Pod rouškou Plzně (No. 2)
Po třech čtvrtečních loutkových představeních (Pozor, Zorro!, Vítězné svině, Prefaby), popřípadě dokonce muzikálu (Thrill me!), se páteční program Mezinárodního festivalu Divadlo v Plzni jevil až příliš činoherní.
Dopolední Prezidentky brněnského HaDivadla v režii Kamily Polívkové jsem měla možnost zhlédnout už dříve. Věřím ale, že trio hereček Marie Ludvíková, Monika Maláčová a Kamila Valůšková stejně jako na pražské premiéře ve Studiu Hrdinů souzněly ve všech disonancích Schwabova jazykově i tematicky vybroušeného textu. Takhle nějak vypadá lidská malost nesměle se hrabající z kupy existenčního hnoje (po vzoru Mariánky si lze dosadit peprnější výraz) ke hvězdám!
Zleva Marie Ludvíková jako upjatá držgrešle Erna, Kamila Valůšková coby jurodivá čistička záchodů Marjánka a Monika Maláčová v roli ordinérní postkrasavice Grety FOTO KATEŘINA BARVÍŘOVÁ
Poté následoval Middletown v režii Marka Němce z programové sekce Plzeň uvádí vyhrazené místním scénám. Velice se těším na moment, kdy Divadlo J. K. Tyla k překvapení všech odprezentuje černého koně festivalu. Tentokrát se tak ovšem opět nestalo. Po loňském melodramaticky mysteriózním, hudebně-činoherním Modrovousovi a předloňské zalidněné dobové fresce z thatcherovské Anglie Linie krásy – v obou případech se hrálo ve Velkém divadle – dramaturgická rada vložila důvěru v komorní inscenaci z prostředí amerického maloměsta, uváděnou na Malé scéně Nového divadla. Melancholický text newyorského autora Willa Ena (1965) o samotářích a podivínech z ospalého Middletownu obdržel cenu Hortona Foota pro novou nadějnou americkou hru. Po zhlédnutí inscenace (což samozřejmě může být někdy zavádějící) se však nelze ubránit dojmu, že mnoho autorů a autorek už zpracovalo téma lidského míjení, citové deprivace a neschopnosti nalézt naplněný vztah mnohem sugestivněji – jako příklad za všechny uvedu alespoň hojně inscenovanou Arabskou noc Rolanda Schimmelpfenniga.
Byty a pracoviště postav z Middletownu jsou řešeny náznakově (na snímku Zuzana Ščerbová) FOTO IRENA ŠTĚRBOVÁ
Marek Němec, jenž se kromě herectví stále častěji věnuje režii, v souznění s textem nechává vyjevovat nejniternější traumata, touhy a tajemství hrdinů velmi nesměle, zdrženlivě. Tento přístup logicky vyžaduje velice koncentrované, přesvědčivé herectví, žádný hrubý náčrt či zcizující odstup, ale svědomitý ponor do postav, jenž by směřoval k vyjevení jejich tragikomické dvojlomnosti (neboť právě v tomto nepatetickém duchu se je Němec spolu s herci rozhodl uchopit). V některých momentech na to aspirují zejména Zuzana Ščerbová coby zakřiknutá, osamělá těhotná žena, Matyáš Darnady v roli mladého ztroskotance závislého na drogách, Jana Kubátová, výrazná i v epizodním partu Lékařky, a Jaroslav Matějka jako introvertní, sebeironický podivín, jenž i přes veškerou nejistotu oplývá jistým charismatem – trochu Kirk z Gilmorových děvčat, trochu Raymond z Rain Mana. Policista Zdeňka Hrušky, Knihovnice Kláry Kuchinkové či Průvodkyně Kamily Šmejkalové jsou ztvárněni až příliš teatrálně jako komicky ulítlé typy, což jim ubírá na důvěryhodnosti a hloubce. Hluboce by chtělo vyznít i závěrečné poselství kusu, ke kýženému katarznímu povzdechu nad věčným koloběhem života však plzeňská inscenace nedospěla.
Transky, body, vteřiny ostravského Divadla Petra Bezruče, ověnčené Cenami divadelní kritiky v kategoriích Inscenace roku a Poprvé uvedená česká hra roku, byly jasným lákadlem festivalu. Autor textu a zároveň režisér inscenace Tomáš Dianiška v nich zpracoval fascinující životní příběh Zdeňka Koubka (1913 – 1986), muže, který se kvůli vrozené anatomické disproporci považoval až do rané dospělosti za ženu – a svět ho znal jako veleúspěšnou atletku Zdenu Koubkovou. V době, kdy po celém světě dochází k pokusům o redefinici a rozšíření genderových kategorií, se jedná o téma výsostně aktuální.
