Divadelní noviny > Kritika

Pocta dvousetletému současníkovi

Téměř čtyři tisíce diváků, z toho dvě stě padesát ze zahraničí, navštívilo Smetanovský operní cyklus v Ostravě, který začal 2. března, v den 200. výročí narození Bedřicha Smetany, představením jeho první opery Braniboři v Čechách. Osm dokončených Smetanových oper v devíti dnech, z toho šest vlastních inscenací Národního divadla moravskoslezského a jedna v koprodukci s Plzní. A na závěr koncertní provedení Libuše.

A byl to zážitek. Protože Smetanovy opery v Ostravě zjevně nenastudovali z povinné úcty k velikánovi minulosti, ale s důvěrou, že jsou jeho díla aktuální a inspirativní dodnes. Inscenátoři přitom nehledají prvoplánové paralely s dnešními politickými či společenskými poměry, nepřicházejí s provokativními myšlenkovými koncepcemi. Ale nacházejí ve Smetanových operách příběhy lidí, jejichž sny, touhy, lásky, radosti i strasti jsou stejné jako ty, které prožíváme my dnes. A opravdu: ukazuje se, že tím jsou Smetanovy opery veskrze současné, ať už zpracovávají historickou látku, legendy, inspirují se francouzskou salonní konverzačkou, nebo vesnickým prostředím.

Smetana existenciální

Výše napsané ovšem neznamená, že by inscenátoři nepřinášeli překvapivý výklad díla, překvapivá jevištní řešení. Nejvíce se od inscenační tradice odklonil slovinský režisér a scénograf Rocc ve Dvou vdovách, když za suverenitou Karolíny, která jako vdova samostatně vládne svému panství, objevil trauma osamělé ženy, utápějící své nenaplněné touhy v alkoholu. Ztrácí tak zábrany a zjevně jí více než láska chybí sex. Přichází jí tak vhod Ladislav, ale pěkně vyzývavě doráží i na Mumlala. Soňa Godarská frustraci perfektně zahraje a vyzpívá. To je mimochodem základ úspěchu většiny ostravských smetanovských inscenací, hudební nastudování jde ruku v ruce s jevištním, zpěv s hereckou akcí.

Není divu, že Anežka nebere Karolínin zájem o Ladislava jen jako škádlení a hru – ve vztahu sester je znát skutečná řevnivost, jedna druhou umí i pořádně ranit, zasáhnout na slabém místě: Veronika Rovná coby Anežka hezky paroduje přiopilou Karolínu. V salonu mají rakve (aby nezapomněly?), Mumlal (jak ho hraje František Zahradníček) je pěkný macho. Ladislav když to vidí, radši nakonec uteče… Rocc prostě našel v komediálních Dvou vdovách silný existenciální rozměr.

Smetana hravý

Smetanovský operní cyklus začal Jiří Nekvasil, režisér a ředitel divadla, připravovat v roce 2014. Tehdy nastudoval Čertovu stěnu, poté ještě Branibory v Čechách, Hubičku a Prodanou nevěstu. Jakkoli jsou to díla rozmanitá, Nekvasilovy inscenace spojuje hravost a smysl pro divadelní metaforu. A pokud nějaké téma, tak nejspíše česká národní povaha. Zvláště patrné je v Prodané nevěstě. Ostravská inscenace týmu Jiří Nekvasil – Daniel Dvořák navazuje na tu pražskou z roku 2004. Přiznávám, tehdy jsem si s ní nevěděla rady. Všechny ty akce cvičenců Sokola i rituály s pivem mi připadaly naroubované zvnějšku. Také v Ostravě Sokolové na jevišti vytvářeli březový háj pro milence vyznávající si lásku, Vašek s nimi cvičil, při Mařenčině žárlivém výpadu vtrhly na jeviště Jeníkovy fanynky, Jeník se klaněl pivu na oltáři, ale všechno to dávalo smysl, protože sólisté s chórem přirozeně spoluhráli, vzájemně na sebe reagovali. A Veronika Rovná a Martin Šrejma byli skutečně famózní pár, herecky i pěveckým výrazem, dokázali rozehrát každý drobný špílec – se smyslem pro ironii a sebeironii. Aniž by se ztratila hloubka citu, která ve Smetanově hudbě zní. Dojemný je i Václav Čížek, když jako Vašek za sebou na jevišti táhne ne jednoho dřevěného kačera, ale rovnou celé hejno. Rozesadí je kolem sebe a povídá si s nimi. Prostě ještě dítě. Kecal Martina Gurbaľa jako obchodník a pragmatik vezme i prohru zcela věcně. V Ostravě najednou do sebe všechno zapadá, vykreslení povah, vztahů i tematizace typických českých atributů.

