Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Pod letenskými šapitó (No. 6)
Plzeňská novocirkusová skupina Žongléros Ansámbl funguje už více než deset let (zal. 2011) a sdružuje performery, kteří se věnují různým oblastem nového cirkusu, pohybového divadla a flow arts. Od roku 2017 se zaměřuje na tvorbu autorských projektů, z nichž dva byly uvedeny na letošní Letní Letné – autorská Camera Obscura a Vpřed na motivy stejnojmenné vizuální básně Václava Havla.
Jak ze Star Treku
Dění v inscenaci nejvíce připomíná autorskou variaci na Alenku v říši divů nebo za zrcadlem. Foto archiv souboru
Viděla jsem hodinové představení Camera Obscura (mělo premiéru na Blik Blik festivalu letos v březnu), které dalo nahlédnout do tvůrčí dílny souboru, v němž je patrné cílení na rodinné publikum.
Pojem Camera Obscura znamená dírková komora (předchůdce fotoaparátu) – optické zařízení používané v minulosti jako pomůcka malířů (více zde). Inscenace vznikla na námět Lucie Bartošové, pracuje se světlem a tmou a zvláštní hranolovitými maskami. Je barevná, hravá, kouzlí čarováním se světly a tvary. Pokud budete v představení hledat příběh jako já, pak dění na jevišti nejvíce připomíná variaci na Alenku v říši divů nebo za zrcadlem. Skrze obruč, která připomíná bránu do jiných dimenzí ze Star Treku, se do hracího prostoru protáhne černovlasá dívka. Ze všech stran tam na ní dorážejí živé „camery obscury“, tedy postavy, které mají místo hlavy onu bílou hranatou masku s otvorem pro oko/oči.
Pohybují se v iluzivním světě, kde lze měnit tvary a barvy objektů. Foto archiv souboru
Pohybují se v jakémsi iluzivním světě, kde lze měnit tvary a barvy objektů, které různě přeskupují, skládají do různých tvarů a útvarů a dokonce i rozsvěcejí. Vytvářené krychle jsou prostupné a společně s jejich změnami barev se proměňují i postavy. V jednu chvíli se dostane návštěvnice do pozice, kdy je jí přímo vnucena hlavová maska a na chvíli se rovněž stane pozorovatelkou se zúženým úhlem pohledu. Nakonec jsou ovšem všechny kamery posbírány a uvězněny ve světelné kleci, zatímco hrdinka zůstává vně. A může opět svobodně pozorovat svět kolem sebe nezkresleným pohledem.
Jana Soprová
…
V obchoďáku
Navazuji na Janu Soprovou reportáží z následujícího dne, pátku 19. srpna, kdy ve stejném stanu č. 6 uvedl plzeňský Žongléros Ansámbl inscenaci Vpřed, údajně inspirovanou stejnojmennou vizuální básní Václava Havla z jeho sbírky Antikódy (více o této sbírce zde):
Václav Havel: Vpřed (vizuální báseň se sbírky Antikódy). Repro KVH
Inscenace měla premiéru 15. srpna 2021 na loňské Letní Letné (zde) a v rámci tehdejších denních reportáží o ní na i-DN referovala Hana Strejčková (zde). Neviděl jsem tehdejší uvedení, a tak nemohu srovnávat, ale zdálo se mi, že letos není soubor – jak se říká – ve své kůži. Už v úterním představení jako by si jen opatrně osahával terén. Dění na jevišti působilo rozpačitě, herci jako by jen nesměle splňovali úkoly, aniž by vytvářeli nějaká náročnější, choreograficky, případně „novocirkusácky“ zajímavá čísla či dokonce sestavy. Téma ani příběh – byl-li jaký – nebyly jasné, byly po formální stránce nedotažené, jako by jen před nedávnem nahozené. Čísla a situace se přelévaly jedna do druhé tak trochu bez ladu a skladu a symboliku masek a postav, smysl výtvarných objektů a využití barevných světel se musel divák dobírat jen s velkou dávkou fantazie. Dění působilo neuspořádaně, rozpačitě. A herci… unaveně, téměř bezkontaktně. Neumím pro jejich malé nasazení najít jinou, přiléhavější charakteristiku.
