Podle nosu poznáš kosu
Co jenom s tím nosem Francouzi mají? Jejich jazyk je plný nosovek, jednou z nejprestižnějších profesí je mistr parfumér zvaný nos a mezi muži je skutečně častý výraznější profil. A jako by jim nestačil nosatý rytíř Cyrano, od italských sousedů si opakovaně vypůjčují nejslavnějšího nosatce Pinocchia. Ten posloužil jako jeden z motivů i v konverzační komedii S pravdou ven, již na konci června uvedlo Divadlo Kalich na své letní scéně pod žižkovskou věží.
Petr Rychlý, který si nechal narůst mužný plnovous, je představitelem šklebícího se prezidenta, zatímco do role psychiatra režisér Ondřej Rychlý obsadil člena souboru Švandova divadla Luboše Veselého. Foto: archiv divadla
Francouzští tvůrci Matthieu Delaporte a Alexandre de la Patellière v ní navazují na úspěch komedie Jméno, reflektující vášnivou rodinnou debatu vyvolanou oznámením, že očekávaný syn by se měl jmenovat Adolf. Tentokrát si berou na mušku smyšlenou postavu čerstvě zvoleného francouzského prezidenta, který by měl za hodinu a půl pronést inaugurační projev k celému národu, ale když si svou řeč zkouší, svrbí ho nos tak, že se nemůže ubránit legračním grimasám. Jsou snad jeho slova lží? Nemyslí je upřímně? Anebo problém vězí jinde?
Prezidentovi nezbývá jiná možnost než pozvat nejlepšího psychiatra v zemi, aby mu ho pomohl odhalit a vyřešit. Škoda však, že je hra tak předvídatelná. Diváci se v ní stávají svědky modelové psychoterapie, v níž si prezident postupně připustí křivdy z dětství a pokřivený vztah s oběma rodiči, které musí nejprve symbolicky zabít a pak je znovu přijmout. Potenciál inscenace tak spočívá teprve v hereckých výkonech.
Divadlo Kalich se rozhodlo zopakovat úspěšný marketingový model z loňského Hvězdného léta, kdy v poslední červnový den měla premiéru inscenace francouzské komedie s podobným názvem Pusťte mě ven!, v níž herečku Ivu Janžurovou režírovala (a na jevišti jí sekundovala) její dcera Sabina Remundová. Na letošní premiéře se objevily v hledišti, aby zafandily svým nástupcům, tentokrát otci a synovi Petru a Ondřeji Rychlým.
Právě Petr Rychlý, který si nechal narůst mužný plnovous, je totiž představitelem šklebícího se prezidenta, zatímco do role psychiatra režisér Ondřej Rychlý obsadil člena souboru Švandova divadla Luboše Veselého. Ačkoli oba protagonisté skutečně srší vtipem a celkovým charismatem, až na pár vydařených momentů banální text bohužel tak docela nezachránili. Mimeze ovšem zafungovala dokonale – během představení mě začal svědit nos a pár dní nato se mi z něj spustila silná rýma. Snad to nebyl příznak znovu se rozmáhajícího covidu, jemuž se na hromadných akcích tohoto typu daří nejlépe.
Ještě více mě však po pravdě bavilo sledovat podobné dětské nadšení herce a režiséra Ondřeje Rychlého, s jakým v hledišti přede mnou sledoval otcovy herecké kreace. Foto: archiv divadla
Kromě rýmy jsem si z představení nakonec přece jen odnesla zážitek, a to především z dětinské hravosti Petra Rychlého, s níž aktivně, ba někdy přímo proaktivně muchlal a cupoval papírky představující jednotlivé členy prezidentovy rodiny, poté co konečně začal s psychiatrem spolupracovat. Ještě více mě však po pravdě bavilo sledovat podobné dětské nadšení herce a režiséra Ondřeje Rychlého, s jakým v hledišti přede mnou sledoval otcovy herecké kreace. Je zkrátka vidět, že mluvil pravdu, když v rozhovoru s Radmilou Hrdinovou prozradil, že se v hledišti často cítí lépe než na jevišti.
