Pod hronovským nebem (No. 5)
Na letošní Jiráskův Hronov jsem se vypravil jen na jeden den, středu 3. srpna. JH je sice každoroční svátek či Událost – nejen – amatérského divadla u nás, kterou by si neměl žádný milec divadla nechat ujít, ale když tam jezdíte léta a nemáte nějaký úkol, nějaké zadání či pozvání, v určitém věku a rozpoložení už tam na celou dobu vesměs nejezdíte. A tak po minulých dvou ročnících, kdy jsem byl ve Zpravodaji, ke kterému mám vztah přímo srdeční, neb jsem v něm na přelomu tisíciletí strávil nejednu dramatickou chvíli a snad i spolutvořil jeho epochu, mám letos zase od JH trochu odstup.
Křest publikace Tekuté Písky. Zleva Luděk Richter, Alena Crhová, Vladimír Hulec, Lenka Lázňovská a hlavní sestavovatel, editor a autor Alexandr Gregar. Foto Ivo Mičkal
Ve středu se totiž na Hronově křtila publikace Tekuté Písky 1957 – 2021 věnovaná šedesáti ročníkům Šrámova Písku. A já jsem – spolu s Janem Císařem (jeden z jeho posledních textů), Alenou Crhovou, Alexandrem Gregarem, Lenkou Lázňovskou, Petrem Odo Macháčkem (Divadlo Kámen), Luďkem Richterem, Karlem Tomasem a Janem Vedralem – jedním ze spoluautorů. A psal-li jsem před chvílí o srdečních záležitostech, tak v amatérském divadle je to pro mě právě Šrámkův Písek a před ním dvě postupové přehlídky, hradecký Audimafor a turnovský Modrý kocour, kde všude jsem strávil nádherný, vzrušující, intelektuálně kvasný a mnoha setkání a zážitků plný kus života. A doufám, že není všem dnům a setkáním konec. Velmi záslužnou a kvalitní knihu o celé historii ŠP dával po dva covidové roky dohromady věčný podporovatel, spolutvůrce a iniciátor královéhradeckého kulturního dění Alexandr Gregar. Musela to být sakra náročná práce. Z mnoha – někdy i těžce dostupných – zdrojů sepsal a charakterizoval rok po roce všechny ročníky ŠP, shromáždil fotodokumentaci, sestavil rejstříky, oslovil a z autorů často doslova vydoloval (aspoň ze mne určitě) původní texty. Vznikla tak kronika, která z mnoha úhlů a pohledů zachytila tekutý čas jedné podstatné větve amatérského divadla u nás od padesátých let do současnosti. Klobouk dolů.
Na letošním JH se nejen slavnostně pokřtila, a tím uvedla v život (jde o tzv. „studijní knihu“, tedy není v prodeji a je třeba ji žádat od vydavatele NIPOS/ARTAMA, k dispozici je nyní na festivalu a bude i na dalších akcích pořádaných touto institucí), ale v místnosti PC klubu v Jiráskově divadle je panelová výstava fotografií a plakátů snad ze všech ročníků ŠP. Nejednoho z legend JH, z dnešních již pamětníků a tehdy mladíků a mladic, či z na JH letos přítomných všeho věku tam lze nalézt.
Sokolovna je znovu otevřena divadlu. Foto Vladimír Hulec
Ale vraťme se k živému divadlu. Dopoledne jsem přijel těsně před začátkem Havlovy Vernisáže Divadelního spolku Vojan z Libic nad Cidlinou. Hrálo se v Sokolovně, což je další má „srdeční krajina“ (hrál jsem zde v roce 1992 se svým souborem Alternativní scéna Propast, postoupivším právě z ŠP) a kde se – co vím – léta divadlo nehrálo. Je fajn, že je tento prostor opět k dispozici, navíc s dostatečným množstvím techniky (především reflektorů), což „za nás“ nebývalo.
