Pod rouškou Plzně (No. 4)
Neděle 13. září, poslední festivalový den (mluvíme-li pochopitelně o Hlavním programu – Epilog a programy v Moving Station ještě pokračují), byl nejvíc poznamenán koronavirovou situací. Odpadla představení Nejmenší ze Sámů (naštěstí v předchozí dny se uskutečnila) a především produkce Městských divadel pražských (původně měla přijet se Slávou a pádem krále Otakara, později byl nahrazen novými Hrdiny kapitalistické práce, ale ani tato inscenace nakonec nedorazila). V Moving Station se žádná produkce nekonala, a tak byl tento den pro festivalové hosty spíše odpočinkovým.
Dopolední představení na Malé scéně jsem vypustil, neb inscenaci znám z Prahy a byl o ni takový zájem, že jsem nechtěl ubírat místo. Dopadlo údajně výborně, což u Spolku Jedl, tedy tvůrčího manželského dua Nebeský-Trmíková nepřekvapuje. Jde dnes o jedno z nejpodstatnějších divadelních těles u nás, osobitými, divadelně vysoce poučenými, sofistikovanými, intelektuálními prostředky mapující duchovní rozměr našeho světa a života. Přitom divácky atraktivně, pikantně, neobvykle, s výbornými výkony hereckých osobností českého divadla. Tedy přitažlivě pro dostatečně široký okruh divadlem poučených či neobvyklé divadlo hledajících diváků.
Inscenace Zahradníček / Vše mé je tvé je jejich nejnovější majstrštyk se Sašou Rašilovem a Lucií Trmíkovou jako jedinými představiteli, inspirovaný životem katolického básníka Jana Zahradníčka (1905 – 1960), v mnohém souměřitelném s osudy Silvestra Krčméryho, o nichž pojednávala páteční produkce SND Nepolepšený světec. Je zajímavé porovnat oba texty a přístupy, a aniž bych chtěl nějaký vyvyšovat, je myslím patrné, že komorní prostředí, jaké důsledně volí Spolek Jedl, je pro tyto typy dramat a vhledů do nitra postav mnohem vhodnější než velká jeviště, byť jakkoli výtvarně precizně pojatá. Inscenaci hraje DS Jedl v Praze ve Winternitzově vile (právě tam jsem ji viděl a vysoce doporučuju – prostředí vstupní haly dává produkci další rozměr), anebo v – dnes své domovské scéně – Divadle X10. Obě místa jsou svou atmosférou vhodná právě pro evokaci šrámů nedávné minulosti, o nichž inscenace pojednává. Dodávají každému představení, každé produkci potřebný (či aspoň vhodný) punc autenticity a neokázalosti. O inscenaci psal do DN 5/2020 Josef Mlejnek (Doufání proti vší lidské naději).
…
https://youtu.be/OFTF0VRRdHU
Vydal jsem se tedy jiným směrem. Podruhé jsem zašel na komorní hudební produkci dovezenou z Francie – L’Amour vainqueur / Triumf lásky režiséra a autora, ředitele Avignonského festivalu Oliviera Py hranou ve velkém prostoru DEPO2015. Byl jsem jí okouzlen v sobotu večer, byl jsem jí znovu přiváben a očarováván i v neděli odpoledne.