Já se naopak v hledišti pod Žižkovskou věží příliš pohodlně necítila. Plachta, která ho zastřešuje, má sice nespornou výhodu v tom, že diváci nezmoknou (jako se to stalo divákům na premiéře Macbetha na Pražském hradě o dva dny dříve), zároveň je pod ní ovšem nepříjemné dusno a hlavně pod jejím okrajem proniká v jasný den ostré sluneční světlo, jež po velkou část představení prudce oslňuje nemalou část publika. Pokud tedy nebylo cílem, aby se diváci křenili podobně jako prezident, zvážila bych, zda by nestálo za to západní část hlediště lépe zastínit.
Vzhledem k umístění scény na rušném Žižkově herce navíc občas přehlušují zvuky aut – a třeba i sanitek – z okolních ulic. Dáváte-li přednost ničím nerušenému sledování představení, od podzimu je budete moci zhlédnout v Divadle Kalich. Na letní scéně se na sebe s prezidentem můžete zašklebit už jen 27. srpna.
///
Divadlo Kalich Praha – Matthieu Delaporte a Alexandre de la Patellière: S pravdou ven. Překlad Anežka Svobodová, režie Ondřej Rychlý, scéna a kostýmy Jozef Hugo Čačko.
Komentáře k článku: Podle nosu poznáš kosu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
K umístění žižkovské scény
a hluku kolem. Podle mě právě toto je na letních produkcích atraktivní. Že se každé představení stává součástí jiného vnějšího dění, jiné přírodní i okolozvukové situace. Je to sice asi jen můj osobní postoj, ale pro mne jako diváka je to vždy výzva a jiný zážitek. Bulvární hry vesměs nevyžadují příliš pečlivé, detailní sledování a právě náhodné okolní dění jim dodává další rozměry. Někdy třeba i negativní, ale proč ne. Proto mám rád venkovní divadlo i letní scény. A to i když jde o náročnější, soutředěné sledování vyžadující performance. Okolní dění zahrnuju do nich. Ale proti gustu žádný dišputát. Pokud chcete sledovat divadlo v naprostém klidu a v příjemné teplotě a tichu, není žižkovská scéna asi nic pro vás.
A k představení samotnému –
tento typ bulvárních produkcí vyžaduje výrazný herecký vklad, a ten jsem (asi podobně jako Kateřina) u obou představitelů postrádal. Nic proti nim jako kvalitním hercům určitého typu, ale zde je třeba ještě něco jiného. Jednoduše řečeno být v každé chvíli komikem. A jedno jakého ražení, byť za sebe upřednostňuju spíše intelektuální klauny typu V+W, Werich+Horníček, S+Š či třeba Bolka Polívky s Milanem Lasicou, abych uvedl ty, kteří mne při sledování představení napadali. Nicméně si dovedu představit i „brutálnějšího“ Vlastu Buriana s Jaroslavem Marvanem či Jiřího Lábuse s Oldřichem Kaiserem. Většina situací je stavěná tak, aby je herec domyslel, rozehrál, dopointoval, v některých chvílích i improvizačně – sám či ve vzájemně se provokujícím duetu – dotáhl někam dál, překvapivě, kde se divák baví chytrostí či jízlivostí textu i herců a jejich souhrou, jejich akcemi a slovními souboji samotnými. Když se to v druhé půli občas dařilo (třeba když Petr Rychlý „ničil“ svou minulost trháním popsaných papírků, když se konečně herecky uvolnil), představení ožilo a nabídlo, co tyto texty potřebují. První půle ale byla k uzoufání fádní, herecky nenápaditá, situaci pouze ilustrující. Přitom třeba chystání politika na příchod psychiatra, kdy posouvá židli dopředu dozadu, přímo vybízel ke klaunské/komické hře. Stejně tak Luboš Veselý při vstupu a později v křesle před ním – kolik možností to herci dává! Zůstávaly (téměř) nevyužity.
Možná si však inscenace „sedne“, herci uvolní a do souhry a herecké komiky více pustí. Divadlo je živý organismus a premiéra bývá spoutaná. Za rok za dva si na ni – bude-li stále na repertoáru – rád zajdu znova.
22.07.2022 (12.45), , Trvalý odkaz komentáře,