Pobavit se, snít a moralizovat
Vánoce: Pro britská divadla kasovní žně, pro diváka každého věku pastva pro oko. Na scéně to hýří barvami, zpívá se a tančí, muži se převlékají za ženy a naopak, někdy pod nánosy make-upu poznáte celebritu, obhroublé fórky rozesmávají děti, zatímco ty košilaté si najdou jen ucho dospěláka, nekorektní narážky na aktuální (lokální) dění se pronáší přímo do publika, a to na oplátku vybučí ze scény zlosyna nebo se s ním aspoň pohádá žánrově ustálenými replikami.
Hudební komedie, nebo excentrická burleska? Ještě přesněji „vánoční pantomima“. Zapomeňme však na Ladislava Fialku, máme co do činění s jedinečnou britskou uměleckou formou, jejíž kořeny sahají až do středověku. Kromě vytyčených závazných konvencí se tematicky obvykle opírá o dobře známou pohádku. Nejzastoupenější bývá Popelka, v závěsu za ní pak Sněhurka, Aladin nebo třeba Peter Pan (jen pro představu, na přelomu loňského roku prodaly dohromady přes 3 miliony vstupenek o průměrné hodnotě 20 liber za kus). Tyto předlohy však pantomimě vymezují jen manévrovací prostor. Uvnitř něj reagují tvůrci na specifickou společenskou situaci podle aktuální módy.
Právě její adaptabilní schopnost, která umí satiricky nahlížet současnost, zasmát se sama sobě, politikům i nejrůznějším trendům doby ji povznesly v posledních dvou dekádách z popela přežité, zatracované dekadentní zábavy. Přesto lehkonohým povyražením pořád přednostně zůstává a dokud se její tradice v Británii zachová, zůstane. God Save the Pantomime!
Snowman v Peaxock Theatre, 2016. FOTO ALASTAIR MUIR
Stejně neodmyslitelně patří k Vánocům za kanálem Snowman. Obrázková knížka Raymonda Briggse se pod tímto názvem dočkala známé televizní adaptace. Právě k ní pak odkazuje baletní podívaná pro děti v londýnském Peacock Theatre. Poněkud rozvláčná první půlka představení přibližuje domácí zázemí malého chlapce, v němž k životu procitá jeho sněhový přítel. Výtvarné řešení ale okouzlí. Scéna připomíná skleněnou polokouli, jakou si koupíte v každém obchůdku se suvenýry, se stylizovaným domkem a lesní krajinou uvnitř, zasypávanou sněhovými vločkami. Všichni už netrpělivě čekáme na velké finále před přestávkou, kdy se oba interpreti vznesou do vzduchu, aby plavnými kroky interpretovali snovou melodii ústředního hitu Howarda Blaka Walking in the Air. Po příletu do Santova království se temporytmus představení zrychlí, objeví se tančící tučňáci i ustrašený Otec Vánoc, dostaví se kýžené napětí, humor i dojetí. Britská kritika sice pozvedá obočí nad zastaralou choreografií, lyrizovaná poetika vyprávění nicméně plní sál divadla každé předvánoční období již dlouhých devarenáct let. Snowman je přitom taky pantomima – zde ovšem, paradoxně, ve smyslu nonverbální hry. Pozoruhodné. Ta, jak známo, masové ovace obvykle nesklízí… Zázraky se zkrátka o Vánocích dějí.
A konečně: vánoční čas nepřeje v Británii jen pantomimám. Nárůst návštěvnosti zaznamenává činoherní divadlo. K začátku adventu naplánoval Playhouse Theatre obnovenou premiéru klasického thrilleru z pera J. B. Priestleyho An Inspector Calls (1945). A protože na West Endu se produkce předhánějí v dlouhověkosti, jde o nastudování z roku 1992 přenesené z londýnského Národního divadla. Tehdy ustavilo pověst režiséru Stephenu Daldrymu (ve filmovém světě na sebe upozornil tituly jako Billy Elliot, Hodiny či Předčítač) a dodnes jeho expresionistické uchopení platí oproti někdejším hyperrealistickým studiím za inscenační model. Alespoň v efektnosti si s ním jistě nezadaly. Pokud tedy nepřebily obrazovou metaforu masivního zemětřesení zvracejícího nad kapitalistickou morálkou (minitaturizovaný buržoazní domek vyrvaný z půdy zde vyvrhne své útroby divákům takřka do klína).
Minitaturizovaný buržoazní domek vyrvaný z půdy vyvrhne své útroby divákům takřka do klína. FOTO archiv
Oč vlastně jde? Večírek u továrníka Birlinga na počest zasnoubení jeho dcery nečekaně nabourá zpráva o sebevraždě mladé, nemajetné ženy. Samozvaný detektiv postupně všechny přítomné usvědčí z podílu na její smrti a otevřeně volá po větší solidaritě a sociální spravedlnosti. Poté, co po sobě zanechá rozvrácené životy (ať už sebezpytováním nebo vědomím společenské pohany), je, jak tomu tato levicově orientovaná parafráze Gogolova Revizora chce, ohlášen příchod skutečného inspektora.
Zdlouhavá, přímočaře artikulovaná, anachronická agitka o vykořisťování by u nás jen těžko obhájila prvoplánové zacílení. FOTO archiv
Zdlouhavá, přímočaře artikulovaná, anachronická agitka o vykořisťování by u nás jen těžko obhájila prvoplánové zacílení. V době svého vzniku však ztělesňovala poválečné naděje v labouristickou stranu i vizionářské divadelní tendence. Protože chvalozpěvy na Churchilla nebo Thatcherovou umělecké kruhy nepějí, levicová propaganda sugerující apokalypsu společenského pořádku bere stále britské jeviště útokem. A divácký sentiment s ním…
Najdete vhodnější čas na mravokárné poselství, než jsou Vánoce? FOTO archiv
Není divu. Sociální rozdíly, jaké vládnou Londýnu, budete jen obtížně hledat jinde ve světě. A najdete vhodnější čas na mravokárné poselství, než jsou Vánoce?
Komentáře k článku: Pobavit se, snít a moralizovat
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
