Pod kůží Ostravy číhá sen (No. 1)

Jen co moravskoslezskou metropoli opustily poslední davy zahraničních hokejových fanoušků, vlády nad městem se na týden ujaly milenky a milci múzy Thálie, neboť svůj již 16. ročník odstartovala tradiční bezstarostná jízda, plná těch nejlahodnějších vybraných chodů z českého divadla, jež zove se Dream Factory Ostrava.

Foto: archiv Činoherního klubu

Zahajovalo se v po střechu našlapaném porubském kulturních chrámu Poklad, kdy prostřednictvím anticky půvabné, výborně připravené Markéty Harokové byla nejprve bryskně i empaticky vyzpovídána patronka letošního ročníku Marta Dancingerová, a následně i náměstkyně primátora Lucie Baránková Vilamová. Po bezprostředním uvítání už následoval slavnostní vstup do indigově modrého řečiště letošního festivalu, jež obstarala pražská legenda Činoherní klub, a sice inscenací hry Konsent britské autorky Niny Raine.

Foto: archiv Činoherního klubu

Ta sice přináší poněkud apartní náhled na řadu palčivých témat a svým povrchním vyzněním i situační sterilitou evokuje spíš konvenční ukázku běžného televizního scenáristického mainstreamu než aktuální etalon světové dramatické tvorby, coby prostředek prezentace současných sil zejména mladší části souboru však funguje poměrně dobře.

Foto: archiv Činoherního klubu

Podobně jako například v Rezině Bohovi masakru se řeší temné stránky dobře zajištěných, inteligentních, půvabných a zdánlivě dokonale civilizovaných privilegovaných osob. Tradičně neinvazivní režii Šimona Dominika, jenž je zároveň i autorem překladu, ideálně doplňují jednoduchá variabilní scéna Karla Čapka i filmově detailní róby Petry Krčmářové. Jak už bylo naznačeno, logickou dominantou zevně atraktivního projektu jsou vyrovnané výkony generačně spřízněného hereckého šestera, jež z pozice zralejší kolegyně výtečně doplňuje Lada Jelínková. Činoherní harcovníci, i televizně proslulé tváře zde jasně definují vynikající úroveň svých jevištních dovedností i vzájemné kolektivní napojení, jako jednu ze základních deviz ČK.

Foto: archiv Činoherního klubu

Mužské charaktery trpí vehementní tezovitostí předlohy, s níž si ironicky i něžně pohrává především netypicky obsazený Vojtěch Kotek, zatímco Ondřejové Rychlý a Novák energicky vyhrávají očekávatelné odstíny toxické maskulinity. Ženám pod rukama utěšeně rozkvétá podstatně výživnější materiál. Sandra Černodrinská úspěšně vzdoruje stereotypní představě herečky jako naivní studnice otřepaných vtipů, a pomocí komplexního arzenálu primárně nonverbální komunikace soustředěně buduje kontrast mezi urputně pozitivním zevnějškem a sílící vnitřní skepsí. Rachel Elizavety Maximové je živoucím monumentem osobních i profesních selhání sugestivně přetavených v umanuté obhajování mužských limitů. Marta Dancingerová pak klíčovou postavu Kitty modeluje jako bezprostředně okouzlující bytost, stejně přesvědčivou v momentech štěstí i uprostřed rozpadu zdánlivě neotřesitelných hodnot. Pokorná služba textu problematické úrovně nakonec slavila zasloužený úspěch, vyprovokovala řadu ohnivých diskusí a stala se i příjemnou předehrou k následujícímu bujarému večírku. Co víc si přát?

Pokračování příště!