Některé části jako by byly ozvuky sedmdesátých let, jindy se ocitáme v současnosti (viz vpravo warholovský čtyřportrét Miloše Zemana). Foto archiv souboru (zde)
Ale Libické tento prostor zradil. Vernisáž je komorní hra do komorního prostoru, a i když se to nezdá, je Sokolovna v podstatě velké divadlo, velký otevřený prostor, kde na detail nelze spolehnout a je třeba hrát „naplno“, přes rampu. Bez komorní atmosféry, bez blízké, intimní komunikace. A Havlova Vernisáž právě tu potřebuje (dnes ji i profesionální divadla hrají nejraději v bytech či malých, uzavřených prostorech – DS Kašpar, HaDivadlo Brno). A tak herci přehrávali, šlapali do každé situace jako o život, snažili se o maximální transparentnost každé akce. Navíc si neporadili s přesunem původního textu do současnosti. Některé části jako by byly ozvuky sedmdesátých let, kdy text (v roce 1975) vznikl, jindy se ocitáme v současnosti, kdy již disidentví a vzácnost cest do zahraničí neexistují, a my sledujeme groteskní střet dvou různých životních principů, přemýšlení, postojů a jednání. Navíc ani zde nebyli tvůrci důslední a nedokázali se rozhodnout, zda chtějí z postav a jejich charakteristik vytvořit výraznou karikaturu, anebo je spíš nechat v havlovském, jemně (sebe)ironickém, jízlivém duchu. A proč Michal (Tomáš Čivrný) nosí v ovinovačce na prsou panenku (tedy několikaměsíční dítě) a neustále jí kouří na hlavičku, ač je celá jeho rodina „eko“ a jeho žena Věra (Barbora Vaňková) se navíc chystá mít další dítě („neb si to Bedřich zaslouží“), ale oba mluví o úplně jiném, „které má roztomilé nápady, třeba zda se žába může utopit“, to už je problém dramaturgický, který si měli Libičtí dávno – právě třeba na přehlídkách, kde se o představení diskutuje – ujasnit. Stejně jako problematické havlovské ráčkování Bedřichovo (Vojtěch Sehnal), odkaz na autora, s nímž ale – až na závěrečné „véčko“ při odchodu postavy – v inscenaci nepracují. Jako zastánce divadelní alternativy (tedy směru ze ŠP) bych dokázal tuto inscenaci (postoupila z Divadelního Pikniku ve Volyni) nahradit pro vrcholnou divadelní přehlídku vhodnějšími. Ale tento povzdech berte jako tradiční folklór JH takřka všech jeho návštěvníků jakéhokoli divadelního vyznání. To „své“ upřednostňují a v programu postrádají. I já.
Prvním představením Bloku Mladé scény byla dokumentární či spíše encyklopedická produkce Maria M. brněnského PolaroIDu. Foto JH
Nechejme tradiční činohru aspoň chvíli stranou a pojďme do Čapkova sálu na Mladou scénu. Nabízela dvě představení. Prvním byla dokumentární či spíše encyklopedická produkce Maria M. brněnského PolaroIDu, v zásadě dětského divadelního studia Divadla Polárka. Jednalo se o šikovně sestavené pásmo ze života a o životě Marii Montessori (1870 – 1952), první vysokoškolsky vzdělané lékařky v Itálii, podle newyorských Timesů „nejpozoruhodnější ženy první poloviny dvacátého století, která revolučním způsobem změnila vzdělávání dětí“. Sedm mladých teenagerů (Barbora Beránková, Mikoláš Foret, Tereza Marečková, Adam Milka, Vendula Klímová, Thea Votavová a Vendula Zelinková) se v něm převtělovalo do titulní postavy či s ní různě komunikovalo, diskutovalo, přehrávalo scény z jejího života, vyjadřovalo k jejím postojům. Současně se herci sami různým způsobem prezentovali, řešili vzájemné vztahy a priority v souboru, navenek uráželi a škorpili či naopak inspirovali, podporovali a doplňovali. Ke všemu potřebovali jen pár židlí, které různě seskupovali a yvužívali. Typické studentské – či „zuškovské“ – představení, kdy sledujete různorodě zajímavé adepty a adeptky Thálie spojené v jednolitý kolektiv a máte potěšení z jejich vášně a zapálení pro věc, z jejich ochoty se pro divadlo obětovat a věnovat mu čas, emoce a energii. A navíc se dozvíte o osobnosti, kterou jste předtím třeba ani neznali (aspoň to se stalo mně), a tak si ji doma v různých slovnících a na internetu dohledáte a jste zas o kus vzdělanější. Šikovný soubor, inspirativní, objevné téma, šikovní vedoucí (Marie Bravencová, Iveta Kocifajová).
Druhé představení bylo úplně jiné, byť technicky v zásadě podobné… Foto archiv Mladé scény (zde)
Druhé představení bylo úplně jiné, byť technicky v zásadě podobné (hrálo se opět takřka v „prázdném prostoru“, bez složitých rekvizit, jen s různě přeskupovanými bedničkami) – Hawklinská nestvůra ZUŠ B. Jeremiáše z Českých Budějovic. Do autorského divadla převedená Brautiganova westernová fraška s libostí, láskou a porozuměním parodující postupy a klišé tohoto žánru. A právě tak k tématu přistoupili i českobudějovičtí. Hrají si jak s žánrovými a modelovými, tak i hereckými a divadelními modely jak žongléři s mnoha míčky. Tu jim sice nějaký upadne na zem a zakutálí, ale nijak to nevadí. Děj letí dál a míček se zas sebere, divák si uniklou mu informaci doplní. Půvabné byly obě představitelky slečny Hawklinové, které vedle fyzické krásy prokázaly i pohybové, jazykové a vůbec herecké předpoklady, zatímco pánové zůstávali v rámci žánru i vlastních možností přece jen trochu moc při zdi. Hráli (či spíše naplňovali role) bez nezbytné osobnostní nadstavby, jež teprve z – byť vtipného – textu dělá živé, na situace i kolegy invenčně, pro diváky překvapivě reagující divadlo. Bude-li soubor existovat dál, tudy by měl napřít síly. Vzorem by jim mohl být filmový Limonádový Joe, anebo možná i Sklep, Vosto5 či dávný Semafor a Šaškovo Rokoko, jejichž postupy bylo možné v představení vystopovat.
