Podoby – Návrat

Když jsem se po letech vracel do Evropy v roce 1990, probudil jsem se z narkoleptickýho spánku, kterej se hodně podobal smrti. Nebo tak nějak si to, asi blbě, představuju.

Po deseti hodinách nad mrakama a po deseti skotskejch…

Bylo to někde nad Irskem a začali jsme s tím letadlem mírně klesat.

Svítalo.

Z tý Evropy šly proti nám černý mraky. Teda špína a smrad, jak z nastartovanýho wartburga.

Tak to je ta země, kam se vracím. Do země, kde 60 % lidí je úplně mimo. Země blbů, domov můj – země blbů domov můj. Vo nadtatrousech ať si vypráví sami. Rudolf Sloboda to popsal v knize Krv dost dobře.

Po přistání jsem se ještě víc zhrozil, než jsem byl připravenej. Celníci se divili mýmu jménu i tomu, jak mluvím česky bez přízvuku. Já se tu narodil, za války… A proč sem jedete jako cizinec? Jsem cizinec, opáčil jsem. Už budu do konce svých dnů cizinec. Všude.

Nikam nepatřím a je mi to docela ganz egal. Ouplně jedno.

Večer U houbařů jsem pil jedno za druhým a prokládal pravidelně tuzemákem.

Na ty černý mraky, na ten vejfuk z Evropy, jsem rychle zapomněl. Byl jsem konečně doma, u svýho kmene, pně, kam, kurva, asi patřím.

Večer pokračoval s Martinem Schultzem na koncertu, kde se pokoušeli o blues, ale byl to spíš pokročilý lues…

Starej vtip. Já vím.

No a pak padly skoro vysvobozující další panáky a devítihodinový časový… tento a znovu – skoro smrt – jak by si ji – tu smrt – každej tak rád představoval.

Další dny pobytu v rodný hroudě vypadaly, jako by si – ty dny – kokoti, z voka vypadly.

A teď jsem tu zadýzlovanej už skoro 17 let. Sleduju, co se kolem děje, za moře už nejezdím. Jen ve snech, to stačí. Občas, když to s konzumací přepísknu, navštěvují mě mrtví kámoši a pomáhaj s nedopitým…

Mnogaja ljeta!