Podoby – Brambory

Hned za rohem od domu, kde bydlím, bylo zelinářství – cca před patnácti lety.

Špinavej kvelb s povadlejma mrtvolkama ovoce a zeleniny, pár flašek posilovacích nápojů. Za pultem stál nadurděnej Čech, oči podlitý krví, s pootevřenou tučnou hubou.

Kupoval jsem brambory. – Kolik? ptal se. – Asi dvě kila. Hrábnul, hodil na váhu, tam se zakejvala ručička, a zařval číslo. Nevím, kde jsem v sobě vzal odvahu ukázat na dvě brambory v pokročilým stadiu rozkladu. S odporem, spíš ke mně, shniláky vyhodil a řek: Tak jo. Stejně jsem ale platil tu rozkejvanou cenu, tedy i ty dvě shnilý brambory. Nejsem rozenej revolucionář ani reformátor, a tak jsem držel hubu.

Kdyby ty brambory kupoval třeba Petr Uhl, pokusil by se o nápravu. Kdyby byl na mým místě John Bok, asi by prodavače nonverbálně napadl. Tihle týpci jsou schopni dostat se do konfliktu se zaběhaným řádem i kvůli pár shnilejm bramborám.

Tlusťoch krám prodal milejm Vietnamcům. Usmívali se – obchodně – a už při druhý návštěvě se ptali, jestli mám dost cigaret, a sahali pro moji značku. U některých mých přátel bodovali tím, jak neomylně odhadovali, jestli to dneska bude úplný vydání nebo jen placatý. Zeleninu kropili, mrtvý kusy vyřazovali, ty trochu poškozený nabízeli venku v pytlíkách s velkou slevou.

Naproti měl krám kamarád z Kanady. Starožitnosti – zlato – zastavárna. Do zeleniny chodil dokupovat menáž. Znali se, neškodili si. Sledoval jsem to soužití. V zastavárně byla zima, do obchodu s ovocem svítilo slunce i dopoledne. Konec starožitníkův byl jasnej. Dneska je tam všechno, od rumu až po kopr – čerstvej.

Jinej příběh.

V Krymský byla před léty příjemná kavárna a prodej anglicky psanejch knih. Naproti vietnamskej obchod s čímkoliv. Taky si hned všechno napodruhé pamatovali.

Zrovna jsem seděl v kafáči, když přišla asi tříčlenná delegace odnaproti. Mluvili stručně a uctivě o tom, že kavárna je pěkná atd. Rádi bychom to koupili, byl rezultát. Majitelé se udiveně ptali, zdali chtějí na kavárenství nějak navázat. Ne, ale chtěli bychom to koupit a máme to s sebou. Jako peníze. – A jaký s tím máte plány, ptali se univerzitně vzdělaní kavárníci. – No my to vybouráme a uděláme z toho garáž, máme to naproti.

Od tý doby, bez nenávisti, zášti a předsudků, tomu říkám asijská citlivost…

Před zelinářstvím hoprdlikovala dvě malinká děvčátka. Začalo pršet. Nejdřív si něco vykládaly v jejich řeči a pak spustily: Prší, prší, jen se leje. A k tomu tancovaly cosi, co neumím popsat. Dojalo mě to.

Jsem přecitlivělej.

Na nový garáže i na dětský tance.