Po(c)hyby současného umění (No. 6)
Pokud se diváci rozhodli páteční festivalový večer strávit v Holešovicích, mohli zhlédnout hned dvě produkce divadelní části programu – taneční site-specific Naučená bezmocnost souboru VerTeDance, jenž měl v rámci festivalu premiéru o den dříve, a společný projekt herečky Vandy Hybnerové a tanečnice Lucie Kašiarové.
Taneční skupina VerTeDance ve spolupráci s dalšími tanečníky (mezi nimi španělskou tanečnicí a choreografkou Lali Ayguade Farro), polským hudebníkem Rafałem Dętkośem a režisérem Jiřím Havelkou na několik podvečerů oživila suterén bývalého sídla Elektrických podniků na Vltavské. V prostorách někdejších lázní, sterilních a syrových, které letitým chátráním získaly hororový nádech a ze všeho nejvíc dnes připomínají přípravnu z Herzova Spalovače mrtvol, vznikla naléhavá inscenace, volně čerpající z prózy Dagmar Šimkové „Byly jsme tam taky“. Kniha je svědectvím Šimkové o životě v ženských věznicích a lágrech 50. let. Inscenace se striktně ženského prvku nedrží (účinkují zde i muži), ale spíše se inspiruje stavy, jimiž mladá vězněná žena procházela.
Na začátku stojí sedm tanečníků v barevných společenských šatech u zdi v prvním podzemním podlaží. Všichni se smějí. Chtějí se bavit. Postupně odcházejí užívat si v párech intimnější radovánky. Přitom na stěně odkrývají nápis-úryvek z knihy: „Jen se dobře rozhlédni, kurvo reakcionářská! V životě se sem už nevrátíš.“ V ten moment je to výrok dvojznačný, který odkazuje nejen k příběhu, ale je doslova platný i pro diváka, který se přesouvá prostorem za tanečníky a už tuší, že nastane prudký obrat. Muži uvolní opasky a kravaty, ženy sundají spodničky a povolí knoflíčky na šatech, ze slušivých oděvů se rázem stávají neforemné mundúry, lakýrky a lodičky všichni mění za obyčejné šedé tenisky. Úsměvy z tváří mizí a dojem uniformity je podtržen tím, že každý z tanečníků skryje vlasy pod béžovou punčochovou síťku. V zástupu odcházejí a diváci následují světlo a hudbu, aby sestoupili do dalšího patra, ocitli se v prostorách pomyslného lágru a sledovali, jak v něm dochází k ponižování a omezování člověka vedoucí k naprosté ztrátě lidské důstojnosti. Jak se člověk naučí odevzdaně přijímat každou další ránu – naučí bezmocnosti.
Příběh (můžeme-li o nějakém mluvit) se uzavírá ještě níže. V místech, jež architektonicky kopírují první podlaží, vyniká, jak nemožný byl pro člověka přeživšího komunistický lágr návrat do běžného života. Tanečníci se ve stejných párech ocitají na podobných místech, ale nekomunikují, jen otupěle zírají. Zbavili se vězeňských uniforem, ale doba střevíčků a barevných sukýnek se člověku, který strávil mládí v kriminále, nevrátí.
Divákovi není umožněno pohybovat se po třípodlažním prostoru úplně libovolně po celou dobu představení, ale je limitován pohybem performerů a manipulován zhasínaným a rozvěcovaným světlem nebo sílící a slábnoucí hudbou. Může se rozhodnout, koho sledovat, pokud se tanečníci rozdělí, většinou je však přesně stanoveno místo pro diváky a akci účinkujících.
Inscenace je striktně nonverbální. Performeři se mohou spolehnout pouze na své tělo, vyjádřit se mimiko, gesty a samozřejmě především tancem a pohybem po daném prostoru. Pokud bychom chtěli tyto dvě věci násilně oddělit, můžeme říct, že příběhovou linku tvoří právě spíš přesouvání z místa na místo a tanec pochopitelně „slouží“ zejména k vyjádření niterných pocitů. Nejlepší syntézy obě složky podle mě dosahují v pomyslné druhé části. Bývalé (asi) sprchy asymetrického půdorysu umožnily rozptýlení i setkávání tanečníků, a tak vyjádření osamocení, stavů neschopnosti se pohnout, nadechnout, pocitů štvaného zvířete i zvířete v kleci. Sledujeme, jak byli lidé ve věznicích mučeni a fyzicky i duševně mrzačeni, ale také projevy sexuality, nakonec toho nejlidštějšího, co jim ještě zbylo. Na okachlíkovaných stěnách najdeme další citáty z knihy „Byly jsme tam taky“. Velmi výtvarně působivý je zejména závěr, kdy jsou prosvícenými stropními luxferami, evokujícími mříže, vidět siluety lidí procházejících „tam venku“. To je chvíle, kdy je propuštění chtějí následovat, ale nemůžou.
Že prostorů bývalých lázní bylo využito velmi promyšleně ve vztahu k příběhu, je myslím patrné v závěrečné části. Tvůrci se mohli vrátit zpět do prvního patra, ale neudělali to a právě tím, že poslední „dějství“ umístili do míst pouze podobných, vytvořili dojem neopakovatelnosti minulosti. Stejně tak odolali pokušení udělat závěr více názorný, více paralelní k začátku a konec do ztracena naplno podtrhl finální prázdnotu a bezradnost.
VerTeDance a kolektiv jejich spolupracovníků v inscenaci Naučená bezmocnost prokázali velký cit pro to, jak propojením prostoru, pohybu a hudby dosáhnout maximální výpovědní hodnoty, aniž by museli schovávat za pompézní výpravu nebo jiná pozlátka.
Další divadelní zážitek beze slov čekal na diváky ve Studiu ALTA, kde Lucia Kašiarová a Vanda Hybnerová vystoupily s autorskou inscenací Angel-y, přiznaně inspirovanou Borisem Hybnerem.
První tvůrčí setkání slovenské performerky a české herečky, oscilující mezi pantomimou a klauniádou, vtipně a přitom vkusně pojednávalo o tom, jak to mají andělé s lidmi těžké. Základní kostra je jednoduchá – dva andělé stojí před nebeskou bránou a uvádějí lidi dovnitř. Jenže nikdo nepřichází, nakonec si jich už nevšímá ani nikdo shora, až jsou odkázáni sami na sebe.
V duchu klaunských výstupů se autorky pohybují na pomezí trapného, dojemného a směšného, sentimentálního a cynického, zatímco si pohrávají s různými „andělskými“ asociacemi. Jejich cherubíni jsou typicky androgynní, ani muži ani ženy. Jsou oděni celí do černého, mají černobílý klaunský make-up i klaunské boty, meč, luk a šíp. Jejich dalším atributem je plechová popelnice, a tak se nabízí otázka, jestli už náhodou andělé nepatří do starého železa – pod rovinou grotesky tihle černí andělé vlastně ukazují jak se z náboženských a mytických bytostí staly vyprázdněné popkulturní symboly. Vše vážné je ale včas zesměšněno, hrozící pohnuté a výchovné momenty se ve správnou chvíli shazují. Autorky-performerky si zjevně sedly smyslem pro ironický humor, Vanda Hybnerová navíc nezůstávala za Lucií Kašiarovou pozadu v pohybové složce, ačkoli zřejmě nebude jejím denním chlebem.
Předposlední večer festivalu v Holešovicích zkrátka nadchnul tím, kolik se dá vyjádřit beze slov. Na závěr jen připomínám, že představení VerTeDance v Orcu lze navštívit až do 23. října. A není potřeba váhat.
Komentáře k článku: Po(c)hyby současného umění (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
