Plzeňské třesky plesky (No. 5)
Neděle se v Plzni – co se počasí týká – pokazila, nicméně program to nijak nenarušilo. Ostatně byvší časté akce pod širým nebem (vzpomínám především na Bílé divadlo nejen před kostelem, ale i v ulicích), kvůli nimž se termín festivalu přesouval na září především, se letos téměř nekonaly. Jen v rámci off-programu a velmi skromně. Po divadelnících v plzeňských ulicích a náměstích nebylo ni vidu ni slechu. To spíš Dny vědy a techniky, které si rozprostřely stany na náměstí i v parku.
Ústavy ústavy, kdopak postaví?
Ospalé nedělní ráno začalo festivalovou besedou na téma Národní divadla a jejich inscneace na festivalu DIVADLO. Nevstal jsem, nebyl jsem, nevím.
Co s národními divadly? – účastníci festivalové besedy. Snímek JOSEF PTÁČEK
Diskutovali – jak se ke mně doneslo – například Vojtěch Varyš s profesorem Pavlem Trenským o povaze Sorokinova románu Led a autora prý porovnávali s Michelem Houellebecquem , moderoval Vladimír Mikulka. Dostanou-li se ke mně podstatnější informace, dám hned na i-DN. Po diskusi jsem se před Komorním divadlem potkal s profesorem Trenským, a než jsem se stačil zeptat, co se v klubu odehrávalo, vyděšeně na mě vyhrkl: Ukradli mi auto! Ouha. Spěchal jsem zrovna do Pekla a jiné na mne rozevřelo svou tlamu. Odkázal jsem profesora na dámy ve festivalovém centru a poslal k nebi prosbu, ať je auto jen odtažené. A – bezradně – běžel na představení Stůl polského kvarteta Karbido.
Stůl, zvonek, svíčka, sklenička a papírová lodička
Snímek archiv DIVADLO Plzeň
Ve festivalovém Programu stojí:
Karbido – Karbido je volné sdružení avantgardních umělců, inklinujících k hudbě, divadlu a výtvarnému umění a vycházejících ze všech těchto žánrů. Mezi nejrůznějšími inspiračními zdroji převládá criminal jazz, idylické melodie, folkařská otevřenost a energie kontrastů. Skupinu založili v roce 2003 hudebníci spojení se skupinami CEZ, Kormorans a Formacya Bochianni. Karbido je volně spojeno s Hermetic Garage, platformou uměleckých aktivit Tomasze Sikory. Skupina rovněž vytvořila hudbu k divadelním režiím Tomasze Mana 111 a Medea, jakož i k představení Černobyl souborů Biuro Podróży a Arabesky (Charkov) a zvuk k mnoha polským divadelním inscenacím a filmům.
Hudebníci, nebo performeři? Snímek archiv DIVADLO Plzeň
Stůl – Originální akustická performance, v jejímž středu stojí velký dřevěný stůl, který reaguje na sebemenší dotyk, podnět, vibraci, jež přetavuje do zvuků. Kolem stolu sedící hudebníci vyluzují písně všech žánrů – od lidovek po rockové balady, na stůl hrají rukama, dechem, nožem, rty …. Bez jakéhokoliv nástroje Karbido svými doteky na stůl vytvoří proud hudby regulérního hudebního ansámblu.
A polský publicista Marek Włodarski představení charakterizuje slovy: Uprostřed středně velké místnosti v prvním patře jazzového klubu stál čtvercový dřevěný stůl obklopený diváky. Pak vešli čtyři muži v černých oblecích, rozesadili se kolem něho jako čtyři hráči ruské rulety a začali na něj hrát – svýma rukama, rty a předměty každodenní potřeby – a vyluzovat zvuky všeho druhu, které sílily a postupně vytvářely rytmicky a instrumentálně složitou symfonii. Ani jediný úder, ani jediný dotek nebyl náhodný či chaotický; každý vytvořený zvuk byl nezbytnou částicí jedné ze šesti ohromujících skladeb, vytvořených performery.
