Divadelní noviny > Názory – Glosy
Po sjezdu spisovatelů
Ve dnech 5. a 6. června se v Praze sešel první popřevratový sjezd spisovatelů. S podporou Ministerstva kultury České republiky vyvinuli iniciativu k němu členové nedávno vzniklé Asociace spisovatelů. Pozvali mě, abych se stal jedním ze tří úvodních řečníků. Považoval jsem to za čest a byl tomu rád.
Sjezd především přinesl řadu přesných úvah o stavu současné české literatury a o situaci jejích tvůrců v podmínkách liberální demokracie a tržní společnosti. Diskutéři si nic nenalhávali. Literatura se ocitla na okraji zájmu jak čtenářů, tak politických reprezentací. Předseda asociace Jan Němec pojmenoval současné obecenstvo jako fragmentarizované a vyslovil pochybnost o možnostech autorů takové publikum oslovit. I literatura se fragmentarizovala.
Zazněly i hlasy motivované závěrem, že s takovým postavením zbývá jen se smířit. Aby spisovatel zachoval smysl svého počínání, rezignuje na jeho význam daný vnějšími okolnostmi. Vedle přesvědčivých a strhujících vyznání víry v trvalý smysl poezie zazněl i názor, že se současné verše staly četbou jen pro básníky, a že to přesto neznamená jejich konec. Kromě konkrétních návrhů na otevření nových finančních zdrojů dovolujících zlepšit honorářovou a dotační praxi a kromě krajního povzbuzení „ďáblova advokáta“ Miroslava Balaštíka k přechodu na angličtinu vyslechli účastníci zasvěcený rozbor literárního historika a kritika Pavla Janáčka, který definoval pojem profesionálního spisovatele a jeho všestranné přednosti ve srovnání se spisovatelem-amatérem.
Jako dramatik jsem si při poslechu jednotlivých vystoupení připadal poněkud zvýhodněn proti kolegům odkázaným na nakladatele: mám příležitost vídat na premiéře a i na reprízách konkrétní diváky a posoudit výsledky a následky autorského postoje, který může sahat od kréda Grahama Greena „Toto jsem já, a kéž mi Bůh odpustí“ a kéž se tak ke mně zachová i hlediště, až po „Napíšu, co jste si objednali a co chcete vidět a slyšet“.
Ale jmenovatel našich obtíží je společný: všichni více nebo méně silně postrádáme odpověď na otázku, jak se k našemu usilování vztahují původci zákonů. Respektují například požadavky památkové péče, ale vznikající umělecká díla buď vůbec nepokládají za hodna státní dotace, anebo fakticky schvalují její udělování založené na improvizacích, aniž se pokoušejí stanovit zásady vyjádřené legislativně.
Domnívám se, že tento stav není nadále udržitelný. Divadelníci mají zřejmě dobrou vyhlídku v připravovaném zákoně o veřejnoprávní instituci v oblasti kultury, ale je to jen dílčí reakce na nedůstojné postavení živé kultury ve společenské hierarchii.
Budou umělci, zejména pak spisovatelé, jejichž polem je psací stůj, ochotní a schopní spojit se k pokusu oslovit vládu a Poslaneckou sněmovnu artikulovaným výrazem svých potřeb a vyzvat k účinné solidaritě občany, kteří plody živého umění potřebují jako součást své existence?
Vybavuju si Brechtovu historku o plačícím chlapci, kterému kdosi na ulici odňal jeden ze dvou penízů. Měls křičet, vytkl mu kolemjdoucí. Chlapec prý křičel. Křičels málo, řekl kolemjdoucí a vytrhl mu zbývající minci.
Komentáře k článku: Po sjezdu spisovatelů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)