Divadelní noviny > Zahraničí

Počátkem léta v Berlíně

Berlín je svobodomyslné město v každé roční době. Počátkem léta má zvláštní půvab očekávaných letních radovánek, na březích řeky a jejích četných kanálů rostou pláže, kde se tančí a popíjí dlouho do noci, bývají už letní vedra. Letos se v každé hospůdce sledovalo fotbalové mistrovství světa. Zároveň se bilancuje končící sezona, divadla předvádějí na retrospektivních přehlídkách své nejlepší inscenace a uvádějí poslední premiéry. Příliv migrantů na bezstarostném životě města zatím nic nezměnil, v centru Berlína vlastně nebyli vidět, však mají celé čtvrti svých blízkých, kde žijí přistěhovalecké komunity vlastním životem.

Proč ale koncem října vzpomínat na červnové zážitky? Připomněly mi je představení a koncerty festivalu Janáček Brno, stejná touha něco dokonalého stvořit, dát do svého díla veškerý um a energii, prostě žít tvorbou. Ale jsou i jiné důvody, pro které snad stojí za to, vrátit se o čtyři měsíce zpět. Deset dnů, které jsem v Berlíně strávil, vlastně určilo provedení kompletního Ringu (Prsten Nibelungův) Richarda Wagnera ve Státní opeře v Schillerově divadle (rekonstrukce historické budovy Pod lipami má skončit až napřesrok v létě, soubor se tam má vrátit od nové sezony – potíže s tunelem Blanka jsou proti tomu nicotné). Jeho čtyři části se hrály zhruba ob den či dva, zbylé volné večery zdaleka neumožnily zhlédnout vše, co tři berlínská operní divadla nabízela. Natož aby bylo možné zajít jinam.

Roots

Jedinou výjimkou bylo představení Roots, Circus Stories, neboť nešlo nechat si ujít produkci pražského divadla Cirk La Putyka pro berlínské divadlo Chamäleon. Je druhou částí trilogie, která se právě v Praze završila (píše o ní Lenka Dombrovská na straně 4). No, není skvělé, že česká tvůrčí skupina vytvoří, premiéruje a pak zhruba půl roku reprízuje inscenaci v Berlíně? V červnu byla ta šňůra představení za polovinou, hrálo se prakticky denně, v sobotu dvakrát, pro nějaké tři stovky diváků. Pěkné! Mé vybrané sobotní noční představení sice pro nezájem diváků odpadlo, jenže jen proto, že na mistrovství zrovna hrál německý fotbalový tým. Večerní představení tentýž den (18. června) bylo totálně vyprodané. Produkce někde mezi novým cirkusem, varieté a kabaretem se hrála v magickém historickém prostoru určeném právě varietním umělcům, tedy žánru v Berlíně dlouhá desetiletí oblíbeném. Divadlo je nádherně secesně vyzdobené, v němž jako by se čas zastavil za první světové války. Sedí se u stolků a číšníci decentně obsluhují. Jen posedět tu je báječné a představení režiséra Rosti Nováka mladšího evidentně počítalo se specifikou prostoru. Ve varietní poetice mezinárodně (jak jinak) obsazeném představení jsem sice nedokázal tak úplně odhalit tvůrci deklarovaný příběh vývoje cirkusu ani inspiraci osobními příběhy performerů a rodiny Rosti Nováka, nicméně zážitek to byl inspirativní.

Ring a Daniel Barenboim

Vraťme se k Wagnerovi. Cyklus čtyř večerů Ringu nastudoval dirigent Daniel Barenboim, hudební modla Berlína, v koprodukci s milánskou La Scalou (dvě inscenace premiérované v Miláně, dvě v Berlíně). Už tehdy v letech 2010–2013 nebyli berlínští kritikové moc spokojeni s italskou koprodukcí i s výsledkem. Jeden ji letos v březnu označil za „šrot“, který je třeba vyhodit. Tak citlivě se v Berlíně píše o umění! Po pravdě ani hudebně, myslím v orchestru, to nebyla tak absolutně dokonalá poslyšená, na jakou se za Barenboimem do berlínské Státní opery jezdí. Skoro se člověk ostýchá napsat, že slyšel nepřesnosti v souhře, dokonce hráčské chybičky! I hodně citelné chyby, nejvíc hned v úvodu ke Zlatu Rýna, v žestích!! V dalších dílech Barenboim přece jen zjednal pořádek.