Rytmizuje a zpívá Michał Litwiniec. Snímek archiv DIVADLO Plzeň
Sám o této produkci nic jiného ani líp napsat neumím. Šlo o fascinující koncert čtyř maníků kolem ozvučeného dubového stolu sem tam mírně zdivadelněný – změnami světel, miniakcemi mezi performery, hraním s noži, skleničkou, rozsvícením svíčky, zazvoněním zvonečku nebo sestavením papírové lodičky na závěr. Koupil jsem si jejich DVD se záznamem performance, která získala řadu ocenění (mj. v Edinburghu 2007 ne v roce 2009 na MIDEM v Cannes) a představila se již na dvaceti (včetně Plzně) hudebních a divadelních festivalech v Evropě a v Izraeli. A kladl si otázku, proč mi trochu vadí, že jsem je viděl (a slyšel) právě na plzeňském festivalu. Nejspíš proto, že je neviděli hudbymilovní návštěvníci – třeba – festivalu Alternativa nebo vůbec avantgardní muziky, anebo na ně sem sami nepřišli či nepřijeli, a nezjistili tak, že existuje taky DIVADLO. Takto šlo spíš o drobnou – a trochu nadbytečnou – festivalovou exklusivitku. S perličkopu, že jeden z performerů – Michał Litwiniec – je synem legendárního Bogusława Litwiniece, ředitele wrocławského Teatru Kalambur, které v 80. letech pořádalo významné mezinárodní přehlídky avantgardního divadla, na které jezdila řada nezávislých lidí ze závislého Československa a které ovlivnily snad celou českou divadelní alternativu včetně mne.
Fandíme divadlu
První radostná zpráva mě dostihla hned po představení. Máma festivalových hostů a jeho věrná organizátorka od festivalových počátků, paní Růžena Benýrová mi s sdělila, že profesor Trenský nalezl své auto! Zaparkoval je v jiné ulici, než si myslel… A druhá – divadelní – radost následovala v Komorním divadle. V rámci festivalového programu zde hostovalo pražské Dejvické divadlo s Marberovou nejlepší komedií roku 1995 v Británii podle deníku Evening Standard Dealer´s Choice, „allenovsky“ skvěle přeloženou milenou Danou Hábovou.
Hráči Ivan Trojan, Jaroslav Plesl, Hynek Čermák, Martin Myšička, Václav Neužil, David Novotný… Snímek archiv DIVADLO Plzeň
Ani o tomto představení nemá myslím cenu nějak dopodrobna psát. Tak dokonale sehraný tým herců, precizně ctících a rozvíjejících žánr inteligentní anglické (suché) komedie s prvky (laskavé) černé grotesky, perfektně vedený režisérem Jiřím Pokorným k čisté radosti ze hry, z níž diváka, který fandí divadlu, radostí puká srdce a blaho rozlévá se tělem, si nikdy nemohu nechat ujít. I kdybych tento deník nestihl včas dopsat. Hrají jak laserový paprsek. Každé gesto, každý dialog, každá hláška, každá pointa, každý tik jsou třeskutě vtipné, chytré, vypointované. Takto snad hrají jen na West Endu… Nebo ani tam ne? Vzpomněl jsem si při té radosti opět na svá divadelně iniciační léta sedmdesátá a osmdesátá, jak kdykoli jsem šel večer kolem Činoherního klubu, zaskočil jsem si tam na balkón na stojáka. Ne na alkohol, ale na kus divadla. Klidně jen na druhou půli či na jednu scénu, o které jsem věděl, kdy je. Třeba na příchod Jiřího Menzela do Penzionu pro svobodné pány kotoulem plavmo přes houpací křeslo. Nebo na řádění Abrháma, Kodeta, Víznera a Šafránkové v Tři v tom. Abrhám, Čepek, Hrzán, Menzel, Kodet, Somr, Vízner, Šafránková… – to je pro mne úhelný kámen napadnutého hereckého divadla. A nyní je znovu zažívám v Dejvickém divadle. Ostatně, teď koukám, že jsem cosi v tom smyslu psal už v recenzi na tuto inscenaci do E15. Takže se jen opakuju.
Closing Party
Konci hlavní části festivalu zbývalo již jen jedno inscenační okénko – Verdiho Rigoletto místního (DJKT Plzeň) operního souboru (s řadou hostujících zpěváků) v režii slovutného maďarského divadelníka a filmaře Róberta Alföldiho.
Rigoletto (Vladislav Zápražný) v hokejových mantinelech. Snímek archiv DIVADLO Plzeň
Jako operní hluchavec se neodvažuju posuzovat pěvecké výkony ani orchestr (působily mistrovsky), ale na rozdíl od mnoha operních i činoherních divadelníků se mi i samotná inscenace líbila. Měla nadhled, humor, Vladislav Zápražný v titulní roli a Ildikó Szakács v roli jeho dcery byli vášniví, a přitom neoperně civilní, skupinové choreografie a páni v cylindrech příjemně patafyzicky „kafkoidní“, jen výtvarné pojetí a řemeslné zpracování scény k celku vůbec neladilo. Proč byla tak ošuntělá? A to uprostřed měla být hokejová střídačka?! Možná jo. Mantinely to mělo, hokejová dvířka taky. Pak by ale zpěváci museli mít přilby, hole a brusle, aby to bylo jasné.
A pak už se jedlo, pilo a hodovalo až do rána.
