Divadelní noviny > Festivaly

Pod hronovským nebem (No. 4)

Úterní hlavní program na Jiráskově Hronově se dá shrnout jako snahu tvůrců o originalitu, která se projevovala především touhou zprostředkovat divákům jiný zážitek z divadla než ten, že jsou pouze „ti, kteří se dívají z hlediště“.

Na dětském hřišti v Divadelní ulici se pod několika altány konalo divadelně-alkoholové setkání. Mladík u pípy točil pivo a nosil je příchozím divákům. Někteří herci už před začátkem představení seděli se svou třetinkou u stolů mezi diváky, tak nebylo jasné, kdo je kdo. V hracím prostoru pospával s hlavou opřenou o stůl jiný mladík, který vypadal, že jej pivo zmohlo.

Začátek Aristofanových Jezdců (soubor Reservé Most) byl tak nenápadný, že jsem si na začátku nebyla ani jistá, jestli jsem si nespletla místo konání. Herci do sebe lili jedno pivo za druhým, pak se přidalo víno (nalévané do špinavých číší od piva!) a k tomu dvě dívky pojídaly párek. Vtom v prostředí čtvrté cenové zazněly první Aristofanovy verše a začalo přetahování o přízeň lidu. Herci se zvedali od stolů a přidávali se ve slovní přetahované na stranu některého z populistů, který se snažil zaujmout. Vznikl tak potenciál, že by se mohl přidat i kdokoliv z diváků a podpořit svého favorita. Nápad sice dobrý, ale Aristofanovy verše zanikaly. Mladí herci nezvládli dostatečně deklamovat. Atraktivnější než vnímat repliky bylo sledovat, jestli už někdo nevypil příliš, a rozčilovat se nad plýtváním. Alkoholovým vrcholem agónu se stal okamžik, kdy jeden ze soků vzal vědro se zvětralým pivem a druhého jím celého zlil. Dopadlo to dobře. Všichni na konci vypadali, že odejdou z dětského hřiště po svých.

Experiment Ψ brněnského souboru Mámení od začátku předpokládal otevřený dialog s diváky typický pro divadelní estrádu nebo talk show. Dvojice moderátorek zahltila zaplněný sál otázkami na jejich osobní zkušenosti s předsudečnými motty, která slýchali od rodičů, jako například Když nebudeš jíst maso, tak nebudeš mít sílu a umřeš. Cílem tohoto experimentu mělo být vyvrácení nebo potvrzení podobných mouder. Diváci však brzy odmítli s herci spolupracovat, snad kvůli nepříjemně útočné rétorice moderátorů a falši. Nastrčená herečka až příliš ochotně už začátku reagovala na vyzvání dobrovolníka z hlediště, ochotně odpovídala všechny otázky přesně podle potřeby scénáře. Mnohokrát položené otázky, zda jsou diváci šťastní a bohatí, a ostentativní zdůrazňování důležitosti sebelásky působila jako nevyžádaná psychoterapie. Z představení jsem si odnesla především rozpačitý pocit – nebyla jsem si jistá, zda měly být experimenty míněny vážně, nebo jako parodie na reklamou a médii vnucovaný model štěstí.

Představení Viktorka od souboru Convivium (ZUŠ F. A. Šporka z Jaroměře) zaujalo atypicky řešeným hracím prostorem – asi třicet židlí ve dvou řadách tvořilo kruh rámovaný šlahouny s trním, v něm se půvabná dívka Viktorka (a později Barunka) strojila do svátečního. Šaty vytahovala z truhly stojící uprostřed. Šest dalších aktérů sedělo v první řadě kruhu v civilu a splynuli s diváky. Nesmírně půvabná Karolína Novotná v roli Viktorky uprostřed trnového kruhu rozvažovala, že si vezme chlapce, který bude nejlepší tanečník. Chodila kolem židlí a vyzývala sedící mladíky k tanci. Její uhrančivý pohled plný nespoutané radosti ze života byl tak podmanivý, že nikdo se dlouho nerozmýšlel a s Viktorkou si rád zatančil. Ale nikdo pro ni nebyl dostatečně dobrý. V dalším rozhodování ji ovlivňovali herci–našeptávači, kteří seděli mezi diváky. Vytvořili společenský tlak, který Viktorku vedl k bolestnému konci. Jejich mnohokrát opakované návodné, ostře šeptané fráze ji bodaly jako trny melancholie a její počáteční uhrančivost se vytrácela. V této části vynikla recitační dokonalost všech členů souboru. Herectví založené na slově vytvořilo atmosféru, ve které se diváci báli snad i dýchat.

Osud Viktorky a Barunky (literárního alter ega Boženy Němcové) propojila smrt synka. Posmutnělá Viktorka se loučila se svým mrtvým synkem pohřbíváním kytičky, zabalané do bílého šátku, do truhly. A u toho šeptala slova i na památku předčasně zemřelého syna Boženy Němcové Hynka. Karolína Novotná výborně zachytila tklivost a intimitu okamžiku, zároveň rozhodnými pohyby demonstrovala ohromnou vnitřní sílu Barunky, respektive Boženy Němcové, pro kterou je spisovatelka tradičně obdivovaná. Schopnost herečky zvládnout složitou psychologickou proměnu Viktorky v Barunku ve velmi blízkém kontaktu s diváky a udržet jejich napnutou pozornost považuji za výjimečný herecký výkon, který by neměl zůstat bez povšimnutí.

///

Více o 92. JH na i-DN:

Jiráskův Hronov po dvaadevadesáté

92. Jiráskův Hronov začíná

Divadlo RADAR získalo Cenu Pavla Dostála

Pod hronovským nebem (No. 1)

Pod hronovským nebem (No. 2)

Pod hronovským nebem (No. 3)

…

• Autor: Veronika Drábková
• Publikováno: 4. srpna 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Pod hronovským nebem (No. 4)

1. Vladimír Hulec

   

   Souhlasím s autorkou,
   že Karolína Novotná je v dvojroli Viktorky/Barunky nesmírně působivá, křehká a zranitelná, silná a temná zároveň. A jsem rád, že jí představení na JH vyšlo. Viděl jsem inscenaci – jak první verzi před dvěma lety, tak letošní – na královéhradeckém Audimaforu a stal se s ní takový malý (ale v divadle se občas přihodivší) zázrak – uzrála. Jako by herečka za dobu přípravy a při setkáváních s postavou i autorkou se sama lidsky i profesně posunula, stala se vnitřně bohatou. Dokladem budiž herecké ceny jak na letošním Audimaforu, tak na obou celostátních přehlídkách ve Wolkerově Prostějově a na Mladé scéně v Ústí nad Orlicí.

   04.08.2022 (14.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