Veronika Rovná a Martin Šrejma si spolu zahráli i další hašteřivý pár: Vendulku a Lukáše v Hubičce. Ano, divák měl možnost projít světem Smetanových oper společně se sevřeným souborem sólistů (ať už v angažmá, nebo stálých hostů), kteří dlouhodobě spoluurčují podobu tamního operního divadla. A já osobně se každý den těšila na to, jak se potkají s další smetanovskou rolí – a obdivovala, jak zvládají náročné party několik dní za sebou, byť někdy už únava, pravda, trochu znát byla. Právě Veronika Rovná je pro mě hlavní hvězdou cyklu: Ludiše v Braniborech v Čechách, Mařenka v Prodané nevěstě, Anežka ve Dvou vdovách, Vendulka v Hubičce (a to nastudovala ještě Jitku v Daliborovi a Hedviku v Čertově stěně), vše zazpíváno s intonační jistotou, průzračně čistě – podle situace a postavy tu lyričtěji, tu dravěji. Ve všech inscenacích s výjimkou Libuše je obsazen Martin Gurbaľ, v březnu byl k vidění jako Kmet v Braniborech v Čechách, Kecal v Prodané nevěstě, Otec Paloucký v Hubičce a konšel Malina v Tajemství. Árii Rozlučme se s domovem zazpíval bez patosu a sentimentu, jinak byl jeho Kmet tak trochu popletený, zahraný se sebeironií. Gurbaľ patří ke zpěvákům, kteří na jevišti vždy dokážou zrcadlit svou osobnost a zároveň vystihnout odlišnosti postav, které představují. A tak mají jeho Otec Paloucký a konšel Malina společné jisté dobráctví, a přesto jsou každý jiný. Malina je smířlivý, až dojatý. Paloucký patří k postavám zcela nezapomenutelným: jak rozmrzele dává najevo, že už opravdu chce mít klid, číst si, a ne honit po kopcích nerozumné milence a doma hlídat řvoucí dítě.

V inscenacích Jiřího Nekvasila, Rocca a také Tomáše Studeného (Tajemství) byli sólisté zjevně vedeni k velmi přirozenému, pravdivému jevištnímu jednání – každé ušklíbnutí, pousmání, pokrčení rameny tu nese význam a z postav dělá uvěřitelné lidi s uvěřitelnými emocemi. Základní přístup Tomáše Studeného ke Smetanovi se příliš neliší od Nekvasilova, Tajemství inscenuje s nadsázkou, na přiznaném divadelním pódiu. Jeho inscenace je zábavná, jakkoli komiku místy oslabuje, ani Bonifáce nenechal Josefa Škarku hrát jako směšnou figuru. V Hubičce, která pro mě celkově patří k jednomu z vrcholů cyklu, Nekvasil z Matouše a pašírů udělal Krakonoše – však Eliška Krásnohorská příběh zasadila do Podkrkonoší. Josef Škarka tu kouří fajfku a přitahuje holí mraky, skřivánek, kterého zdraví Barče, odkazuje nejspíše ke zvědavé sojce z Podkrkonošských pohádek. Vtipná asociace, která dává celému obrazu originální ráz. Nekvasilova Hubička se odehrává na scéně Jakuba Kopeckého, která je interiérem i exteriérem v jednom, kostýmy (Simona Rybáková) sboru se vzorkem stromečků splývají s tapetou. Na pozadí „visí“ kopeček s kostelíčkem. Vyvýšené divadelní pódium je tady v prvním jednání stolem, ale zároveň i celou vesnicí, když si sousedé přinesou své domečky, spor Lukáše a Vendulky je prostě věc veřejná. Vše je divadlo, divadelní metafora. A zmenšené domečky pak najdeme i v dalších inscenacích.

V Braniborech v Čechách takové domky hoří jako obraz vypálené vesnice. Scénograf Petr Matásek tu Jiřímu Nekvasilovi vytvořil další otevřeně divadelní prostor. Malovaná kopcovitá krajina visící nad jevištěm má podobu nahých ženských těl. Prostoru dominuje divadelní lávka, na které se střídají postavy jako na orloji, vyzdobené těmi správnými erby. Braniboři v Čechách možná nejsou na první pohled komickou operou, ale i k ní režisér přistoupil s jemnou ironií, inscenace je to velmi vtipná, v detailech, jakými je bezmocné rozhazování rukou, kterým David Szendiuch coby Volfram Olbramovič také tak trochu glosuje českou povahu. Není tu jednoznačných hrdinů, v žádném případě jím není divoký Jíra v podání Luciana Mastra. A když už jsme u tohoto italského zpěváka, skvěle zpívá také Jarka v Čertově stěně, samozřejmě perfektní češtinou, ostatně žije v Ostravě už dvacet let. Stejně dlouho tu pravidelně působí i Gianluca Zampieri, který je půvabným, komickým Michálkem v Čertově stěně, přímo nadskakujícím při představě, že by si Vok Vítkovic mohl vzít za ženu jeho dceru Katušku. Jinak je Nekvasilova Čertova stěna (logicky) nejvážnější z jeho ostravských smetanovských inscenací, a také nejmetaforičtější. S ostatními ji spojuje jednoduchost, přiznaná divadelnost: scénograf Daniel Dvořák člení prostor posuvnými panely, na které též promítá Smetanův portrét. Nekvasil pak jako pointu inscenace ztotožňuje Voka se skladatelem, když ho nechává na jevišti sehrát etudu ohluchnutí. Nakonec proč ne.