Jde o formálně jednoduchou hříčku evokující naivní žánrové obrázky z přelomu 19. a 20. století či možná ještě dávnější, atmosféru vaudevillů, pouličního lidového divadla a možná ještě spíš raných skečů němého filmu čerpajících z této divadelní poetiky a ve své době doprovázených klavírem, který je ústředním nástrojem i této produkce a u něhož se střídají sami protagonisté, nemají-li zrovna hereckou akci. A nehrají-li na klavír, hrají aspoň na violoncello, akordeon či bicí. Současně jsou zpěváky, tanečníky, mimy. Někteří ztvárňují více postav, které umějí herecky přesně odlišit (či naopak k sobě připodobnit – králové a generálové v podání jinak operního pěvce Antoniho Sykopoulose, který měl na starosti i hudební aranžmá této produkce). Skvěle pracují s tělesným výrazem, stylizovaným, často tanečním či pantomimickým gestem a pohybem (maně jsem si vzpomněl na Radima Vizváryho a jeho Solo) a choreografiemi, s maskou. Jsou výrazně nalíčeni, neustále střídají kostýmy (výprava a líčení Pierre-André Weitz). Vše je provedeno žánrově čistě, elegantně, s důrazem na jednoduchost a přímočarou čitelnost situací i příběhu, srozumitelnost témat (a to v podstatě i bez znalosti francouzštiny či čtením titulků). Každý tón, každá atmosféra je zdůrazněna či doprovázena výrazným jevištním obrazem vznikajícím v součinnosti s proměnlivými světly a velkoplošnými fotografiemi objevujícími se na horizontu či vytahovanými a zatahovanými coby opona vpředu, před níž se ovšem také hrálo (scéna je jednoduchou kovovou konstrukcí ohraničeným „prázdným“ čtvercem s – po stranách a nahoře – navěšenými reflektory a světly, v jakém se odehrávají například rockové a popové koncerty) a dynamizovanými barevnými – vesměs jednobarevnými plnými – světly, jež navíc v určitých okamžicích vymezují prostor. Ve výtvarné zkratce, výtvarným řešením a hereckým pojetím (naivistickými gesty a pohyby, komediantskými kostýmy jasně charakterizujícími typ postavy) evokuje kabaretní, vaudevillovou scénu jak vystřiženou z dávných časů, či jak si ji představujeme z dobových fotografií a němých filmů. A přitom je – díky současným technickým možnostem – jednoduchá, adaptabilní, v zásadě prázdná. Barevná světla – především červená, zelená a žlutá – nasvěcovala celoplošné černobílé fotografie, které byly vlastně jedinými scénografickými prvky evokujícími prostředí, čímž vytvářela rozdílné atmosféry a interpretace daných situací a pocitů lidí v nich (světelný design Bertrand Killy). A zapomenout by se nemělo ani na skvělé nazvučení bez jakýchkoli mikroportů či mikrofonů. Slyšet každý tón a rozumět každému slovu bylo dokonale. Dobrá práce, plzeňští (a asi i francouzští) technici.
Příběh je sice volnou adaptací pohádky bratří Grimmů O panně Mahuleně, ale v zásadě jde o archetypální pohádkový příběh dobra a zla, pravdy, podvodu a falše, prostotě a naivitě, příběh křišťálově průzračné lásky dvou mladých lidí ve vřavě válek. A láska po mnoha peripetiích a dočasných prohrách nakonec zvítězí. A je jedno, zda jde o Prince a Princeznu z této pohádky, anebo o Romea a Julii, Aucassina a Nicolettu, Tuláka a slepou květinářku ze Světel velkoměsta či Václava a Helenku z Šíleně smutné princezny. Vše, co sledujeme, je poezie, sentimentální písnička, úsměvná hra, laciná pohádka, šal a klam, sladká operetka, sen, který – a všichni to od počátku víme – po probuzení zmizí. Píseň odezní, obraz se rozplyne. A tak si danou chvíli užíváme a zapomínáme na neřešitelné složitosti reálného světa, který nám ovšem – zdánlivě lacině – připomínají fotografie rozbombardovaného města a spálené krajiny, jež v určitých okamžicích vidíme na horizontu (tato aktualizační symbolika je vhodným výtvarným prostředkem k tomu, aby se inscenace nestávala jen a pouze – byť krásným, tak přece jen příliš – sentimentálním, kýčovitým obrázkem).
