Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy
Pod rouškou Plzně (No. 1)
Dvacátý osmý ročník Mezinárodního festivalu Divadlo Plzeň začal ve čtvrtek 10. 9. 2020 a hned v úvodu dostál svému přídomku mezinárodní. Loutkové dopolední představení programu Plzeň uvádí nás totiž zavedlo do Mexika. Všechna další viděná představení již byla součástí Hlavního programu, jedno nás přesunulo na český venkov, další do tuhé totality, a to poslední nás pevně ukotvilo v současnosti.
Pozor, Zorro!, Divadlo Alfa. Foto: archiv festivalu.
Divadlo Alfa představilo na úvod v sekci Plzeň uvádí loutkovou inscenaci od svého kmenového režiséra Tomáše Dvořáka. Pozor, Zorro! je vtipná, hravá a laskavá variace na dnešní superhrdinské filmy, kdy neznámý hrdina pod maskou zachraňuje doslova celý svět. Tvůrci inscenace – liberecký dramaturg a dramatik Vít Peřina a již zmíněný Tomáš Dvořák – se volně inspirovali knihou Johnstona Mc Culleyho The Mark of Zorro a jejími filmovými zpracováními, především stejnojmenným filmem z roku 1920 s Douglasem Fairbanksem v hlavní roli. V Plzni pěveckými a hudebními výkony zaujmou muzikanti, kteří se na obou stranách pomyslné forbíny starají o pravou mexickou hudbu v rytmu tequilly. Doprovodné písně jsou chytlavé, chytré a skvěle doplňují děj. Ten se odehrává za dvěma otvíracíma očima, které zdobí aztéckou bohyni představující Mexiko. Město sužují kapitán a jeho guvernér, kteří po obyvatelích vymáhají zlovolně nemravně vysoké daně, krásná Isabella se za kapitána nechce provdat, a tak se zjeví Zorro, který jako správný super hrdina situaci zachrání. Loutkovodiči mají skvělý cit pro tempo rytmus a vystižení jednotlivých charakterů postav, situace jsou skvěle vypointované a pokud se někomu loni líbilo Šššš. Šššš. Hůůů. Haf!, tak i v Pozor, Zorro! si přijde na své. Všechny postavy používají mexickou češtinu, mluví tedos nějakos takos celous dobus představeňoves. Musímos přiznat, žes jes tos velicos nakažlivos!
Vítězné svině, Buchty a loutky. Foto: archiv divadla.
Další bod programu, tentokrát již toho hlavního, byla loutková freska souboru Buchty a loutky inspirovaná texty Ladislava Klímy, zvláště krátkými povídkami Sus Triumfans z Psychopatologických listů a Bouře se přehnala ze sbírky Jsem absolutní vůle. Vítězné svině začínají svůj příběh v loutkářské dílně, kde Marek Bečka a Vít Brukner debatují nad aktuální situací a následně jedním klepnutím kladívka vdechnou svým marionetám život. Ty pak stejně jako jejich na scéně viditelní loutkovodiči debatují nad běžnými neobyčejně nedůležitými věcmi nad půllitry piva. Když chtějí slyšet také nějakou historku od hospodského, inscenace se překlápí do té správné, temné, ponuré a exaltovaně šílené polohy, v níž už Klímu rozpoznáváme. I když jde o neustálé cyklení vyprávění ve vyprávění, inscenace neztrácí ani tah, ani nadhled. Naopak. I přes mrazivé finále je inscenace díky skvělému balancování mezi Klímou, Váchalem a laskavým odstupem všech herců nezapomenutelným loutkovým zážitkem pro dospělé.
Ptákovina, Klicperovo divadlo. Foto: archiv festivalu.
Ptákovina Klicperova divadla v Hradci Králové v režii Vladimíra Morávka minimálně svou temnou scénografií a jistou formou krutosti navazovala na Buchty a loutky a jejich adaptaci Klímy. Morávek velmi banální zápletku zahalil do temného, černého světa beznaděje. Nutno podoktnout, že zřejmě kvůli koronavirovým opatřením nemohl přijet třicetičlenný dětský sbor, který je podstatnou složkou inscenace.
Stát jsem já, Národní divadlo v Praze. Foto: archiv festivalu.
