Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Pod kůží Ostravy číhá sen (No. 7)
Své šestidenní putování fascinujícím tetovacím salónem jménem Dream factory jsem byl nucen dočasně přerušit ve středu, kdy mne pracovní hamletovské povinnosti zavály až do dalekého Brna. Koprodukční projekt JEDL dílny & AMU Vysoká hra, či Mein Gott! pražského Divadla D21 se tedy pokusím dohnat někdy příště, zatímco Dianiškovu Ženu filmového kritika jsem již stručně pojednal ve svém reportu ze Zlínského Setkání – Stretnutie zde.
Inscenace Koniec Eddyho z bratislavské VŠMU. Foto: archiv festivalu
Můj čtvrteční návrat zastihl ostravský divadelní hodokvas ve fázi finálního spurtu. Vynikající etapu odstartovalo loučení s letošní studentskou sekcí. Inscenace Koniec Eddyho z bratislavské VŠMU rozhodně není jen další z mnoha scénických adaptací prózy Édouarda Louise, ale hluboce osobní, vysoce vizuálně uhrančivou a herecky kompaktní studií vítězného vyrovnání se s vlastní jinakostí v prostředí fatálně prosyceném toxickou maskulinitou. Režie Emy Benčíkové s lehkostí i nadhledem nahlíží na pestré spektrum existenciálních témat, a já se pomalu rozplývám radostí z přívalu pozitivní energie. Čtveřice aktérů se postupně plasticky vtěluje do ústředního charakteru Eddyho i ostatních postav, aniž by divák jen na okamžik ztratil orientaci ve fragmentárním ději. Jednoduchá variabilní scéna Zuzany Čupajové kreativně nakládá se starými televizory, které velmi dobře simulují čas, v němž se příběh jednoho náročného, leč nadějeplného dospívání odehrává, sociální determinantu pak bryskně navozují použitá trička, jejichž nápisy vtipně parafrázují slovutné komerční značky. Radost až na kost a nejpříjemnější překvapení letošní Student factory. Vřelé díky, milá Emo!
Na první pohled. Foto: archiv festivalu
Slavnostní zakončení pak proběhlo v gesci pražského Švandova divadla, jež do epicentra Moravskoslezského kraje přispěchalo s oceňovanou inscenací monodramatu Suzie Millerová Na první pohled. Režisérka Lucie Ferencová, která tímto v mých očích úspěšně složila reparát za svou nešťastnou dramaturgickou účast v otřesné Istanbulské smlouvě, hravě vzdoruje většině žánrových klišé i limitům předlohy, jež v mnoha ohledech jen očekávaně variuje obvyklé propriety soudního dramatu. Markétou Ptáčníkovou živě produkovaná hudba výtečně rytmizuje lineární děj a vytváří vynikající múzický kontrapunkt pro heroický herecký výkon Marie Štípkové v roli elitní právničky Tessy Ensler, jež se musí bolestně vyrovnat nejen se znásilněním, ale i s následky selhání systému, jemuž dlouho sama oddaně sloužila. Úspornými, na planou emoční exhibici záměrně rezignujícími výrazovými prostředky pečlivě staví komplexní portrét nejednoznačného charakteru, jenž se s z výlučné pozice nadřazených elit postupně propadá na úroveň jedné z tisíce násilím, i systémovou zvůlí porobených obětí. Loučení na totálním vrcholu! Poslední představení letošní programové sady vytvořilo excelentní tematickou paralelu se zahajovacím Konsentem a navždy nám pod kůži vrylo vskutku parádní zářez.
16. ročník zastihl Dream factory na dalším z nezpochybnitelných vrcholů. Dramaturgicky, formálně i tematicky vyvážená programová skladba, která až na jednu skrovnou výjimku neměla slabých míst pro Ostravu znamená nejen důležitý kontakt s aktuální, zejména českou divadelní špičkou, ale i budoucností, jejímž světlonošem je zdejší studentská sekce. Důkazem progresivně stoupající úrovně festivalu je i jeho neustále rostoucí divácká základna, která se v enormním počtu ochotně poddává i nejnáročnějším výzvám múzy Thálie, vynikající organizace a podmanivá atmosféra vzájemné pospolitosti, panující mezi jevištěm a hledištěm. Týdenní injekce umělecké euforie byla pro rok 2024 zdárně završena a já se již teď těším na zážitky příští.
Milená Továrno snů, skláním se. Salut!
///
Další díly seriálu naleznete zde.
Komentáře k článku: Pod kůží Ostravy číhá sen (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