Akrobacií jsme se příliš nedočkali… Foto archiv souboru
A to samé – ba ve větší míře – se stalo i v pátečním představení Vpřed. Herci/Performeři na začátku zaklekli do startovacích pozic a na pokyn dění komentující a zvukový doprovod – včetně zpěvu – zajišťující hudebnice Emy Brabcové vyrazili jakoby byli ve zpomaleném filmu proti divákům. Přitom se podráželi, předháněli, bojovali o místo „vpředu“. Na jeviště vplul velký pojízdný nákupní košík s šatstvem a herci/performeři se postupně situacemi i komentáři Emy Brabcové jako by „přelévali“ z jednoho oddělení obchodního domu do druhého, z jednoho patra do vyššího. Tam pak nakupovali či si zkoušeli různé oděvy, jež využívali pro rozličné situace. Stejně jako využívali košíku, do něhož se v jednu chvíli „zasekla“ jedna z nich (dle loňské recenze Martina Vaněčková), což bylo asi nejpovedenější číslo pátečního představení. Objevil se i teeterboard, ovšem akrobacií na něm jsme se příliš nedočkali. Spíše jej performeři využívali jako lávku/houpačku. Na konci se ze všeho svého barevného oblečení – včetně ponožek – performeři vysvlékli do přiléhavých tělových trikotů a své „nakoupené“ šatstvo naházeli na plochu. A zaklekli ke startu nanovo…: Vpřed! Dění v (havlovském?) kruhu se uzavřelo.
Na jeviště vplul pojízdný nákupní košík a herci/performeři jej využívali pro rozličné situace. V jednu chvíli se do něj „zasekla“ jedna z nich. Foto archiv souboru
Nastávaly tam však situace až neúnosně tristní, kdy se například ve velmi jednoduché pozici, houpajíc se zavěšena za ruce dvou kolegů, jedna z aktérek/performerek (den předtím byla hlavní představitelka) dvakrát pravou rukou neudržela a spadla na podlahu. Nic nebezpečného to nebylo, spíše bylo podivné, že se to stalo při tak snadném cviku. Herci/Performeři pak chvíli stáli pospolu a dohadovali se, jak dál. Možná to byl fór, záměr ukázat náročnost i navenek jednoduchých cviků, ale spíš bych řekl, že performerka byla indisponovaná, což potvrzovalo následující dění, kdy se pohybovala spíše vzadu či ve skupinových choreografiích, pravou ruku mívala v nepřirozené pozici a účastnila se jen těch jednodušších akcí.
Objevil se i teeterboard.. Foto archiv souboru
Ony tam ale žádné složité a náročně ani nebyly! A v tom je jádro mého kritického pudla. Nejenže uváděná předloha – Havlova vizuální báseň Vpřed – je naprosto nerozklíčovatelná a předlohou mohlo být cokoli či nic, ale hlavně dění samo a předváděné dovednosti všech aktérů a aktérek (vyjma snad již jmenované Martiny Vaněčkové) nebylo na profesionální úrovni. Dosahovalo snad jen – velmi průměrných – amatérských met. Ve čtvrtek i v pátek. I na Šrámkově Písku, nemluvě o Jiráskovu Hronovu, je většina produkcí profesně zvládnutějších. Z letošních hostů prestižního „českého“ stanu č. 6 šlo o jednoznačně nejslabší (ve smyslu formy i technického provedení) dvě představení, která jsme měli zatím možnost vidět.
Ovšem – jak jsem psal v úvodu – možná se jednalo o jednorázovou indispozici členů souboru a příště Žongléros Ansámbl bude v lepší kondici. Jména jejich spolupracovníků (pohybová supervize Markéta Vacovská, divadelní supervize Roman Černík) napovídají, že v případě inscenace Vpřed o žádnou ryze amatérskou produkci nejde.
Vladimír Hulec
///
Více o letošní Letní Letné na i-DN:
Český nový cirkus není v plenkách
…
Komentáře k článku: Pod letenskými šapitó (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
