Podoby – Dalo by se to nazvat: Neblbni…
Dalo by se to nazvat: Neblbni – Uklidni se – nebuď tak naměkko – To přejde – atd.
SMS od dcery Nikoly z Kanady: Našla sem Andrejku, je jí 21 a je krásná…
V r. 1995 se nám narodila dvojčata. Teda naší kobyle Kerry. V našem údolí se tehdy vylíhlo 16 dvojčat. Koňskejch.
Buď chcípne matka, nebo dvojčata, ale málokdy to ten tým přežije.
Byli jsme jediný, kterejm se to povedlo.
Já u toho nebyl. Zrovna jsem dost řádil v Praze, ale i nahrával muziku na moje vejšplechty.
Nebylo mi tehdá ani páďo. Zamiloval jsem se, tedy zahnul, na plný pecky. Koule, taky by se dalo říct.
Marie i dcera chodily ke kobyle spát, aby to stihly. Zrovna hlídala Marie.
Pomohla s prvním hříbátkem a čekala placentu, ale ouha. Z kobyly koukala kopejtka.
Vylezl ještě chlapeček. Pomohla tedy i s chlapečkem.
Z Prahy jsem přiletěl dost unavenej. Po letech jsem se dozvěděl, že se dá taky říct: vyšťavenej. To je vám teprve asi pět let. Před tím bych to použil jen o ovoci, plodech, hroznech… Ale že chlápek je vyšťavenej? Nepoužívám ten výraz doteď. O neplánovaných románkách říkám jen: utrh’ se mi vagon, ujely mi nohy atd.
Takže: teď už jsem – v tomto textu – zase v Kanadě na ostrově a holky mi ukazujou ty dvě srnčata.
Ta holka se jmenuje jak? Andrejka, protože má krásný voči jako Andrejka Bezručová. Proti tomu se nedalo nic… voponovat…
A ten kluk? Ten je úplně blbej, a tak mu říkáme Vráťa.
Trochu jsem se urazil.
Přece jenom jsem otec rodiny – šéf týhle party… K ješitnosti nemám zas tak daleko…
Von je podobně blbej jako ty, říkala většina tý naší rodiny. Dělal jsem, že jsem to přeslechl.
Vybudovat si vůbec nějaký postavení v rodině dá fachu. Buď silou, prachy sou asi lepší, nebo tamtím… Šak víme, chlapci.
Koukal jsem na toho chcípáka a říkal mu: Ty vole, eště tě naučím kouřit a chlastat, a budeš stejnej jako já.
Neměl jsem ho moc rád a von mě asi taky nemiloval.
Dcera Nikola uklízela stáj. Hřebeček Vráťa se asi zamyslel a skočil na dceru, tedy… že jako…
Marie zrovna odjížděla někam na jih, a tak jsem dostal úkol: vykastrovat.
Zavolal jsem veterináře a stručně mu řek’, vo co de.
Zrovna byl u nás sníh.
Přiveď ho, myslel mýho koňskýho jmenovce, a flákni s ním vo zem.
To jsem zvládnul.
Z brašny vytáhl skalpel, ty kulky mu ufik a hodil jen tak na sníh.
Cejtil jsem v rozkroku bolest stejně jako von.
Pak jsme ho museli lonžovat, aby hnis z toho pytlíku vodtejkal.
Často se proti mně rozbíhal a já mu musel rozbít držku.
Bylo mi ho, vola, líto.
Nebo to bylo soucítění?
Komentáře k článku: Podoby – Dalo by se to nazvat: Neblbni…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
