Divadelní noviny > Zahraničí

Po dvou operách z Berlína a z Drážďan

Utahování šroubu

Opera Benjamina Brittena The Turn of the Screw, tedy Utahování šroubu, je zdánlivě typickou anglickou duchařinou, v níž nově přijatá guvernantka bojuje o dvě děti se zlými duchy. Horor odehrávající se v tajemném domě obklopeném lesy a mlhami jak z Edgara Allana Poea. Jenže Britten v polovině padesátých let minulého století operu napsal podle povídky z roku 1898 a s jejím autorem Henrym Jamesem sdílel traumaticky prožívanou homosexualitu a sklony k pedofilii. Vykládat si tedy svádění chlapce Milse a jeho sestry Flory duchy komorníka Quinta a bývalé guvernantky Jessel bez podezření na symbolicky pojednanou pokřivenou sexualitu by bylo naivní už v literární předloze, natož v Brittenově partituře. Přesto se tak zpravidla děje, i při prvním českém uvedení opery Jiřím Nekvasilem a Danielem Dvořákem ve Státní opeře Praha (2000) převážila artistnost provedení, při kterém se hrálo v prostoru hlediště a diváci na to pohlíželi z jeviště. Výtvarně působivé, ale vcelku o ničem.

Režisér Claus Guth ve Státní opeře v Berlíně, která hraje v Schiller Theateru (kvůli nekončícím opravám budovy na Unter den Linden, takovému berlínskému tunelu Blanka, jen, myslím, daleko dražšímu), naopak traumata příběhu vyslovil s nemilosrdnou přímočarostí. Jak by se asi v tomto případě mohly odehrávat obvyklé diskuse mezi modernisty a tradicionalisty, co neustále požadují uvádět opery tak, jak je autor myslel, protože on je podle nich přece první režisér (tudíž scénograf, kostýmní výtvarník a kdoví co všechno)? Guth zahrnul do zvrhlých sexuálních událostí dokonce i hospodyni Mrs. Grose, původně jen jakousi pamětnici, která zprostředkovávala potřebné informace – kdyby nic jiného, přivítala novou Guvernantku (nemá v opeře jméno) dlouhým lesbickým polibkem, myslím prvním šokem, který divákům režisér připravil. Nepotřeboval střídat scény u jezera či cestou do kostela, vystačil s tajemným, do fialova zešeřelým interiérem domu, s lampičkami spoře osvětleným labyrintem výklenků a průchodů, jež vznikají otáčením stavby na točně a v nichž postavy bloudí stejně jako ve svém zvrhlém nitru. Obě nedorostlé děti žijí v samozřejmém incestu, nechybí demonstrace sadismu (když je k dispozici něžný bílý králíček…) – homo­se­xuál­ní pedofilie mezi dětmi a „duchy“ je nakonec tím nejpřirozenějším, co se za zdmi tajemného, zřejmě viktoriánského domu odehrává. Že erotickému zakázanému chtíči nakonec podlehne i Guvernantka, je už vcelku očekávatelné.

Brittenova hudba je přirozenou součástí deviantního prostředí, dirigent Ivor Bolton zdůrazňoval jakousi melodickou lepkavost a pudové podkreslení vizuality inscenace. Jeho čtení partitury je ovšem výsostné i stylově, hodně impresivní až impresionistické, uhlazuje tempa, nástroje a jejich skupiny vyladil do minuciézních zvukových jednotlivostí, které neúprosně a tak trochu nezúčastněně plynou k neodvratnému konci.

Stejně nenápadně a zpomaleně se odehrávají události na jevišti, jsou tím otřesnější, čím jsou méně nápadné, jakoby skryté, divák se za nimi musí pídit jako voyeur šmírující klíčovou dírkou. Všichni aktéři také jednají s nenápadnou přirozeností – jejich pohyby, gesta, vzájemná souhra, vše by se dalo rovnou snímat a promítat na filmové plátno coby psychologický thriller. Jen rozměr role Guvernantky upřednostnil Emmu Bell před ostatní, zvláštní obdiv zaslouží za teenagerské jednání Sónia Grané (mladičká členka zdejšího operního studia) jako Flora a Thomas Lichtenecker coby Miles.

Hraje se samozřejmě bez přestávky, ze zvláštního satanského obřadu se dost dobře nelze vytrhnout, zajít si na kávu a zase se vrátit. Ostatně německé opery drží diváky v hledišti i déle než něco přes sto minut, které představení trvá. Ano, pro takové zážitky se dnes chodí do opery! Protože jinde vám je nenabídnou.

