projekt režisérky Marty Górnické připravený ve varšavském Divadelním institutu Zbigniewa Raszewského. Dokonale sladěný voiceband dvaceti tří žen různého věku dirigovaný přímo před diváky samotnou režisérkou byl spíš výsledkem workshopu či ukázkou techniky a pracovní metody než plnohodnotnou inscenací.
Snímek archiv DIVADLO Plzeň
Jsem rád za takové projekty, u nás takto pracuje například brněnský Ústaf, jen mi přijde, že na programově nahuštěném, krátkém festivalu by měly být spíš součástí jeho off-programu. Dívky-ženy využívaly různých hlasových technik, od rytmizované recitace přes operní zpěv až kamsi k výkřikům a štěkotu. Texty byly zaměřeny (na polsko možná odvážně) feministicky, zprvu ironické později čím dál radikálnější, byť vždy s jistým nadhledem. Skupinová aranžmá šikovně využívala prázdný prostor, byť jisté „spartakiádnosti“ se těžko v takovém tvaru vyvarovat. A to je asi tak vše, co se o projektu dá v blogové reportáži říct.
Následující inscenaci Led maďarského Národního divadla si nechávám na zítřek. Je 18:40 a rád bych stihl závěrečné představení festivalu. Omlouvám se tedy těm, kdo by si rádi o tomto – zcela zásadním – projektu letošního festivalu chtěli zde dočíst dnes.
Komentáře k článku: Plzeňské třesky plesky (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