Adie DIVADLO PLzeň 2011… Snímeka rchiv DIVADLO Plzeň
P. S. Vím, že jsem včera slíbil kostky maďarského Ledu. Namíchám je do závěrečných třesků plesků, ve kterých se ohlédnu za celým festivalem.
Komentáře k článku: Plzeňské třesky plesky (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Michal Zahálka
Vladimíre,
doplním tedy pár podrobností k oné festivalové debatě o repertoárech národních divadel – já jsem tou dobou už sice mířil z Plzně pryč, ale díky Ladě Halounové mám k dispozici její nahrávku, kterou jsem právě doposlouchal.
Z těch, které po hlase (či podle oslovení) poznám, hovořili zejména: Vladimír Mikulka (moderátor), Martin Bernátek, Josef Herman, Vojtěch Varyš, Pavel Trenský, Dora Viceníková, Karel Král a Attila Szabó – pokud jsem na někoho zapomněl, hluboce se omlouvám.
Debata
byla vztažena ke čtyřem inscenacím národních divadel, které byly v Plzni k vidění – tedy Historický monolog (ND Praha), Korespondence V + W (ND Brno – Reduta), Hollyroth (SND Bratislava) a Led (ND Budapešť). Je asi docela jasné (a v debatě též zaznělo), že v prvních třech jmenovaných případech jde o inscenace pro několik málo (rozuměj 1 – 3) herců vztažené k jistým historickým postavám a jistému pohledu na ně. Je asi docela zajímavá otázka, nakolik šlo o záměr dramaturgie festivalu a nakolik se prostě tyto inscenace náhodou v jednom roce (tušímže všechny premiérovaly r. 2010) urodily jako to zajímavé v rámci úrody „svých“ divadel; po mém soudu to bude trochu od obojího, byť orientace na to komorní a méně oficiální z národnědivadelních repertoárů byla od festivalové dramaturgie cílená.
Smyslem debaty
bylo (chápu-li to správně) dobrat se pozice těchto inscenací v kontextu repertoáru národních divadel a pojmenovat na tomto základě směr, kterým by se mohla a měla tato divadla ubírat. Jistěže to je mírně řečeno ambiciózní pokus a žádné zaručené moudro v tomto směru nepadlo (ani nemohlo!), přesto to nebylo (jak se mi z poslechu zdá) zcela tupé a bez zajímavosti.
Jako klíčový problém
se ukázal vztah inscenací či prostorů, v nichž se hrají (tedy Kolowratu, Reduty a studiových scén v Bratislavě a Budapešti), k dané instituci zvané Národní divadlo – zejména vztah Reduty k brněnskému ND a jeho činohře je, jak známo, poměrně volný, a inscenace Led vznikla a nějakou dobu se hrála dokonce zcela mimo strukturu maďarského ND a kontroverzi rozpoutala až po přesunu na jeho studiovou scénu.
Hojně
(mám pocit, že především) se ale hovořilo o jednotlivých inscenacích – a ukázalo se, že snad ani u jedné z nich nepanuje shoda o jejích kvalitách či „vlastnostech“ (například: je-li Korespondence příliš sentimentální či nakolik vypovídá o takzvaných „velkých dějinách“). Je to přirozené, ale těžko potom říct, co by se vlastně kde hrát mělo. Líbí se mi názor, že Korespondence by byla vhodnou inscenací nikoliv pro tu experimentální, ale pro tu „oficiální“ část repertoáru – je to po mém soudu kus divácky zcela přístupný a přitom divadelně nesmírně dobře udělaný.
Toliko asi mé postřehy ze zprostředkované debaty. Bude-li někdo mít o nahrávku zájem, patrně mohu poskytnout, či by se prý možná mohla časem objevit na stránkách SČDK.
S pozdravem
20.09.2011 (14.14), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Ano,
záznam diskuse se v brzké době objeví na webových stránkách Sdružení českých divadelních kritiků (http://host.divadlo.cz/scdk/)
20.09.2011 (19.08), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin Bernátek
Záznam z plzeňské debaty
je již k dispozici na stránkách SČDK, zde: http://host.divadlo.cz/scdk/index.php?id=77&src=aktualita.php
Michalu Zahálkovi
děkuji za komentář, další reflexe jsou vítány.
MB
21.09.2011 (23.08), , Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Trenský
Pan Zahálka má pravdu,
v popředí debaty byly jednotlivé inscenace a ohlášený programový kontext se rychle stal druhotnou záležitostí. Snad tomu nemohlo být jinak: to, co se hraje na festivalu, je bezprostředně zajímavější nežli abstraktní otázky.
24.09.2011 (13.38), , Trvalý odkaz komentáře,