Aspoň tak jsem představení vnímal a spolu se mnou jistě i mnozí diváci kolem. Zvláště v neděli, kdy jich bylo sice daleko míň, ale úspěch byl o to víc strhující a opony nebraly konce. Bylo mi, jako by mi bylo pět a já byl u pana Ponrepa na odpolední pohádce. Přitom mělo představení výsostně divadelní kvality a – dá-li se to říct – angažovaný, intelektuální rozměr divadla dvacátého prvního století, divadla poučeného avantgardou a její oblibou v pokleslých (vaudevillových, kabaretních, jarmarečních, cirkusových…) žánrech . V době pandemického chaosu a zmaru se jednalo o svěží doušek ryzí krásy, do které se lze schoulit bez obav, že nás někdo rozšlápne.
…
https://youtu.be/XGqaUNlSxUM
Po představení jsem přešel po pohupujícím se moderním kovovém mostě přes nedalekou Radbúzu, abych zhlédl odpolední venkovní show La Putyky Kaleidoskop. O inscenaci psala do DN 13/2020 Hana Strejčková (Co si dáte? Všechno!). I já ji v červnu viděl – jako ona – v uzavřeném prostoru Jatek78, a tak mohu potvrdit, co Strejčková napsala: Kaleidoscope je zábavnou a odlehčenou podívanou, která vlastně snese vše. A nejdůležitější je, že rezonuje s diváky. Fascinující akrobatické výkony, humor a sounáležitost jsou prostě skvělým lékem na karanténní kocovinu. A snad jen dodat, že venkovní prostředí představení sluší. V této produkci je totiž atakována spíše než divadelní dramatičnost a rafinovanost, charakterizující nejlepší inscenace La Putyky, právě a hlavně jarmareční prvobytnost cirkusu jako takového, se vším, co to obnáší – s přímou komunikací s diváky, a to i s humorem trochu pokleslým či podbízivým, s občas nepovedeným číslem, frajerstvím všech vystupujících, kteří si sami říkají o potlesk, s ad hoc interními vtípky a také – a možná především – s dobře rostlými chlapy a děvami, kteří se nebojí ukázat kousek ze své fyzické krásy, cirksových dovedností a osobní jedinečnosti, pochlubit se jimi. Mě z této party dlouhodobě baví skokan na trampolíně Naim Ashhab, ale všichni jsou v zásadě vyrovnaní a není vhodné někoho vyzdvihovat. Je to kompaktní parta a tak to má v dobrém cirkuse, v dobrém společenství být.
Mohu-li mít výhradu, poznatek či připomínku, tak si myslím, že La Putyce dlouhodobě schází opravdový klaun, který by propojil jednotlivá čísla a dodal celku další cirkusácký rozměr. Není jím v jiných produkcích Jiří Kohout, byť tento nedostatek nahrazuje groteskním chováním a kontaktní jevištní přítomností, a nebyl jím ani průvodce této show Adam Joura. Byl sice snaživý, ale zoufale popisný, bez chytrého, překvapivého humoru, bez brisknějšího vtipu (asi nejproblematičtější scéna show – komunikace s divákem přejícím si pantomimu a následná boxerská vložka), na hraně – či spíše za hranou – konferenciérské rutiny. A nejsou jimi (aspoň zatím) ani ostatní, byť se o to v některých chvílích více či méně zdařile pokouší Jiří Weissmann či některá z dívek (hra s lampičkou na hlavě a klavírem). Nejsou s to vytvořit situace bezbřehé, chytré, pikantní srandy či naopak krásy a poezie, o které jsem před chvilkou psal v souvislosti s Francouzi (byť zde samozřejmě jde o zcela jinou poetiku, a tedy i poezii). Zkrátka by to chtělo někoho, jakým býval legendární Leonid Jengibarov, je Slava Polunin, anebo – abychom nechodili daleko – Bolek Polívka či o něco mladší Jiří Sova a Jiří Bilbo Reidinger.