Dianiška už poněkolikáté dokázal vytvořit v nejlepším slova smyslu divácky přístupnou, avšak nepodbízivou inscenaci vhodnou pro všechny generace diváků. S přihlédnutím k rovněž oslavovanému Bezrukému Frantíkovi, kterého Dianiška zrežíroval téhož roku v Divadle pod Palmovkou (v Plzni se inscenace představila o den později), lze vysledovat jistou metodu vedoucí k úspěchu: Dianiška vyhledává silné, ovšem již pozapomenuté příběhy výjimečných (v nekorektním jazyce: divných) jedinců, transformuje je do leporela zdařile vypointovaných obrazů, a ty na jevišti zpracovává poměrně přímočarými prostředky (nekorektní, avšak stále ještě přijatelné gagy, hudební čísla, dobře vyvážená kombinace patosu, nadsázky a černého humoru). Nevymýšlí žádné složitosti, nehraje si na velké umění – obě zmíněné inscenace jsou zrežírovány s jakousi přirozenou hravostí, která poutá pozornost k příběhu, k tématu, ale také – především – baví.
Zdena Koubková Jakuba Burýška po svém běžeckém triumfu mezi obdivovateli FOTO LUKÁŠ HORKÝ
Podmínkou úspěchu této metody je samozřejmě sehraný ansámbl, a ten Dianiška u Bezručů (už poněkolikáté) nalezl, stejně jako ideálního představitele titulní role Jakuba Burýška. Jak hrát ženu, která je vlastně mužem? Burýšek s Dianiškou našli klíč v až překvapivé přirozenosti, herec neznásilňuje svůj hlas fistulí, pouze jej nepatrně zjemňuje, stejně jako gesta a chůzi, a to pouze v určitých momentech. Mnoho gagů ostatně pramení právě z toho, že Zdena neumí ovládnout své mužské já, což vede k mnoha trapným a nepatřičným momentům. Burýškův výkon je ovšem tak silný právě proto, že se konflikt mezi jeho dvěma identitami neodehrává pouze navenek, ale také uvnitř, v každém prožitku, v každém slově. Za první dva dny programu určitě největší činoherní zážitek festivalu.
Pozoruhodně obsazená inscenace Slovenského národního divadla Dnes večer nehrajeme, v níž režisér Jiří Havelka po Vraždě krále Gonzaga opět přikročil k tématu vztahu herectví k veřejnému životu, k mému velkému zklamání nakonec nedorazila, snad vzhledem k současné nejisté pandemické situaci. Aby se ovšem večer přesto hrálo, vyslalo SND do Plzně komorního náhradníka, Nepolepšeného světce, v němž herci Richard Autner a Matej Marušin zpřítomňují pohnutý osud katolického disidenta a lékaře Silvestra Krčméryho (1924 – 2013). Krčméry vzdoroval režimu s obdivuhodnou odvahou a neústupností, dokonce několikrát zamítl osvobozující verdikt soudu, protože by to znamenalo kapitulaci před totalitní diktaturou. O to více zamrzí, že je o tomto výjimečném člověku pojednáno tak monotónními prostředky, díky nimž stopadesátiminutová inscenace působí jako inscenovaná přednáška pro školy demonstrující ohavné praktiky komunistického režimu.
Zleva Richard Autner (v Nepolepšeném světci ztvárňuje agenta StB a spoluvězně) a Matej Marušin (Silvester Krčméry) FOTO ARCHIV SND
Problém začíná už u ilustrativního textu Ľubomíra Feldeka, jenž bohužel režisér Kamil Žiska rozehrává dosti repetitivními, neinvenčními prostředky. Herci přeskládávají židle, naznačují trýznění vězněného, dojde i na vymáchání jeho hlavy v kýblu s bahnitou břečkou, průsvitná stěna za nimi mění barvu (proč zrovna do pastelových tónů?), křičí se a sténá. Do performativního ataku na tělo i mysl, jehož jsem byla svědkem například během představení o dalších perzekvovaných osobnostech Josefu Toufarovi (Zpráva o zázraku, skupiny DOK.TRIN) či Dagmar Šimkové (V břiše velryby Divadla Continuo), má však inscenace daleko. Nepomohlo jistě ani umístění představení do historické budovy Velkého divadla, v intimním prostoru by se Nepolepšenému světci snad dařilo o něco lépe. Nejsilnějším okamžikem nakonec byl úplný závěr, v němž na projekci promluví skutečný Silvester Krčméry.
Věřme, že po zrušení dalšího představení, nedělních Hrdinů kapitalistické práce z pražské Komedie (kteří už tak nahrazovali původně pozvanou inscenaci Sláva a pád krále Otakara) se festival již odehraje beze změny – včetně dvou repríz očekávaného Triumfu lásky Oliviera Pye, dovezeného do Plzně až z Francie.
///
Více na i-DN:
Komentáře k článku: Pod rouškou Plzně (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
