Po zármutku přijde štěstí?
Inscenace, která si pohraje s vašimi emocemi a vyprovodí vás z divadla se spoustou depresivních myšlenek – takové jsou Šepoty a výkřiky Horáckého divadla v Jihlavě. Režisér Jakub Čermák adaptoval filmový scénář slavného švédského filmového a divadelního režiséra, spisovatele a dramatika Ingmara Bergmana.
První scéna. Agnes (Šárka Býčková) se svým břemenem, kolem ní zleva služebná Anna (Lenka Schreiberová), Karin (Barbora Bezáková), Fredrik (Marián Chalány), kněz (Jakub Škrdla), doktor David (František Mitáš), Marie (Stanislava Hajduková) a Joakim (Zbyšek Humpolec). FOTO IGOR STANČÍK
Na začátku představení se na forbíně objeví osm postav, jedna z nich, na smrt nemocná Agnes, drží objekt podobný kameni nebo černému lidskému srdci. Vzadu visí opona, která připomíná stěnu pokoje s tapetou kouzelného lesa. Posléze je vytažena nahoru do provaziště a za ní se objeví prostor připomínající starý dětský pokoj. Stojí tu postel nebo spíš hromada navršených starých hadrů. Agnes na ní leží, křičí bolestí a únavou. Někdejší dětský pokoj teď připomíná spíš izolační bunkr se zatuchlým smradem, který se návštěvníci čas od času pokusí rozptýlit rozprašovačem.
Agnes má těžkou formu rakoviny. Je zbídačená, unavená a omámená nemocí, což její představitelka Šárka Býčková citlivě znázorňuje především tělesnými prostředky: tělo Agnes se svíjí v bolestech jako had, který se snaží vyprostit z rukou nepřítele. Nádor v podobě obřího zkamenělého srdce, které nemocná svírala na začátku, narostl do nestvůrných rozměrů a visí nad jejím znetvořeným tělem coby obrovský temný mrak, k němuž je nemocná připoutána provazem a který jí brání ve štěstí a radosti, jež potřebuje jako kyslík.
Agnes (Šárka Býčková) je připoutána provazem k rakovinovému kameni. FOTO IGOR STANČÍK
Agnes přicházejí v posledních dnech života podpořit její dvě sestry, Karin (Barbora Bezáková) a Marie (Stanislava Hajduková). Oděny do nádherných šatů evokujících období tzv. druhého rokoka v druhé polovině devatenáctého století řeší každodenní starosti i své milostné vztahy. Agnesina rakovina jim stojí v cestě, představuje nesnesitelné břemeno, jež redukuje život rodiny na jedinou věc – nemoc. Přitom nejde jen o rakovinu, ale i o nezdravé vztahy, kvůli nimž obě sestry zdá se ztrácejí smysl života (Marie podvádí svého muže Joakima s lékařem, Karin už se svým manželem Fredrikem nechce spát, takže ji znásilní).
Jedinou osobou, která si v této domácnosti dokázala zachovat zdravý rozum, je služebná Anna. V sugestivním podání Lenky Schreiberové jde o ambivalentní postavu: na jednu stranu působí bezcitně a hrubě (neustále kouří, neprojevuje žádné emoce), vše dělá jakoby automaticky, na druhou stranu se zdá, že jako jediná chápe Agnesino utrpení a může jí usnadnit cestu ke smrti. Svědomitě se o umírající stará a stává se prostředníkem mezi tou částí Agnes, kterou nemoc ještě nezabila, a jejími sestrami. Občas dokonce dokáže zmírnit její bolest: symbolicky na chvíli podrží kámen a Agnes ožije, je schopna komunikovat, vidět, cítit ostatní, dokonce se smát. Působí to jako osvícení, a právě během těchto chvil jsou sestry schopny spolu komunikovat. O čem? Společně vzpomínají na svůj bezstarostný život. Oblečou se do moderních šatů, zpívají, tančí, líčí se. Ve svém deníku Agnes píše: Jsme zase spolu, jako za starých časů. Cítím se mnohem líp.
Štěstí se tu objevuje pouze v kontextu minulosti, jako určitá nostalgie. Má však tato rodina vyhlídky na budoucí štěstí? Nebo jsou radostné dny v nenávratnu a budoucnost tvoří jen smrt a smutek? Pojem radosti je v představení značně zkreslený. Lidské štěstí je poníženo a působí amorálně a hříšně, zármutek se stává svatým.
Pieta: Agnes (Šárka Býčková) a služebná Anna (Lenka Schreiberová) FOTO IGOR STANČÍK
Inscenace je paradoxně plná komických situací, které mi připadaly spíše nevhodné: Fredrik, manžel Karin, se v jedné scéně se převlékne za klauna, což v domě opanovaném smutkem působí obzvlášť nepřípadně. Muž také často žertuje ve vážných situacích, třeba i na Agnesině pohřbu: Hezky hrály, biskup dlouho neřečnil. Byl nastydlý, tak jsme se vyhnuli projevu. Nevěděla jsem, co v takových momentech cítit: jestli se mám smát, nebo být smutná. Podobný pocit absurdity vyvolávaly sekvence, v nichž si postavy čistily zuby a usmívaly se při tom jako v reklamě na zubní pastu. Jenže jejich úsměv působil křečovitě, téměř se měnil v úšklebek, grimasu vzteku.
Nemoc nejenže přivedla Agnes do hrobu, navíc připravila její blízké o emoce, vzájemný respekt a pocit lásky. Do jisté míry jsem očekávala, že na konci představení přijde alespoň nějaká forma katarze, že se mi aspoň trochu uleví. Odcházela jsem však s pocitem, že se mi na duši usadil těžký kámen.
///
Horácké divadlo Jihlava – Ingmar Bergman: Šepoty a výkřiky. Režie Jakub Čermák, dramaturgie Jaroslav Čermák, scéna a kostýmy Martina Zwyrtek, Pavlína Chroňáková, hudba Petra Horváthová, pohybová spolupráce Tomáš Rychetský. Premiéra 10. prosince 2022.
Komentáře k článku: Po zármutku přijde štěstí?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