…
Jaroslav Záděra v roli Opilce v Havlově Žebrácké opeře Městského divadla Brno. Foto archiv MdB
Ovšem to už je večer a začíná poslední festivalové představení Hlavního programu – Havlova Žebrácká opera Městského divadla Brno v režii Hany Burešové za dramaturgické spolupráce Štěpána Otčenáška. Nejmenuji tuto dvojici náhodou. Psal-li jsem v úvodu o duu Trmíková-Nebeský, je toto obdobně nerozlučná, vzájemně se doplňující manželská dvojice českého divadla, na kterou se lze bez výhrad spolehnout a jež nikdy neklesne pod míru vysoké interpretační i intelektuální kvality. Jejich nedávná premiéra Fraynova Bez roucha v domácím Divadle v Dlouhé se opírá o herecké komediantství plné nápaditého humoru a špílců, jež baví v každé jevištní vteřině a které schází La Putyce, jak jsem o tom právě psal.
Brněnská Žebrácká opera je sice také postavena na hercích, ale především jde o vysoce stylizovaný tvar důsledně dodržující poetiku laciných šestákových románů včetně krátkých, téměř komiksových hlášek a hereckých štronz v gesticky výrazných pozicích (komiksových okénkách). A s barvitou, rytmus dění podporující hudbou Jiřího Hromádky, již interpretuje živý orchestr rezesazený vpředu pod jevištěm. Tím se zas trochu vracím k Francouzům. Není možná náhoda, že odlesky mile naivních, pikantně sentimentálních, tzv. pokleslých žánrů lidové zábavy se dnes opět objevují, a to v dílech často starší generace, jež tak reaguje na agresivitu a hrubost okolního světa. A právě taková je Burešové inscenace. Mile hravá, chytrá, vtipná, skoro až básnivá, jež si přes všechno režijní kouzelnictví udržuje – či možná dokonce rozvíjí a zdůrazňuje – Havlovo pitoreskní pojmenování světa, že nejlíp se manipuluje s tím, kdo to neví.
I o této inscenaci jsme podrobně psali – v DN 19/2019 (Jak nejlépe sloužit Žebrácké opeře?). Z Havlových textů jde asi o nejlépe v provozu velkých divadel fungující a stále aktuální. Dnes možná ještě víc než před pár lety. Ne náhodou jej nasadilo nejen Městské divadlo Brno, ale i další „městská“ divadla – v Praze (MDP) a ve Zlíně (MdZ). Každý z režisérů pojal inscenaci jinak a vždy – soudě podle ohlasů – funguje (velmi) dobře. Já například viděl tuto brněnskou podruhé a klidně bych přišel znova. Stejně jako na zlínskou, která se víc propojuje s brechtovsko-weillovským světem, přičemž ten Havlův plně respektuje.
Havlovy myšlenkové a textové ekvilibristiky jsou zachovány. Slova jsou věcně podávaná, precizně formulovaná. Z úst brněnských herců a hereček znějí jak z partesu. To vše včetně funkční scény Tomáše Rusína umožňující rychlé přestavby, zarámování do barokního rámu s projevy věčného fízlování, již zmíněná hudba i režijně přesně vedené (a herci dodržované) hraní všech aktérů činí z inscenace zboží vysoké kvality. Sice trochu brněnskoměstsky kašírované, chladně dokonalé, „vystajlované“, nicméně ve všem všudy prvotřídní. Jako barokní divadlo. Nebo šaty od Versaceho. Opilec/Magor v podání hudebníka a scénografa Jaroslava Záděry je skvělým nápadem, bravurně provedeným. Esteticky a intelektuálně ovšem jen chytře doplňuje dokonale fungující stroj Burešové se Štěpánkem.
Dobrou noc a za rok – snad bez roušek – v Plzni na shledanou.
///
Více o festivalu Divadlo Plzeň 2020 na i-DN:
…
Komentáře k článku: Pod rouškou Plzně (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
