Pod hronovským nebem (No. 2)
Neděle na Jiráskově Hronově byla zajímavým dnem a pro mě natolik hektickým, že jsem ani nestihla zajít na tradiční trh do Parku A. Jiráska. K vidění bylo pět původních autorských projektů, k nimž jsem ještě přidala neobvyklý zážitek performanční.
Léta se nejen na Hronově medituje nad tím, nakolik je dětské divadlo regulérní záležitostí (rozuměj, že děti jen neplní pokyny vedoucích, ale podílí se na procesu i výsledku svým vlastním vkladem), a odpověď nikdy nemůže být jednoznačná. Pravda stojí někde uprostřed, jak ostatně ukázaly i dvě pohybová (či taneční?) představení z Bloku Dětské scény.
Hlavního hrdinu, onoho divného šedivého nepovedeného kačírka, z něhož se nakonec stal půvabný labuťák, s přehledem zahrál a zatančil Tadeáš Kůtek. Foto archiv JH
AD/HaDi Turnov přijeli s vlastní adaptací pohádky o Ošklivém káčátku pod názvem Ten, co se nepovedl. V interpretaci souboru bylo akcentováno téma problémů dospívání spojené s jinakostí a šikanou. Hlavního hrdinu, onoho divného šedivého nepovedeného kačírka, z něhož se nakonec stal půvabný labuťák, s přehledem zahrál a zatančil Tadeáš Kůtek. V představení v režii Aleny Tomášové a Romany Zemenové se zajímavě kouzlilo se stínohrou, technicky i umělecky dokonalé bylo především stínové setkání hejna kačerů s labuťákem.
Vít Gajdoš jako notorický lhář v inscenaci TS Light Strašidelná pravda. Foto archiv TS Light
Jako vždy, technicky perfektní byly inscenace Tanečního studia Light. Z Dětské scény přišla hororová Strašidelná pravda, která propojovala variaci na tři příběhy Pavla Šruta, v níž se vyřádil především talentovaný Vít Gajdoš jako notorický lhář, který se po vzoru Barona Prášila chlubí svými dobrodružstvími. Navíc přivezl Light ještě kvantitativně opulentní (40 lidí) Klapzubovu jedenáctku, ve které se propojilo více souborů. Všechno čest, spojit a ukočírovat takové množství lidí na scéně je opravdu umění. A dokonalý „stroj“ jménem Light to s přehledem zvládl. (Pozn. Právě ta až nepochopitelná technická dokonalost se stala zdrojem mnohých diskusí, ale sama vím, že děti si rozhodně nepřipouštějí, že by k něčemu byly nuceny.)
Soubor si pokaždé vymyslí nějakou překvapující rekvizitu… Foto FB Rámus
Původní projekt na staré téma v provedení rodinného klanu Rámus z Plzně sem přišel z Loutkářské Chrudimi. Text z pera Zdeňky Vašíčkové, na jehož realizaci se podílela celá široká rodina včetně skvělé hudební performerky Jarmily Parčiové byla drsnou podobou Rusalky či Malé mořské víly pod názvem Myslíš, dědo?… Soubor si pokaždé vymyslí nějakou překvapující rekvizitu, tentokrát to byly různobarevné gumové rukavice a obrovský nůž, kterým byla zabita matka hlavního hrdiny. Jak napovídám, byla to opravdu hodně drsná verze pohádky, z níž by měl bezpochyby Andersen radost.
Drsnost ostatně přinesl i soubor Disk z Trnavy pod vedením Blaho Uhlára v inscenaci Obolus. Dokonalá nonverbální studie bezdomoveckého prostředí propojená s hudbou J. B. Lullyho a tanečními barokními klišé vzbudila rozporuplné reakce. Na jedné straně nadšený ohlas, na druhé hromadné odchody z hlediště. Ale právě na tom stojí mnoho desetiletí věhlas Blaho Uhlára.
U stolu v restauraci se sejdou židovští členové bývalé jazzové kapely společně se svou cikánskou zpěvačkou a rádoby vesele se baví, opíjejí a tancují. Foto FB souboru (zde)
Na závěr večera to byla opět původní hra. Text Na viděnou, sbohem napsal Martin Sítek, který i hrál a podílel se na režii. I když prostředí Jiráskova divadla poněkud oslabilo účin komorního příběhu, který se odehrával v nádražní restauraci (doma v Břeclavi – zde – to prý hrají v prostředí hospody) při čekání na transport do koncentračního tábora, se diváků výrazně dotkl. A to přesto, že se jednalo o příběh modelový (nelogičnosti a ahistoričnost v detailech mu někteří diváci vyčítali). U stolu v restauraci se tu totiž sejdou židovští členové bývalé jazzové kapely společně se svou cikánskou zpěvačkou, rádoby vesele se baví, opíjejí a tancují. Až postupně z chování i slov zjišťujeme, že se jedná o situaci s hodně mrazivým pozadím. Působivý byl i dovětek, odehrávající se po válce, kdy se jediný navrátivší z koncentráku setkává s někdejší milostpaní, nyní uklizečkou, jejíž manžel měl udání skupiny na svědomí.
Repro Third Place
Mezi představeními mi bylo doporučeno odskočit si na „místo“, tedy putovní performační projekt Anety Fodorové z platformy Třetí prostor (Third Space), který se odehrával v Muzeu Aloise Jiráska. I když součástí Jiráskova Hronova je jen velmi okrajově, byla to rozhodně zajímavá zkušenost. Zkrátka takové svérázné „tady a teď“, kde člověk mohl být divákem i protagonistou, v kulisách muzea starodávných zvyků, krojů a místní ikony Aloise Jiráska.
Byla to zkrátka neděle, využitá po poslední minuty…
///
Více o 92. JH na i-DN:
Jiráskův Hronov po dvaadevadesáté
Divadlo RADAR získalo Cenu Pavla Dostála
…
Komentáře k článku: Pod hronovským nebem (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
