Pod letenskými šapitó (No. 3)
Kolegyně Jana Soprová psala v minulém zpravodajství o představení Johanna Le Guillerm, které předcházelo celému festivalu a bylo exklusivně hrané pro pozvané. A tak skutečně prvním – regulérním – představením letošní Letní Letné bylo Knitting Peace švédských Cirkus Cirkör.
Cirkus Cirkör je největší centrum nového cirkusu ve Švédsku, které má i vlastní novocirkusovou školu. Jeho členy či aktéry v různých inscenacích jsou performeři ze všech koutů světa. Cirkör produkuje vždy několik inscenací souběžně, které pak léta objíždějí novocirkusové štace po celém světě. A tak i na Letné se v minulosti Cirkus Cirkör objevil již vícekrát. Mnohý pamětník jistě nezapomněl na rok 2011 a jejich Wear it like a crown, kde jeden z performerů žongloval se třemi spuštěnými motorovými pilami a jiný s pingpongovými míčky vypouštěnými z pusy. V následujícím roce 2012 připravil Cirkör v koprodukci s francouzským souborem Cahin Caha a českým Cirkem La Putyka trojprojekt Cabaret Lacrimae.
A o rok později přivezl Cirkör na Letnou inscenaci, jež prvky použité tímto tělesem v Cabaretu Lacrimae provázala do jednoho celku nazvaného Knitting Peace a která měla premiéru tentýž rok na jaře v Marseille. Od té doby s ní soubor projel mnoho zemí světa, vystřídala se v ní řada performerů (z původního týmu zbyli snad jen dva) a nyní se s ní – po devíti letech – vrací na „místo činu“, na Letní Letnou.
Žongléři, krotitelé či akrobaté jsou v některých dovednostech jedineční a diváci jsou za jejich čísla vděční kdykoli a kdekoli. Foto František Ortmann
Tento přístup – kdy se jednotlivá čísla či celé inscenace – po léta či celý performerský život opakují a různě recyklují, je ve světě „klasického“ cirkusu a kabaretu obvyklý od jeho počátků. Žongléři, krotitelé či akrobaté jsou v některých dovednostech jedineční a diváci jsou za jejich čísla vděční kdykoli a kdekoli, třeba i víckrát po sobě. Je to jako když sledujete sportovce, kteří také umějí a opakují jednu disciplínu, či jdete na koncert a po několikáte a zase rádi uslyšíte „své“ hudební těleso hrát vaše oblíbené skladby či skladbu. Odporuje to ovšem zdejšímu (myšleno evropskému) divadelnímu kánonu, kde by se divadelni produkce neměly recyklovat či dlouho uvádět (byť i zde jsou výjimky), neb vždy reagují na aktuální společenskou či politickou situaci, a ta se v čase proměňuje. Pokud tedy přijmeme tezi, že nový cirkus je především – či z velké části – dovednostní podívaná, aktualizovaná jen mírně dle potřeb či z nutnosti výměny aktérů, pak letošní účinkování Cirköru je právě v tomto modu.
Vrcholné je například hned v úvodu číslo jedné akrobatky na postranním pódiu vysoko ve výšce, kdy na dvou podstavcích jen s malinkými kulatými ploškami a jako loutky zavinutými do lněné příze dělá odvážné stojky na rukou či dokonce jedné. Foto František Ortmann
Svého druhu jde asi o nejatraktivnější novocirkusovou produkci letošního ročníku. Přesně splňuje představy většiny návštěvníků festivalu a nového cirkusu obecně, kteří se těší především na fascinující čísla propojená v jednotný jevištní celek. A právě to Knitting Peace je. Průběžnou výtvarnou linií a rámcem je háčkování, které žongléři i akrobaté různými způsoby rozvádějí a využívají. V rámci zvoleného tématu – „uplést mír“ – pak předvádějí vrcholná akrobatická čísla. Pohybují se v bílých přízích jak všudypřítomné mušky či pavoučci. Létají z jednoho lana na druhé, štrykují z nich různé pavučiny a sítě, využívají závěsnou akrobacii, napjaté i prověšené lano, po nichž lezou hlavou dolů či dokonce jezdí na jednokolce. Čísla si stále ztěžují, a tak jízda na jednokolce je nejen na laně, ale performer přitom hraje na housle, jež mu seshora přináší jiný muž, „přilétající“ zavěšen na laně. Jindy se zas tentýž performer roztočí jak čamrda kolkolem vlastní horizontální osy drže se rukama nohama jen za lana. Důležitým motorem úchvatnosti mnoha akcí je výška, ve které se akrobaté pohybují, odkud se snášejí či jsou kladkami vtahováni na scénu. Vrcholné je například hned v úvodu číslo jedné akrobatky na postranním pódiu vysoko ve výšce, kdy na dvou podstavcích jen s malinkými kulatými ploškami a jako loutky zavinutými do lněné příze dělá odvážné stojky na rukou či dokonce jedné. Diváci (nebo aspoň já) trnou. Stačí jedno vychýlení, jedno uvolnění svalu… Právě to je ale podstatou jakéhokoli cirkusu, i toho nového. A samozřejmě navazují další čísla a situace překračující dosavadní představy diváka o lidských možnostech.