Belgický režisér Guy Cassiers nic neinterpretuje, jen Wagnerovu hudbu dekoruje mystickými nekonkrétními obrazy a šerosvitem, což vypadá efektně na fotografiích, ale rezignuje na jakoukoli věcnou interpretaci. Skoro jako v inscenacích plzeňského šéfa Tomáše Pilaře – v obou případech je hlavní ladná líbivá projekční a světelná technika, asi kvůli jejímu použití se mluvilo o Ringu pro jedenadvacáté století. Stačilo zajít do kina na operní přenos Ringu z Metropolitní, a že to není inscenační avantgarda, a bylo zřejmé, že jevištní technika pro jedenadvacáté století je úplně jiná. Pěvce nechal Cassiers postávat a velkooperně či ladně gestikulovat, oblečené v opulentních a zase jen obecně wagnerovských hábitech. Případně jim připravil krajně neestetické a nebezpečné balancování na příkrých praktikáblech, třeba Brünnhildě se Siegfriedem na ohněm chráněném sarkofágu. Prestiž zachraňovali pěvci, famózní Iréne Theorin jako Brünnhilda, Iain Paterson coby Wotan, sebejistý Andreas Schager jakožto Siegfried. A všichni ostatní.

Daniel Barenboim, nesporně jeden z největších hudebníků naší doby, o problémech „svého“ Ringu dobře ví a už v březnu ohlásil úmysl nastudovat do konce svého šéfování ve Státní opeře (1922) celý cyklus znovu. Háček je v tom, že berlínské operní domy, sdružené v Nadaci Opera v Berlíně, nesmějí uvádět stejné tituly do dvou let od premiéry a nový Ring na rok 2020, kdy by ho chtěl uvést i Barenboim, už vyhlásila Německá opera – s režisérem Stefanem Herheimem! Uvidíme, jestli hudební bůh Barenboim opravdu Berlínu vládne a prosadí si svou. (Podrobněji o tom napíše Lenka Šaldová v příštím čísle SAD.)

Julietta Clause Gutha

Daniel Barenboim však osobně nastudoval také operu Juliette Bohuslava Martinů (premiéra v Schillerově divadle 28. května, zhlédl jsem šesté představení 14. června). Českou operu!, pokud bychom si chtěli tahat nacionalistické triko, jako že zrovna v opeře je to ještě větší hloupost než v jiných oborech. Ostatně sám skladatel pořídil libreto z francouzské surrealistické hry Georgese Neveuxe a operu napsal v Paříži. Podle mého jedna z nejkrásnějších operních kompozic své doby o hledání vlastního já, o pochybnostech, o událostech mezi snem a realitou, o hledání a ztrácení snu.

V prvních dvou jednáních hledá knihkupec Michel dívku svých snů ve městě, jehož obyvatelé žijí jen přítomností, nemají paměť ani vzpomínky. Juliettu nalézá a v hádce možná zastřelí. U Martinů to vůbec není jisté, Clause Gutha ale zaujala jen první dvě dějství jako krimi příběh. Vyprávěl ho retrospektivně, Michel od počátku prchá před svým činem a možnou spravedlností. Činí tak v prázdném světlém prostoru (scéna Alfred Peter, kostýmy Eva Dessecker), vyzdobeném jen obřími listy pokojových květin, ze stěn na něho vypadávají různě velké a tvarované zásuvky s indiciemi jeho činu a po stěnách mu hrozí zlověstné stíny v nádherně nasvíceném prostoru. Guth dokonce žádal třetí jednání vypustit a neumím si vysvětlit, že právě Barenboim, pokud vím, nijak zásadně neprotestoval. Dodržení autorských práv jednou vykonalo dobrou službu.

Z českých reakcí na inscenaci jsem vyčetl, že dirigentovi a režisérovi nejlépe vyšlo právě třetí jednání v kanceláři snů – podle mého se jen nejvíc blížilo zdejší inscenační tradici zamlžených lyrických obrazů, z jakých sestává i poslední inscenace Národního divadla. Už Barenboim však, podle mého správně, interpretoval partituru velmi věcně, s dokonale vyváženou souhrou nástrojů, s perfektně vyladěnými barvami zvuku, s důrazem na precizní jemnou rytmiku. Nepřipustil žádné zvukové lyrizování. I Guthova detektivka nakonec vedla k obvyklému existencionálnímu znejistění, které Martinů do Julietty vložil.