Z mrtvého domu

Psát o proslulé inscenaci opery Leoše Janáčka Aus einem Totenhaus neboli Z mrtvého domu, jak ji nastudovali Patrice Chéreau a Pierre Boulez poprvé pro Divadlo na Vídeňce (2007), se může zdát zbytečné. Její kvality lze zhlédnout na videozáznamu, psalo se o ní a naživo ji ocenili diváci v nejlepších operních domech včetně newyorské MET, milánské La Scaly a berlínské Státní opery (jen do Paříže má teprve v příštích letech zavítat). Právě do Berlína se inscenace už podruhé vrátila loni v prosinci a zajet na „premiérové“ z celkově pěti předvánočních představení se vyplatilo přinejmenším ze tří důvodů.

Předně Janáčkovu partituru znovunastudoval sir Simon Rattle, proslulý šéfdirigent Berlínských filharmoniků, který u prvního světového orchestru končí a pokukuje právě po šéfdirigentském postu v berlínské Státní opeře. Jeho nastudování by měli povinně slyšet všichni, kteří u nás tvrdí, že autentický Janáček je jen jeden, ten v brněnské deklamační tradici, a musí se dodržovat, i kdyby to posluchače odrazovalo – jeden z hlavních důvodů, proč se u nás na momentálně ve světě velmi populárního autora nechodí. Už Boulez (a prakticky všichni, kteří dnes ve světě uvádějí desítky janáčkovských inscenací) v partituře opery Z mrtvého domu hledal logická melodická, snad lze zjednodušeně říci „veristická“ místa v kontrapozici k místům směřujícím hluboko do hudby 20. století. Simon Rattle však partituru vystavěl tak říkajíc od základních hudebních buněk, zkoumal znovu, nezávisle na předchůdcích, nejdrobnější motivky, fráze, zvuk jednotlivých nástrojů, promyslel a sestavil z nich symfonicky vystavěnou originální podobu opery, v níž překvapivě nově znějí vnitřní harmonické hlasy, jinak – než jsme byli zvyklí – na sebe navazují fráze, jinak než dosud spolu komunikují různé pasáže a části skladby. Přitom provedení neztratilo významovou ani dramatickou a emocionální logiku, naopak ji Rattle posílil, i když po svém a pro ucho navyklé na zdejší znění Janáčka jinak, ovšem nádherně! Kdyby člověk jen zavřel oči a poslouchal, byl to ohromující zážitek – je skoro zbytečné zmiňovat, že technické a interpretační provedení bylo absolutně bezchybné, v tak přízemních technologických kategoriích se takové počiny prostě v dobré společnosti neposuzují.

Za druhé se u nás docela ví, že od vídeňského uvedení patří role Filky Morozova Štefanu Margitovi, hodně pěvce postrčila v úctyhodné mezinárodní kariéře a mimo jiné ho poprvé přivedla do MET. Jenže přijít po berlínském prvním představení do útulného klubu u divadla znamenalo potkat řadu českých a slovenských pěvců, kteří hodně přispěli k mimořádné kvalitě provedení: Vladimír Chmelo, Jiří Sulženko, Peter Straka, Ladislav Elgr, Aleš Jenis, Ján Galla, Marian Pavlovič. S nimi například legendární Heinz Zednik. Není to samo o sobě nádherné i smutné, že pěvci, kteří se u nás prodírají zanedbatelnými produkcemi, se k opravdovému janáčkovskému(!) činu musejí sejít v Berlíně? A že v tomto provedení byli skvělí?

Konečně za třetí jsem si říkal, tváří v tvář té nádheře, že jestli se opravdu chceme zapojit do evropského kontextu, měli bychom usilovat takovou inscenaci ukázat tady, nejspíš v budově Státní opery, kam by se nejlépe šikla, nebo v brněnském Janáčkově divadle. Jistě by to bylo drahé, i když zrovna v tomto konkrétním případě by se možná našel nadstandardní vyjednávací prostor, zazpívat si Janáčka v zemi, kde žil a tvořil, může být pro skutečné kumštýře lákavé. Nejsou všichni jen na peníze. V květnu se v Národním divadle dočkáme po mnoha letech nové inscenace Z mrtvého domu, ale „vyrábět“ si všechno sami se už dnes nevyplácí a to nejlepší putuje koprodukčně mezi významnými operními domy. Mimochodem – stejné to je s vyhlášenou (u nás „vykřičenou“) inscenací Rusalky Stefana Herheima, byla k vidění nejblíž v Drážďanech.

Vidět naživo legendární inscenaci opery Z mrtvého domu je zážitek na celý život.

