Divadelní noviny > Zahraničí

Pobouřený a rozbouřený Edinburgh Fringe 2016

Chtěli byste si přečíst Chilcotovu zprávu v plném rozsahu 2‚6 milionu slov? Nebo zažít Muzejní noc plnou fórků nad zdechlinou zvířete? Protančit se s davem ulicemi v rytmu (neslyšného) disca? Nebo být pasažérem rozbitého auta a svědkem příběhu jeho řidiče? Pokud jste alespoň jednou hlasovali ano, můžete jen litovat promrhaných prázdnin neuskutečněnou srpnovou cestou do Edinburghu. Již 69. ročník mezinárodního Fringe festivalu vzdoroval – možná víc než obvykle – konvencím.

Přestože se letos program nerozrostl – nabídl „jenom“ něco málo přes 3000 produkcí, navýšil se počet prodaných lístků na téměř 2‚5 milionu. O Fringe je tedy stále rostoucí zájem. Což je poměrně překvapivé, zvlášť když podle odborné poroty festivalu i spřátelených organizací, které každoročně vyhlašují své vítěze, byl tentokrát největší zájem o politicky angažované hry. Oceněných byla – jako ostatně vždy na Fringi – spousta a jen v několika málo projektech se výsledkové listiny shodly na stejném titulu. Právě těch si bude všímat následující text snažící se – ostatně jako vždy marně – o postižení toho nejpodstatnějšího a nejdůležitějšího.

Home Sweet Home

Fringe si libuje v site-specific žánru. Letos jste si ho mohli vychutnat uvnitř ukradeného roztřískaného auta na rušném George Square, v provizorně vystavěném uprchlickém stanu o kus dál nebo třeba v městem křižujícím dvoupodlažním autobuse.

Performerka Yinka Kuitenbrouwer si pro svůj projekt One Hundred Homes (Sto domovů) zvolila méně efektní stanoviště – malou dřevěnou chatku vztyčenou na Summerhall’s Courtyard. Její performance se nevyčerpala pouhou efektní „scénografií“, ale autorka nabídla sofistikovanou interpretaci vlastnoručně posbíraných sociologických dat. Na základě rozhovorů, které vedla s více než stovkou obyvatel Belgie (kde žije), Nizozemska (odkud pochází) a nově i Edinburghu, se snažila najít či pojmenovat ideální (či zpovídaným osobnostem blízkou) ideu domova. Postupně z krabice lovila několik náhodně „našmátraných“ fotografií zpovídaných osob (každé představení je tedy neopakovatelné!), představila je, ocitovala jejich rozhovor a popsala jejich setkání. Takto „nalezené“ a popsané rysy jejich charakterů a konkrétních tužeb (apetit, otevřenost dialogu…) pak propojovala s dalšími fotografiemi a osobnostmi na nich. Střípky propletených výpovědí a dojmů nakonec tvořily pokaždé nový příběh jakéhosi společného soužití. Její takto posbíraný vhled do národních identit kladl důraz především na vzájemnou integritu než na rozdíly západoevropské společnosti.

Idea domova se opakovaně vracela i v dalších produkcích, vždy z jiného úhlu pohledu, v jiných konotacích. Sólo bretonské performerky Gaël Le Cornec The Other (Jiný) traktovalo vytyčené téma optikou utečenství. Pomocí loutkové stínohry, barevného svícení a dramatického monologu akcentovala Le Cornec výtvarnou složku své produkce. Prostředky magického realismu vyprávěla jinotajný příběh malé Many, která podstupuje nebezpečný útěk z válkou rozvrácené Červeno-žluté planety na krásnou Modrou planetu, která, jak se ukáže, není zblízka vůbec tak krásná, jak se zdálo. Dramatické dětské dobrodružství mělo svůj předobraz v odpozorované skutečnosti západoevropských uprchlických táborů. Právě uprchlická krize byla na letošním Fringi nejčastějším tématem.

Anděl…

Po vysoce ceněné loňské hře Echoes (Echa) učinil Henry Naylor údajně tečku za svou středovýchodní dramatickou trilogií. Postup se opakoval. Jednoduché jevištní řešení sólového vystoupení (na scéně jsou přítomny pouze barel a žena – skvělá herečka Filipa Bragança), prostý, leč strhující hodinový monolog. A skutečná (dva roky stará) událost, jež jej inspirovala… – takový je Angel (Anděl) z dílny Pipeline Productions. Svůj hledáček zacílil tentokrát Naylor přímo na válečný konflikt – krvavé obléhání syrského městečka Koban útočníky ISIS. Produkce vzdává hold kurdské dívce Rehanně (vzývané jako „anděl“), přesvědčené pacifistce, jež zprvu chce být právničkou, ale nakonec brání domov se zbraní v ruce a stovkou obětí na svém ostřelovacím kontě. Přitažlivost „zpravodajství“ z první linie či zdramatizované „válečné reportáže“ povýšila regionální legendu v jeden z nejopěvovanějších příběhů letošního Fringe.

Girl You’ll Be a Woman Soon

Je jedinečným potěšením na Fringi sledovat, jak v průběhu několika let mladé divadelní soubory rostou, vyvíjejí se a nacházejí svou poetiku a směr, zdůrazňuje jeden ze základních rysů – a možná i smyslů – festivalu programový British Theatre Guide. Tvůrčí tým Milk Presents popsaný model vystihuje příkladně.