Performeři svá čísla integrálně propojují do zvolené „háčkované“ či „přízové“ estetiky a tématu humanity a míru. Foto Frantšek Ortmann
Nebudu zde popisovat jednotlivá čísla, která jsou vždy vrcholnými ukázkami dovedností všech pěti akrobatů/akrobatek. Současně je integrálně propojují do zvolené „háčkované“ či „přízové“ estetiky a tématu humanity a míru (v jednu chvíli se objeví i ukrajinská vlajka). Za zmínku ale jistě stojí i hudební a loutkářský rozměr inscenace. Po celý čas je dění doprovázené hudebníkem stojícím uprostřed nad jevištěm a obluhujícím eletrické klávesy a další – vesměs elektronické – nástroje. Jeho hudba je bohatě strukturovaná, melodická, odkazuje k lidovým motivům i elektro-minimalismu a obstojí jistě i sama o sobě, což dokazovalo i to, že jste si dvě sólová CD hudebníka Samuela “Looptok” Långbacka mohli po či před představením koupit. Na začátku představení a několikrát i v jeho průběhu vytáhne performer či performerka háčkovanou loutku, jež je s ní/ním propojena pupeční šňůrkou a jež symbolizuje – či zdůrazňuje – téma zrození, věčného bytí, pokračování života, na které bychom neměli nikdy zapomínat. Do veskrze „bílé“ inscenace pak vstupuje i rudá příze a loutka, symbolizující krev a válku, nebezpečí a boj. Ale svým způsobem i porod a vášeň, jiný rozměr života, který k člověku také archetypálně i skutečně patří. Aktéři se zvolenou symbolikou nepracují popisně, prvoplánově. Nechávají na divákovi, jak si postavy, scény a jejich obsah interpretuje. Nicméně na konci – už po představení – vyzvou diváky, aby se účastnili výzvy „uplést mír“ a zaslali jim své výrobky. Ty pak při odchodu vidíme rozvěšené – i se jmény autorů – na výstavce na cestě ze stanu.
Na konci herci vyzvou diváky, aby se účastnili výzvy „uplést mír“ a zaslali jim své výrobky. Ty pak při odchodu vidíme rozvěšené na výstavce na cestě ze stanu. Foto Vladimír Hulec
A tak – mohu-li mít – kritickou výhradu k produkci jako inscenačnímu tvaru, má inscenace zbytečně mnoho (nejméně tři) konců. Několikrát se úplně zhaslo, dění zastavilo, aby se scéna mohla proměnit a performeři připravit či přeskupit, což ale ubíralo na kompaktnosti představení a jeho dramatickém tvaru, účinku. Spolupráce se světly, jako by trochu vázla.
Po představení se konala diskuse s aktéry moderovaná novocirkusovou teoretičkou i praktičkou Hanou Strejčkovou (druhá zprava, vpravo od ní překladatel). Foto Vladimír Hulec
Po představení, které jsem navštívil (pátek 12. srpna) se konala již v mém úvodním příspěvku zmiňovaná diskuse s aktéry moderovaná novocirkusovou teoretičkou i praktičkou Hanou Strejčkovou. Dozvěděli jsme se mnoho o vzniku a existenci této produkce i o všech performerech a jejich zázemí. Zajímavé bylo, že snad nikdo – kromě režisérky Tilde Björfors – není původem Švéd. Pocházejí z Itálie, Norska, Francie, Španělska, Finska… Multinárodnostní svět… I to je současný cirkus… A také jsem se dozvěděli, že se v průběhu představení jedna akrobatka (Tiziana Prota) zranila, musela odstoupit, a tak ostatní některé scény rychle přeskupovali, zaskakovali za ni či dokonce některé výstupy přeskakovali (lezení po provazovém žrebříku), což – možná – způsobilo i ony občasné temporytmické propady a několikeré konce. V dalších představeních však už zase hrají všichni. Inu, cirkusáci mají devět životů. Jako kočky.
///
Více o letošní Letní Letné na i-DN:
Český nový cirkus není v plenkách
…
Komentáře k článku: Pod letenskými šapitó (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