PŘÍHODY LIŠKY BYSTROUŠKY

Das schlaue Füchslein, další Janáčkova opera, tentokrát v Semperově opeře v Drážďanech. Samozřejmě opět ve výrazném jevištním gestu, které Janáčkovo podobenství koloběhu života pojalo hodně vnějšími prostředky, jako kdyby režisér Frank Hilbrich hudbě nevěřil. Na jevišti ukázal živou lišku, asi potřeboval doložit, proč se ta podivná opera ještě podivněji jmenuje, jenže s živým zvířátkem vpustil na je­viš­tě zhoubný naturalismus. Zvlášť když operu odehrál v jakési prázdné hale, na podlaze popadané podzimní listí a v koutě mechem a travou porostlý pahýl stromu, když štamgasty v hospodě U Pásků a pak i samotného Revírníka (Sergei Leiferkus) nechal stárnout pomocí obřích hlavových masek. Zrušil napětí mezi zvířecím a lidským světem, všechno hrál s expresionistickou vážností, a rozvedl milostný či spíše sexuální románek mezi polidštěnou Bystrouškou (Vanessa Goikoetxea) a Revírníkem. Žádná zvířátka, jen hrající si děti ve zvířecích maskách, žádná lyrika, jen Revírník celý v bílém obklopený světem, který se mu možná jen zdál. Prošvihnuté, nebo toporněji než původně u Janáčka rozehrané gagy či symbolické akce – koloběh života režisér rozehrával vším, co měl na jevišti k dispozici, ale geniálně jednoduchého Janáčkova Skokánka s jeho Totok nésu já, totok beli dědóšek, oni mi o vás vekládali si nějak nevšiml.

Pro mě přesymbolizované a jaksi moc přímočaré, ale domácí publikum se bavilo a zřejmě z jevištního dění odečítalo místní či německé narážky, které mi unikaly stejně jako německý humor. Nepřišel jsem na chuť ani hudebnímu nastudování Tomáše Netopila, po pěkném začátku se mu struktura opery pod taktovkou rozpadala, a i vynikající hráči Sächsische Staatskapelle dokonce chybovali.

Nicméně Janáčkova opera vyprovokovala k další originální interpretaci, formální i významové. Je to jako s každou klasikou: bude žít, dokud generacím tvůrců a diváků bude stát za to zkoušet, co všechno se s ní dá dělat, co všechno vydrží.

Arabella

Inu, v Drážďanech jsou spíš na Richardy Wagnera a Strausse, jehož Arabella tu měla v roce 1933 světovou premiéru. Její nejnovější inscenaci mladé inscenátorky zaranžovaly a nasvítily jako Jaroslav Kvapil své impresionistické inscenace počátkem 20. století, pěvci své postavy vedli jako v klasické operetě, nicméně režisérka Florentine Klepper si za celý tým pochvalovala, že po všech těch postmoderních dekonstrukcích je právě tohle to pravé a moderní. Jejich pocity umím pochopit, jen si nemyslím, že návrat do zase jiných modelů něčemu pomůže – ostatně odpovídá to základní poučce postmoderny, že všechno už tu bylo a nezbývá než to jakkoliv opakovat. Zbavit se postmodernou vysloveného traumatu moderního umění se lze pouze modernisticky – prostě přece jenom vymyslet něco nového a svého!

To nejpodstatnější se v Semperově opeře odehrává v orchestru pod taktovkou Christiana Thielemanna – proud dráždivé, sem tam vysloveně provokující hudby, barvité, úžasné i vlezlé. Obsazení nebylo závratné, až na představitelky sesterské dvojice: Anja Harteros zazpívala Arabellu smyslně, což odpovídalo její sexy postavě, Hanna-Elisabeth Müller v chlapecké Zdeňce nezůstala pozadu, obě vokálně jisté, s krásně zbarvenými a rolím odpovídajícími hlasy, k tomu odpovídající podoba a jednání – dokonalé! Publikum nadšené – premiéra zahajovala straussovskou přehlídku, tedy doslova hody pro znalce a milovníky jeho oper. Škoda, že k nim v Česku nepatříme, dal bych si říct.

Státní opera v Schiller Theateru Berlín – Benjamin Britten: The Turn of the Screw. Dirigent Ivor Bolton, režie Claus Guth, scéna a kostýmy Christian Schmidt, světla Sebastian Alphons. Premiéra 15. listopadu 2014, psáno z pátého představení 30. listopadu 2014.

Státní opera v Schiller Theateru Berlín – Leoš Janáček: Aus einem Totenhaus. Dirigent Simon Rattle, režie Patrice Chéreau, umělecká spolupráce Thierry Thieû Niang, scéna Richard Peduzzi, kostýmy Caroline de Vivaise, světla Bertrand Couderc, sbormistr Martin Wright. Psáno z představení 7. prosince 2014.

Semperova opera Drážďany – Leoš Janáček: Das schlaue Füchslein. Dirigent Tomáš Netopil, režie Frank Hilbrich, scéna Volker Thiele, kostýmy Gabriele Rupprecht. Premiéra 18. října 2014.

Semperova opera Drážďany – Richard Strauss: Arabella. Dirigent Christian Thiele­mann, režie Florentine Klepper, scéna Martina Segna, kostýmy Anna Sofie Tuma. Premiéra 7. listopadu 2014.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 18. února 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Po dvou operách z Berlína a z Drážďan

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