Podoby – Řeči pohřební, asi III
Německej novinář se mě někdy začátkem prosince 2011 ptal, jestli nevím něco o V. Havlovi, co se ještě nepsalo.
Proč to chceš? ptám se blbě.
Víš přeci – asi, jak na tom V. H. je.
I on to ví, odpověděl jsem…
Pracuju pro dobrý noviny, a tak chceme mít už teď připravenej, abychom ráno po jeho vydechnutí posledním byli první s tím…
Tak do toho, Teutóne, nejdu. Promiň, vole.
Ale je v tom určitej nápad pro mě samotnýho. Že bych si už teď napsal kritiku k dílu ještě nenapsanýmu. Tvrdou a nesmlouvavou. Rozsekal bych sám sebe na kaši. Nebo jen na kusy, aby se ptáci nažrali, jak si to přál Nanao Sakaki. A taky mu to prej splnili.
Dá se teda postupovat i z druhý strany. Pomluvíme – nebo vychválíme – se už předem a pak teprve dojdeme k něčemu – třeba i napsanýmu nebo zahranýmu nebo nenapsanýmu a nedo…
Jako v tom pojednání o snech, kde se většina věcí děje od konce. Od důsledku k začátku.
Teď budu citovat sám sebe: Jako by ses v hrobě narodil…
Aby se člověk nezamotal do nějakejch náboženskejch pastiček, kterejch je kolem jak nas… se to dá slušně říci.
Někdy ze snů vynechávám ty zoofilický.
Nedávno mě v jednom, dost živým, navštívila naše kobylka. Úměrně se zmenšila, aby se mi vešla do postele, a chtěla to. Snažil jsem se jí to vymluvit, ale nedala se. Jsem slabej kus, a tak…
Probudil jsem se jak v jinošství ouplně hotovej. Tak jsme se měli rádi. Sváděla mě už za života a Marie z toho měla prču. Stavěla se zadkem a čekala, že jí to udělám. Já nechápal – vůbec.
Marie to sledovala z vokna a bavila se. To si, vole, nepochopil, že tě chtěla?
Několikrát se to vopakovalo, ale to už jsem věděl. Snažil jsem se jí vysvětlit, že na to fakt nemám. Teprve dvacet let po její smrti se nám to povedlo.
Korela, když jsem ji daroval do voliéry s jinejma ptákama, se při návštěvě odvrátila a pak brzy chcípla. Tak jsme se měli rádi.
Proto mimo pavouků nemám doma živýho tvora.
Komentáře k článku: Podoby – Řeči pohřební, asi III
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