Po Modrovousovi a groteskní „sebeprezentaci“ skrze kulturní ikony si soubor v show Joan (Jana) vzal tentokrát na mušku jinou kulturněhistorickou ikonu – Johanku z Arku. Scéna připomínala kavárnu a Johanka z Arku hubatého teenagera. Střihla si kabaretní čísla, převlékala se za muže, kteří figurovali v jejím životě, vtipně poklábosila s obecenstvem a marně v něm hledala svatou Kateřinu. Publikum stálo jako armáda po jejím boku v bohabojné misi za vlast. A když na vrcholu dění zařadí řečník – průvodce děním „vyvolenou“ válečnici do tradičního femininního vzorce, brání se ona slovy o nespravedlivých genderových stereotypech.

Právě ženská otázka rezonovala letos na Fringi překvapivě silně. Performeři ohledávali násilí, mnohdy sexuálního charakteru, jemuž jsou ženy v různých kulturách vystaveny, a způsob obrany, který jim společnost „umožňuje“. Ve hře Expensive Shit (Drahé hovno) Adury Onashile v produkci místní Traverse Theatre Company se prolínal osud toaletářky na dámských záchodcích nočního podniku v Glasgow s jejím někdejším snem stát se tanečnicí v kapele nigerijského muzikanta Fela Kutiho, legendárního bojovníka za lidská práva a průkopníka afrobeatu. Hudba a tanec evokovaly revoluční kulturní podhoubí Lagosu osmdesátých a devadesátých let minulého století, zatímco zuřivá ženská energie performerky podtrhovala jeho politické zaměření. Inscenace současně odkazovala k reálnému incidentu v jistém skotském nočním klubu. Výpověď o sexuálním vykořisťování a patriarchálním útlaku tak divadelně přesvědčivě aktualizovala témata a místa rozdílných epoch a kultur.

Children of The Revolution

Kde je ten zlomový okamžik, který uvrhne mírumilovnou společnost, již považujeme za samozřejmost, do osidel občanské války a smrti v ulicích? tázal se list The Scotsman spolu s kanadským souborem s ukrajinskými kořeny Lemon Bucket Orkestra, který v inscenaci Counting Sheep (Počítání oveček) svérázně divadelně „secvičil“ demonstrace na Majdanu z února 2014. Skupina maskovaných muzikantů pomocí tance, hudby, tradičních chorálových písní, projekcí autentického filmového záznamu a bouřlivých emocí vášnivě evokovala kyjevské protesty, jejichž setbu Ukrajina dodnes sklízí. Performeři diváky pohostili jídlem a aktivně je zapojili (pokud chtěli) do povstání šplhajícího po trajektorii vzrušeného očekávání až k volnému pádu. Servírovali revoluci jako imerzivní divadelní zážitek a současně jako „guerillovou folk-operu“.

Jestliže se ukrajinsko-kanadským tvůrcům podařilo dát diváky do pohybu svou originální „odlehčenou“ jevištní prezentací vážných témat, dokázal belgický soubor BRONKS ještě víc: že i šokující „masakr neviňátek“ lze inscenovat dětskýma očima a pro děti! Dvanáct let stará historie čečenského teroristického útoku v beslanské škole se tvůrcům stala námětem pro doku-drama s názvem Us/Them (Nám/Jim). Vystavěli je s pozoruhodnou vypravěčskou lehkostí a scénografickou hravostí. Dvojice mladičkých herců popisovala tehdejší události v „nejlepší a největší škole ve městě“ a snažila se trauma vnímat s dětsky rozjasněným humorem, faktickou věcností a jednoduchým popisem dění, čímž nahlížela úděsnou tragédii v novém, těžko uchopitelném světle. A – mimo jiné – tak nutila publikum zpochybňovat způsob, jakým jsou podobné události obvykle tlumočeny a jakým se rodí „heroické“ mýty.

Nejistoty

Zde popsané tituly letošního Edinburgh Fringe získaly nejvíce cen.

Podle toho se tedy zdá, že politika hrála na letošním Fringi „první ligu“. Ať už šlo o genderovou tematiku, válečné konflikty, nebo uprchlickou krizi, stále se mnohé produkce vracely k reálným událostem jako garantům pravdy, autenticity a poznání. Často si soubory vybíraly události starší, zjevně proto, aby se tehdejší dění nejen osvětlilo, okomentovalo a s odstupem několika let dostatečně objasnilo a v historickém dění „usadilo“, ale především proto, abychom skrze ně nahlíželi na obdobná dění a tragédie současnosti. Žhavých témat se pak – přirozeně – chopili stand-up komici.

Strávil jsem čtyři dny pohroužen do komediálních show a slyšel jen jediný probrexitový vtip, postěžoval si v závěru své festivalové reportáže komentátor listu The Spectator na – mezi umělci (lhostejno, jaké národnosti) – nedostatek sympatizantů s výsledky předletního britského hlasování o setrvání v EU. A dodal, že festival doprovázela atmosféra plná hořkosti a vzteku z obav z krácení zdrojů a omezování mezinárodních kontaktů. Těžko však bylo soudit, zda tyto obavy byly a jsou oprávněné. Přesto je nasnadě otázka, co a jak bude příští rok oslavovat jubilejní 70. „vydání“ Edinburgh Fringe.

• Autor: Šárka Švábová
• Publikováno: 6. října 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Pobouřený a rozbouřený Edinburgh Fringe 2016

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