Ale vraťme se ještě k Braniborům v Čechách, kterými březnová smetanovská série začala. Laťka byla okamžitě velmi vysoko, i díky energickému nastudování dirigenta Jakuba Kleckera a parádním sborovým pasážím, těm bojovným i těm ztišeným – Jurij Galatenko vede sbor již po mnoho let vskutku více než dobře. Hlediště bylo plné, atmosféra báječná. Jakož i na dalších představeních. Jakub Klecker pak ještě dirigoval Tajemství – a i to byl výsostný hudební zážitek. Jinak se většina představení odehrála pod taktovkou současného šéfa Marka Šedivého, Libuši nastudoval Robert Jindra – a tak se tu v březnu představili všichni hudební ředitelé ostravské opery, za jejichž šéfování cyklus vznikal.

Smetana velkooperní

Jedna inscenace do ostravského Smetanova cyklu svou poetikou nezapadá: Dalibor. Vznikla v koprodukci s plzeňským Divadlem J. K. Tyla a zcela v ní chybí nadhled, s jakým k inscenování Smetany přistupovali tvůrci v Ostravě. Daniel Dvořák pro režiséra Martina Otavu vytvořil scénu, která se tváří moderně: prosvětlený je přístřešek pro krále, neonově svítí i stoličky a stolek ve vězení. Ale hraje se tu pohříchu staré divadlo, zbytečně se sem a tam stěhují schůdky, operácky se gestikuluje. Za patosem se ztrácejí lidské momenty, zůstává prázdno. Při vší úctě k Jolaně Fogašové, její hlas zní poničeně, ostře, v každé poloze jinak – a rejstřík gest a postojů jako by okoukala z inscenací konce 19. století. Příliš herecké autenticity nebylo ani v projevu Tomáše Juháse, jakkoli Dalibora skvěle zpívá, hlasem naopak pěkně barevným a posazeným. Výborně do této inscenace zapadl Martin Bárta coby sošný král Vladislav, který v ostatních inscenacích svým prkenným, do sebe zahleděným „hereckým“ projevem působil poněkud nepatřičně. Jakkoli mu nutno přiznat, že smetanovské party zpívá dokonale, ať už Voka, Kalinu, Chrudoše, či právě Vladislava, fascinující je jeho dikce, rozumět je mu opravdu každé slovo. Za dirigentským pultem byl v Daliborovi Jiří Habart, orchestr si pod jeho vedením také vybral slabší chvilku, a tak bylo představení Dalibora po všech stránkách jednoznačně nejslabším článkem ostravského Smetanova operního cyklu.

Libuše na závěr

Libuši nastudoval Robert Jindra s Janáčkovou filharmonií Ostrava a Pražským filharmonickým sborem. A byl to parádní závěr, díky jemu i sólistům, v čele s Márií Porubčinovou, která Libuši zpívá s neuvěřitelnou lehkostí, neokázale, nepateticky. Intenzivní závěr akce, která ukázala, kolik krásné hudby Smetana složil a jak současně jeho opery dnes mohou vyznít.

• Autor: Lenka Šaldová
• Publikováno: 1. dubna 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Pocta dvousetletému současníkovi

1. Josef Herman

   

   Karolína a Anežka
   ve Dvou vdovách nejsou sestry, ale sestřenice; scénu k Čertově stěně navrhl David Bazika a ne Daniel Dvořák. Omlouváme se…

   09.04.2024 (16.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Vít Dvořák

   

   Velké díky za reflexi!
   Jen je mně při čtení opravdu hodně líto, jak jubilant Smetana letos „dopadl“ v pražském Národním. A že jeho opery mají i současníkovi stále co říct, zjevně doložila právě Ostrava. Není ale právě tohle jedním z hlavních úkolů Národního divadla (viz statut ND)? Nemá právě kvůli tomu Národní v našich poměrech zcela nadstandardní dotace? Nadstandardní podmínky, mj. v podobě de facto dvou operních souborů?
   Tohle je pro mě zcela evidentní hrubé zanedbání povinností první scény. Dílčí personální změny posledních let to neomlouvají, ředitel Burian je ve funkci už druhé desetiletí.

   10.04.2024 (7.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