Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Poděkování za přátelství
Asi pro každého člověka je nejbližší, nejspolehlivější a nejdůvěrnější přítel darem. Takovým se mi stal Honza Czech.
Jan Czech (24. 2. 1951 Praha – 8. 10. 2022 Praha). Foto archiv Pražské scény
Od roku 1966, od obklíčení majoritou spolužaček na humanitní větvi pražského gymnázia v Budějovické ulici. Jako konkurence neschopní čtyřkaři na propadnutí, s úniky k pivu, fotbalu a pokusům o „kabaret“. Naštěstí v nejopojnějších letech – v dramatickém finále šedesátých let, kdy jsme nevěděli co číst dříve, do kterého divadla nebo kina vyrazit.
Po maturitě v roce 1969 jsme ještě ze setrvačnosti spolu dohledávali cenzorská přehlédnutí i v nejvzdálenějších knihkupeckých krámcích či oceňovali odvahu antikvářů. K zájmu o knihy bezpochyby přispěla i skutečnost, že Honza je vnukem Arnošta Czecha z Czechenherzu, méně známého literáta generace dekadentů, z okruhu takzvaných epigonů Vrchlického.
Jako „máničky“ jsme na začátku normalizace prožívali proměnu nároků k přijetí na vysokou školu, tedy marnost, ale také radost: z modrých knížek nebo z pospolitosti, která se utábořila v malostranských pivnicích – v letech 1973-1975 pod divadelním krytím souboru Polibek múzy v Divadle v Nerudovce.
Honza tehdy zařezával ráno od šesté ve Středočeských tiskárnách v Myslíkově ulici, aby se až za několik let, už jako „dělník“, konečně domohl alespoň externího studia na pražské Filozofické fakultě, kde si z pedagogů filozofie vážil nejvíce Milana Sobotky a Ladislava Majora (v r. 1978 zde obhájil diplomovou práci Kantovo pojetí pravdy). Posléze se stal i žákem Františka Černého nebo Milana Lukeše na druhém vyvzdorovaném oboru: na divadelní vědě, kde vykonal i interní aspiranturu (1978-1981) a krátce zde i přednášel. Mohl se konečně odpoutat od sazečské kasy a živit se jako rozhlasový dramaturg v oblasti zábavy a tvorby pro děti a mládež. Posléze i jako autor – scének, pásem, rozhlasových her a dramatizací.
Byl to on, kdo do studií rozhlasu přivedl Oldřicha Kaisera a Jiřího Lábuse (Besedy u umakartového stolu, Hovory o ničem a další pořady, v nichž se rodily předobrazy tlučhořovského panoptika). Morální a odborný kredit, neobvyklá slušnost, spolehlivost, filozofický nadhled a vyzařující křesťanský názor, odvaha a pevné zásady zformovaly neokázalou autoritu, která se po listopadu 1989 demokratickou vůlí ocitla v pozici ředitele Českého rozhlasu.
Jakmile politický obrat připustil demonopolizaci médií, vstoupil Honza kurážně na led soukromého vysílání. V euforii raných devadesátek se dobrovolně vzdal reprezentativní kanceláře na Vinohradské 12 a přesunul se do střídmého domku na Chodově, kde v letech 1991-1996 šéfoval na jedné z prvních soukromých frekvencí, v Radiu Golem. Zde letité přátelství s Oldřichem Kaiserem a Jiřím Lábusem bylo korunováno rozjezdem nekonečného seriálu Rodinka Tlučhořových a vůbec souznějící pobývání ve Studiu Ypsilon nastartovalo právě Honzovou intuicí moderátorské kariéry Martina Dejdara a Marka Ebena, kteří si na Radiu Golem vybrousili řemeslo galejemi ranních směn.
Po zániku Radia Golem převzalo jeho frekvenci 90,3 FM Radio Limonádový Joe. Tehdy se již respektovaný Honza Czech začal v TV NOVA podílet na zrodu zcela nového fenoménu: původní české zábavy v moři přejatých zahraničních pořadů a cizích programových typů. Do primetimů tehdy nejsledovanější televizní stanice přivedl s Kaiserem, Lábusem a Ebenem riskantní, protože improvizovanou, Ruskou ruletu, Karlu Šípovi dramaturgoval Horoskopičiny, Ivanu Mládkovi Čundrcountry show. V týmu zábavné tvorby Novy setrval do rozkolu s americkým investorem.
Poté – někdy kolem své padesátky – si k autorské a dramaturgické činnosti přibral psychoterepautickou teorii i praxi. Tak navázal na svá filozofická a teologická východiska, která byla patrná z jeho teoretických statí publikovaných ještě před listopadem 1989 ve Scéně, Dramatickém umění nebo v oceňované sérii knižních úvah (O rozhlasové hře, 1987; Filosofie dramatu, 1991; Znění ticha – filozofický esej o umění, 1994; Nostalgie umění, 1996; Psychoterapie a víra, 2003; Biblické příběhy v proměnách času, 2006; toto vročení nesl asi i jeho poslední text, předmluva ke svazku 5 rozhlasových her Jana Vedrala Nezáměrná tetralogie plus jedna nechtěná hra navíc). Niterné lidské vazby i upřímný respekt k tvůrcům komedií a zábavy přispěly i k jeho popularizujícím knižním titulům ozřejmujících mimořádnost talentů Jiřího Lábuse, Oldřicha Kaisera, Martina Dejdara ad.
Na řadu dalších záměrů však bohužel již nedošlo. V říjnu 2005, v nejzralejším věku pouhých čtyřiapadesáti (!), byl nečekaným ochromením zdraví vytržen z předpokládané trajektorie dalších stvořitelských, uměnovědných i myslitelských výkonů. Prožil však ještě dalších neuvěřitelných sedmnáct let obklopen láskou rodiny: manželky Alexandry a synů Karla a Jana, nadaných a schopných pokračovatelů.
///
Více na i-DN:
…
Komentáře k článku: Poděkování za přátelství
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