Festival večer v Novém divadle zahajoval jeho ředitel Jan Burian, kvůli pravidlům hygieny se festival musel obejít bez každoročního tradičního rautu. Po krátkém uvítání následovalo dlouhé představení Stát jsem já Národního divadla v Praze. Aktivizace diváka, holá scéna s místy opulentními prvky, výrazně aktuální text, částečná absence příběhu či výrazné individuální a stylizované herecké výkony. Pokud bych nevěděla, kdo v Národním divadle inscenaci režíroval, tipovala bych v tomto pořadí: Daniel Špinar a Jan Frič. Režisérem je však Jan Mikulášek, jehož režijní rukopis jsem až do této inscenace vnímala naprosto odlišně. V režisérově medailonku na webu festivalu se píše: Výrazným rysem Mikuláškova rukopisu je hra s významem replik, s kontextem a s asociacemi na zvolené téma; na jevišti dokáže zhmotnit naprosto abstraktní, filozofická témata. Mikulášek tedy zřejmě vystoupil kompletně ze své škatulky a naprosto otočil. Možná má pravdu můj kolega Vladimír Hulec, který přemýšlí, zda to není pouze sofistikovaná hra na diváky a přeci jen se Jan Mikulášek nepodepsal pod cizí režii.
Komentáře k článku: Pod rouškou Plzně (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimir Hulec
Jelikož jmenován,
tedy tak trochu i vyzván:
Režiséra Jana Mikuláška sleduju od jeho ostravské éry a vždy mne upoutal svými nečekanými scénickými řešeními, hereckými posuny ve výkladu postav, nezřídka vysoce stylizovanými a často navenek nepřípadnými, což dlouho vedlo českou kritiku k jeho podceňování coby manýristického režiséra. Co jsem ale hlavně na Mikuláškovi oceňoval, byl dramaturgický výběr titulů, jejich často překvapivé zpracování a výtvarná forma, jež vždy určovala i přísnou hereckou stylizaci. V tomto ohledu asi nejdál dospěl – podle mne – v Orwellově 1984, v korespondenci V+W, Europeaně či – zde na festivalu uvedeném – Don Quijotovi (ale i mnoha dalších).
To však není případ inscenace Stát jsem já, byť možná jde o pokus v tomto naopak pokračovat – překvapovat, nespokojovat se s již nalezeným, překračovat vlastní stín. Mikulášek jako by se pokoušel o znásilnění sebe samého, svých přísnou formou řízených výkladů textu. Vstupuje na pole panoptikálního kabaretu coby obrazu apokalypsy světa. A nechává velkou část zodpovědnosti, jak se bude představení vyvíjet, na hercích a jejich schopnosti atakovat diváky, případně s nimi spolupracovat. Současně jim ale dává až nezvladatelné úkoly (například v úvodu roztančit sál), které – zvlášť uvědomíme-li si, že inscenace se bude uvádět ve Stavovském divadle – v zásadě nemohou fungovat, a tedy bude docházet k trapným situacím míjení prezentovaného s přítomnými adresáty. Možná je to myšleno jako provokace „nasrat diváka“, ale ono je nasrat (abychom probudili mysl, vybudili emoce) a nasrat (abychom otrávili, abychom zůstali nepochopeni). Tady spíš hrozí to druhé. Nestane-li se inscenace nějakým způsobem (pro určitý okruh lidí) kultovní, hrozí úprk diváků a rychlé stažení z repertoáru. Obávám se, že přímočarý a stále opakovaný apokalypticky obsah je příliš jednostranný a v zásadě nerozvíjený, kulturní odkazy (na antiku, na mýty, na pohádky) vzájemně nepropojené, navenek nahodilé, násilně, či spíš násilnicky, křečovitě používané. Možná přenesení na Novou scénu by inscenaci prospělo aspoň v tom smyslu, že tamní dramaturgie dlouhodobě nasazuje tituly reflektující současný svět a jeho různé rozkladné tendence a jevy, a tudíž by produkce byla dalším střípkem do této mozaiky.
Není cílem mého vstupu rozebírat inscenaci ani její dopady, možná se k tomu ještě dostaneme v DN jindy, jen jsem měl pocit, že je třeba okomentovat své, Anežkou Pondělíčkovou zmíněné pochyby, zda inscenaci režíroval Jan Mikulášek. Dělám si vždy po představení soukromý test, zda bych poznal režiséra a autory, případně koho bych za ně považoval. A tady – přiznávám – by mne Jan Mikulášek vůbec nenapadl. Téměř kdokoli jiný, jen ne on. Právě pro příliš rozvolněnou formu, které chybí velké výtvarné gesto a intelektuální background, je příliš časově rozvláčná, textově překypělá a závěrečné sdělení, závěrečný obraz je (překvapivě) slabou pointou divadelně zdlouhavého zmaru. Po takovém představení musí na diváky spadnout celé divadlo, propadnout se celý svět. Jinak ho nemá cenu uvádět.
