Podíl Jeleny Mašínové na polidštění Pavla Kohouta
V dějinách českého filmu 60. let se film Pavla Kohouta 7 zabitých (1965) bere buď jen do počtu, anebo se o něm mluví s lehkým despektem jako o pouhém odlitku tehdejší nové vlny. Málokdo ho ale vůbec viděl, navíc je to jen jeden z tehdejších dvou režijních pokusů „toho“ Kohouta, takže co…? Kdo film spatří, je pak svébytností snímku příjemně překvapen a možná si i všimne jména autorky námětu a režisérovy spoluscenáristky Jeleny Mašínové (* 1941). Tvůrčí kooperace pozdějších manželů (od 1970) začala už tady, ba ještě dříve, v roce 1963, a pokračuje dodnes, dokonce teď pod společnou vídeňskou firmou Autorengemeinschaft Pavel und Jelena Kohout.
Jelena Mašínová a Pavel Kohout demonstrují před pražskou radnicí za Kaplického blob (říjen 2007) Foto archiv
Role v této firmě jsou jasně rozděleny, jak autoři sami deklarují, jak se ale také dá snadno odečíst z jejich života a díla. Maniakálně pracovitý a ctižádostivý Pavel je tím, kdo odvádí denní černou práci, a s chutí až okázalou reprezentuje firmu navenek. Jelena ležérně trousí nápady, na jejichž autorství jako by jí ani nezáleželo, a jinak se zjevně hlásí k těm, jejichž heslem je „být dobře skryt“. Nikoli společensky, ale mediálně: když jsem ji u příležitosti vydání knihy Skrytá hvězda Jelena Mašínová (Větrné mlýny, Brno 2011) zval do televizní literární revue Třistatřicettři, byla potěšena, nicméně vlídně, leč rezolutně účast odmítla s tím, že do médií zásadně nechodí. Na dotaz proč opáčila, že ani neví, že se to tak prostě vyvinulo…
Takový postoj je dnes úkazem tak vzácným, že už sám o sobě vyvolává o autorku zájem. A což teprve když se začtete do textů zmíněné knihy, kterou k loňskému jubileu Jeleny Mašínové sestavil Pavel Kohout, kresbami ji doprovodili jeho snacha a syn Eva Vonešová a Ondřej Kohout, fotografiemi Oldřich Škácha a rodinný archiv. Ovšem i ty texty jako by zrcadlily dvojlomnost Jelenina bytí. Ze čtyř set stran rozsahu knihy prvních tři sta zabírají její vlastní texty prozaické, rozhlasové, filmové a divadelní, sto stran připadlo na vzpomínky a gratulace přátel. A hle, mezi prvními a druhými jako by většinou nebyl vůbec žádný vztah. Všichni si Jelenu Mašínovou evokují jako vzácného a empatického člověka s vlastní, na manželovi nezávislou poetikou existence, málokdo však o ní mluví jako o spisovatelce neméně originální poetiky autorské. Právě k pohledu na ni skýtají ale předchozí stránky dobrou příležitost.
Kromě členění podle žánrů je kniha uspořádána více méně chronologicky, takže začíná juvenilními prózami ze 60. let, črtami salingerovských nejistot i tužeb, monologických zklamání i okamžitých přesmyků nálad, které se později mění ve vidění života jako nostalgické grotesky. Z textů dramatických do tohoto období patří právě scénář 7 zabitých, zrekonstruovaný Kohoutem podle technického scénáře a datovaný zde, neznámo proč, do roku 1966 (film měl premiéru už 25. 3. 1965). Ale možná je to jen běžná chyba, povídka Vánoce pana Mietschkeho je zase v obsahu vedena pod titulem Vánoce. Co tu hned zaujme a tvoří spojnici s dalšími dramatickými žánry, jsou psí motivy a výrazný cit pro akustickou stránku řeči.
Psa jako věrného společníka lidských osudů známe bezprostředně už jen z názvu Kohoutova „memoárománu“ Kde je zakopán pes (1987, 1990). Tady však, zdá se, jsme na stopě ještě dávnější rodinné inspirace. A také mnohotvárnější: pes není jen objektem dějů, nýbrž i jejich hybatelem, dokonce v divadelní hře Ádaeda, vzniklé z původní hry rozhlasové Áda a Eda, se pes stává tím, kdo svého pána doslova terorizuje a nutí ho k udavačství. Hra byla provedena v Paříži v roce 1984, delší příběh je však za rozhlasovou podobou. A vůbec se zdá, že rozhlasová dramatika je to nevlastnější teritorium Jeleny Mašínové. Prokázala to už v dialozích 7 zabitých, kde nejdřív při sledování filmu zarazí převrácený slovosled jednotlivých replik a pak má člověk při čtení psaného textu dokonce pocit stylizované básnické řeči – např. při setkání hrdinky s jezevčíkem na ulici: (…) a já taky jsem ráda, že tak krásnýho pýska jsem našla a spolu jsme, a ne každej sám… Já tebe hned bych domů chtěla (…).
Jenže je to „jen“ mimořádně citlivé ucho, schopné reprodukovat neuspořádaný tok řeči, a nezakládající její hovorovost na nespisovných slovních tvarech, jak je obvyklé. Podobně citlivě využívá Jelena Mašínová ve třech rozhlasových hrách specifičnost akustického média. Ve „stereohře“ Levá a pravá (1973) v dialogu zdravé a zchromlé ruky klavírního virtuosa k postižení schizofrenní psychiky umělce. V „dokuhře“ Z tajného deníku princezny Anny (1989) slouží záznamy na kazetovém magnetofonu k mozaice příběhu dívenky umírající na leukémii. A v „telefonní hře“ Smrt motýlů (1991) odvine omylný telefonát nenaplněný vztah na dálku, v němž zvuky lásky i smrti hrají zásadní roli. Všude tu jde přitom o vztahy, o schopnost či neschopnost člověka otevřít se druhému a naopak druhého přijmout, pochopit.
Řada rodinných přátel manželů Kohoutových vzpomíná na stmelující Jeleniny věty při nejrůznějších setkáních: Nemáme se dobře? – To se ale máme zas dobře! Stejné směřování k životnímu kladu, harmonii a přirozenému požitkářství cítíme v pozadí jejího psaní, jakkoli se ho její vlastní příběhy dobírají jen zřídkakdy. Zato pro práce psané později společně s manželem (např. seriál Konec velkých prázdnin, Miloslav Luther, 1996) může být její kniha argumentem pro to, odkud se do nich dostávalo stále více lidského smyslu příběhů oproti jejich ideologické konstrukci.
Komentáře k článku: Podíl Jeleny Mašínové na polidštění Pavla Kohouta
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