Petr Lanta uvádí své představení. Foto Vladimír Hulec
Při bočním výstupu z divadla, v miniparku mezi Čapkovým a Jiráskovým divadlem, si rozprostřeli své jevišťátko kdysi úpičtí, nyní pražští komedianti ze Společnosti Dr. Krásy a ohromenému publiku předvedli premiéru své variace na středověkou náboženskou frašku, vlastnoručně sepsanou a zpracovanou kramářskou píseň Svatá Jenovéfa (více zde). Zakladatel a vedoucí, herec a režisér Petr Lanta v ní navazuje jak na svou proslulou Hru o svaté Dorotě, tak i na nedávnější opus Maličký veliký (Bambino di Praga). Opět se opírá o náboženské mýty a motivy, opět čerpá z méně známého kulturního odkazu, opět v ní vystupuje neuvěřitelně různorodý kolektiv herců, od profesionálů přes všemožné divadelní libce a různě (ne)zkušené aktéry umění všeho druhu po jazykozpytce, filosofy a naprosté životní solitéry. V žáru zapadajího Slunce sehráli divé kolektivní dílo o krásné Jenovéfě, jež se šest dlouhých let ukrývala v Ardenském lese, živila kořínky a jahodami a vychovávala svého syna, který byl odchován mlékem laně (více zde). Lanta – tak trochu ve stylu Geisslers Hofcomoedianten (tedy novodobě nahlíženého středověkého a raně novověkého divadla) – využil postupy jarmarečního divadla, jež mixerem svého ztřeštěného, „všežravého“ stylu smíchal v koktejl divokosti, oplzlosti, jedu a zábavy. Je vždy na dané chvíli, situaci a aktérech, jak výsledek dopadne, neb Lantovo divadlo (či spíše dividlo) – ať se tomu on brání jakkoli – je vždy především jízdou ztřeštěných bláznů na tobogánu nečekaných událostí.
Utrpení svaté Jenovéfy, jak je sehráli herci Společnosti Dr. Krásy. Foto Vladimír Hulec
Ty se ve středu odehrávaly v míře intenzivní. Od pikantností, kdy německojazykový filosof Ivan Kühnmund si po výstupu sedne na židli, roztáhne nohy a my vidíme vší jeho „nádobíčko“, aniž to on tuší, přes výpadky textu a komplikované převlékání a dohadování se, kdy a kde kdo má být, po skvělé herecké vstupy a výstupy, především „k sežrání“ oplzlé představitelky Jenovéfy, břišní tanečnice Ivy Jakimiv, jejího synka v podání naivisticky bezbranného břicháče Jiřího Novotného (mj. vnuka bývalého prezidenta ČSSR Antonína Novotného) a divého démona, zlovolného správce v podání Richarda Fialy (jeho již třetí účinkování v tomto souboru – Vyzařování otcovství, Běsi, Jenovéfa – je pro mne zárukou nového, hlubokého nádechu skupiny). Ale i všichni ostatní byli v Boží chvíli hronovského představení osvíceni svátostí divadla, byť tvrdě rouhačského, dekadentního a ne pro každého. Inscenace má mít premiéru koncem roku, jistě potřebuje ještě mnohým hnusem a krásou, odpudivostí a čirostí, pokleslostí a svatostí protáhnout, přál bych jí více soudobých odkazů a vstupů, razantnější „rockový“ třesk, nicméně po letech se snad Petr Lanta a jeho divadelní soubor bláznů z Úpice a Prahy opět dotkne divadelních hvězd.
Vtipná situace trojice slepců je vtipně zpracovanou postelovou fraškou s prvky grotesky. Foto JH
Před nočním návratem do Prahy jsem ještě jednou zašel do Sokolovny, tentokrát na představení Záblesk Společnosti bloumající veřejnosti z Turnova. Hra britského dramatika Petera Barnese Not as Bad as They Seem (česky Není to tak špatný) je především hereckým cvičením. Vtipná situace trojice slepců – podváděného manžela, jeho ženy a jejího milence, manželova kolegy z práce, kteří se nečekaně setkávají těsně po pomilování obou milenců v jednom pokoji – je vtipně zpracovanou postelovou fraškou s prvky grotesky umožňující všelijaké pohybové i slovní eskapády. Postavy se navzájem nevidí, ale diváci je ano, což připomíná proslulou Černou komedii Petera Shaffera. Turnovští herci všech možností náležitě využívají, takže sledujeme eskapádu pitoreskních situací, která vždy pobaví. Nic méně, nic víc. Víc herecké odvahy, provokativnosti, možná i rafinovanější pointu bych ale rozhodně uvítal.
Na závěr mého letošního hronovského pobytu to byla divácky vděčná, krátká a razantní čtyřicetiminutová tečka.
///
Více o 92. JH na i-DN:
Jiráskův Hronov po dvaadevadesáté
Divadlo RADAR získalo Cenu Pavla Dostála
…
Komentáře k článku: Pod hronovským nebem (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