Samozřejmostí u takových projektů je jedno výtečné obsazení, motivované nejen hlasovými možnostmi, ale i fyziognomickým typem interpretů konkrétních rolí. Rolando Villazón už na virtuózní zpívání opravdu nemá, Michela však stvořil technicky únosně, a hlavně s veškerými hlasovými i hereckými významovými nuancemi nejistého člověka bloudícího prostorem a časem. Nejsme stejnými bloudy našimi životy? Magdalena Kožená byla nádhernou Juliettou, vizuálně, pěveckou technikou, ale také pěkně ostrá protivná reálná ženská – no, nezabili byste ji? Tahle inscenace se mi z berlínské cesty zadřela pod kůži nejvíc.

Dvakrát v Komické opeře

Dvě představení v nedávno premiérovaných inscenacích v Komické opeře tak atraktivní nebyla. Variaci Popelky z pera Julese Masseneta Cendrillon (premiéra 12. června, viděl jsem druhé představení 16. června) převedl režisér Damiano Michieletto na potíže malé baletky v baletní škole, macecha Madame de la Haltière (parádně zlá a herecky i pěvecky dokonalá Agnes Zwierko, známe ji i z českých jevišť, hlavně z Ostravy) chce své dcery dohnat k vítězství v konkurzu, který vypsal otec Prince. Popelka se zraněnou nohou skončila na nemocničním lůžku, které operní režiséry, mám dojem, přímo magicky přitahuje. Ale je to samozřejmě ona, která si ve snu, s ortézou na noze, s Princem zatančí. Vše zařídí dobrá víla, tady zřejmě vysloužilá baletka v důchodu, přišourá se na jeviště, z kapsy ošuntělého baloňáku jí čouhají opotřebované baletní piškoty, posedí na židli a koná dobro. Ostatně premiéru divadlo streamovalo na internetu a vidět ji tak mohl každý. Šéfdirigent Komické opery Henrik Nánási se nezdržuje u detailů, partitura mu pěkně a solidně ubíhala s potřebnou zvukovou kvalitou. Pěkná inscenace, ale jednou stačila.

Komická opera je výjimečná především tím, že pracuje se stálými týmy a vlastně svým způsobem stálým souborem, v němž nejsou známé hvězdy, ale vynikající všestranní interpreti. Souhra ansámblu byla tím nejlepším v Massenetovi, i v Povídkách z Vídeňského lesa (Geschichten aus dem Wiener Wald), tříaktové opeře podle hry Ödöna von Horvátha. Rakouský skladatel, dirigent a kabaretní zpěvák HK Gruber (Heinz Karl Gruber, 1943) ji dokončil v roce 2014, kdy také byla poprvé uvedena na festivalu v Bregenzu a 22. května 2016 v Berlíně (zhlédl jsem čtvrté představení 17. června). Opera psaná metodou detailního zhudebnění replik původní hry, tedy formou hudební deklamace, v bláhové naději, že právě skladatelem jednou provždy nařízená intonace replik je jedině správná. Pokud skladatel nenajde ryze hudební zdůvodnění, proč přepisuje repliky do zpívané podoby, porodil podle mého přesvědčení mrtvé dílo. Gruber v programu k inscenaci okázale deklaruje heslo Die Musik beginnt mit dem Sprrrrrrrechen!!!, s nímž jistě lze souhlasit, vezměme jen Janáčka či Pucciniho, ale hudba tím mluvením nesmí skončit!

S hudebním pojetím příběhu jsem se naprosto minul a docela netrpělivě jsem sledoval hodinky. Přitom všechna čest, jak pečlivě dirigent Hendrik Vestmann skladbu nastudoval, a musela to být tvrdá dřina. A ještě větší poklona patří interpretům, na nichž se v Komické opeře dá postavit i taková partitura. Statnou postavou a razantním projevem opět zazářil byť v menší roli (Zauberkönig) Jens Larsen, zpívající herec, který před lety působivě zvládl Oxe ve famózním nastudování Straussova Růžového kavalíra, stejně jako zpívá a hraje menší a malé epizody. Někdy platí ne moc pravdivé rčení, že není malých rolí. S takovými aktéry si režisér Michał Zadara mohl troufnout příběh přesunout do současnosti, kamsi na periferii mezi auta, obchody a benzinové pumpy, mohl přitvrdit v reáliích i v sexuálních scénách, aniž by to v provedení zpívajících herců Komické opery bylo směšné.

Pěkně bylo v Berlíně.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 2. listopadu 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Počátkem léta v Berlíně

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