13.09.2020 (13.16), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Mikulka
„[Ptákovina] … je humorným žertem, který se zvrhne, aby mohl vlastně dobře dopadnout. […] nemohl přijet třicetičlenný dětský sbor, který je podstatnou složkou inscenace a zřejmě jí dodává tolik potřebnou lehkost a bezstarostnost.“
„Humorným žertem.“ uf
„Dobře dopadnout.“ uf uf
„Tolik potřebnou lehkost a bezstarostnost.“ uf uf uf
13.09.2020 (15.00), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Představení Morávkovy Ptákoviny
jsem v Plzni neviděl, znám inscenaci z premiéry a musím potvrdit, že jejímu tvaru a formě ony zřejmě vypuštěné motivy zmnožujících se fóbických vizí (z hlediště zpívajících dětí, chladné vstupy na jeviště…), vyšinuté, statické obrazy, jež jsou provázeny typicky morávkovskými kouři, světly a protisvětly, mohly hodně uškodit. Lehkost a bezstarostnost, po níž touží kolegyně Pondělíčková, je u Morávka i Kundery ovšem jen vnějším odleskem existenciálních a vztahových, společností determinovaných traumat, jimiž hlavní hrdina prochází a na něž reaguje oním zoufalým, výsměšným činem, dnes navenek možná humorným žertem, který ovšem má nedozírné následky. A že dobře dopadne? To je celkem překvapivý, možná generační posun v interpretaci. Ale proč ne? Blbost systému a lidí v něm byla odkryta. Ovšem za jakou cenu… Budu o něm přemýšlet. 🙂
14.09.2020 (1.36), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Divím se charakteristice Ptákoviny neméně než Vladimír Mikulka. Anežko, dlužíte vysvětlení.
14.09.2020 (11.12), , Trvalý odkaz komentáře,
jan frič
Konečně je to venku! :)))
14.09.2020 (9.59), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Anežko,
za koho vlastně píšete v množném čísle?
14.09.2020 (11.15), , Trvalý odkaz komentáře,
Tereza Konývková
Rozebrat
by se daly i jiné části tohoto stylisticky i názorově mizerného textu. Dost úsměvné je například: „každoročně tradiční“, „výrazně aktuální“ nebo „zřejmě vystoupil kompletně ze své škatulky a naprosto otočil“. A to ani nekomentuji naivní převyprávění děje u Zorra, kritický rozbor inscenace Stát jsem já v duchu jedna paní povídala. Skvělé čtení!
14.09.2020 (16.24), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Tak nevím,
jak reagovat. Diskutuje se zde o textu naší kolegyně, který možná nebyl úplně šťastně formulován, nicméně jedná se o festivalové zpravodajství, které se píše zpravidla v hotelu či v tiskovém středisku, rychle, bez možnosti mít k textu a svým myšlenkám a interpretacím odstup. V tom jsou takové příspěvky přitažlivé a pikantní. Autor nabízí své první, neobráběné vjemy a moc se s psaním nepáře. Podle mě je takový i text Anežky a tak je třeba jej brát.
Pojďme raději diskutovat o inscenacích, o festivalu, o kumštu. To je přece mnohem zajímavější a nabízí to daleko širší pole úvah a možností vzájemného ztrapňování. Reportáže z festivalu byly čtyři…
Co se třeba potýkat a urážet nad Triumfem lásky, který – jak jsem se bavil s kolegy (např. Bárou Etlíkovou) a četl na Mikulkově NaDivadle – byl pro některé festivalovým Down. Pro mě to byl UP. Můžete se o tom dočíst a reagovat zde: https://www.divadelni-noviny.cz/pod-rouskou-plzne-no-4
15.09.2020 (12.52), , Trvalý odkaz komentáře,
Petra Zachatá
Souhlasím s Vladimírem Hulcem
a přidávám myšlenku, že spíš než vytýkat negativa jednomu textu bychom mohli podebatovat i o tom, jak by mělo denní zpravodajství z festivalu vypadat. On je to vlastně velice obtížný žánr, i když si odmyslíme nepříznivé okolnosti jeho vzniku (jak naznačil Vladimír, jde o rychlé psaní po nocích, je nutné ho zhotovit ze dne na den, není k dispozici druhé oko redaktora a ani sám autor si nemůže dát půl dne pauzu, aby pak text po sobě ještě jednou s odstupem zkontroloval, protože musí zase běžet na další představení). Ale hlavně – má to být text spíše reportážní, nebo recenzní? Je opravdu nutné argumentovat tak pečlivě, analyticky jako v běžné recenzi, anebo je na denním zpravodajství půvabná právě ona zkratkovitost, nekompromisnost, vtipnost, kterou by si autor třeba v běžné recenzi nedovolil?
15.09.2020 (13.19), , Trvalý odkaz komentáře,
Kateřina Jírová
Letošní
Mezinárodní festival DIVADLO byl opravdu velmi výjimečný. Avšak festivalové zpravodajství se píše nejdříve autorovi v hlavě a pak, když má štěstí a doběhne do tiskového střediska tak, že na něj zbude volný notebook připojený online, může své myšlenky publikovat. Je pro ostatní opravdu tak nutné analyzovat syrový čerstvý text?
16.09.2020 (20.59), , Trvalý odkaz komentáře,