Podívejme se za jiná humna

Na netové diskusi Divadelních novin se rozhořela polemika o tom, zda vůbec, případně nakolik zná česká kritika mezinárodní divadelní kontext. A zda neznalost zahraničního kontextu limituje kritiky v přesnosti jejich soudů. Jistě, někdo může znát všechny možné kontexty, zahraniční, teoretické, historické, politické, genderové a co já vím jaké, a dílo stejně nepochopí. Jiný kontexty znát nemusí, a dílo uchopí kriticky přesně, tedy pokud jsme vůbec schopni něco takového posoudit. Jen si myslím, že kdyby i on kontexty znal, budou jeho soudy ještě přesnější, vedené z více úhlů pohledu, komplexnější.

Také patřím k těm, kteří mezinárodní kontext při vnímání a hodnocení zdejšího divadla postrádají. A nevidím limity jen v chápání estetiky, v tématech, ale daleko víc ve funkci a smyslu divadelní produkce – prostě v určení, k čemu je dobré divadlo hrát a proč do něj chodit. Dívám se na věc ovšem odjinud nežli zmínění diskutéři: v hudebním, zvláště pak operním divadle, které je jaksi z podstaty globální, se neznalost „zahraničního“ kontextu rovná neznalosti kontextu základního, vlastně svým způsobem „domácího“. A to je hodně na pováženou, ostatně ambice zdejších operních divadel nesnižuje jen nedostatek financí, ale daleko víc lpění na jediném kontextu: na zdejší pofidérní tradici. Ta se přitom začala razantně rozcházet s evropskými trendy už před nějakými čtyřiceti lety.

Trendy… Máme k něčemu tak ošidnému vůbec přihlížet? Opičit se po cizácích? Čím jsem starší, tím víc jsem přesvědčený o tom, že divadlo se hraje pro konkrétní lokalitu a komunitu v konkrétním okamžiku. Že prostě diváci nemohou vnímat divadlo jinak než teď a tady. Že divadlo je vlastně nepřenosné, což je pravda banální, ale pro dramaturgy festivalů nepříjemná. Naposledy pro dramaturgy festivalu Divadlo v Plzni.

Podle mého však problém zahraniční dramaturgie plzeňského festivalu tkví ještě jinde a je naprosto pragmatický. Plzeňský festival se od počátku správně orientoval na země Viszegradu jako na prostor společného postsocialistického osudu, jenže dnes už je nám ten prostor jaksi těsný. Na základě plzeňského vzorku představení soudím, že ani Poláci, Maďaři a obyvatelé Pobaltí nevědí o moc lépe než my, o čem a jak v dnešním světě hrát divadlo, začínají se točit v kruhu a nimrat v estetičnu. Plzeňský festival by se podle mého už konečně potřeboval poohlédnout nejen za východní a jižní, ale také severní a hlavně západní humna. Jasně, z Viszegradu má festival peníze, a je vůbec dobře udržovat vědomí postsocialisticky společného prostoru, ale bez výhledu také jinam se myslím neobejdeme. Protože znalost kontextu není jen součástí výbavy kritika, ale života obyvatele Evropy – buď se chceme stát Evropany žijícími v Praze, v Brně, Kotěhůlkách, nebo zůstat Pražany, Brňany a Kotěhůlčany.