Podoby – Tři mouchy
Tři mouchy si lítaj pod lampou.
Zaprášenou – že by boží symphonia (συμφωνία)? Občas, jen občas, do sebe jemně narazí a pak je pauza, ale melodii – tu věčnou – držej na plný mouchy, dalo by se říct.
Buď je to tím rumem, nebo jsem se dostal až tam, kam se nesmí.
Třeba už je to tu: GARDEN IS OPEN, a pak už jen pakárna, konec, nebo novej začátek toho konce?
Měl jsem zajít na poštu. Pak bych ale neviděl tu muší skladbu a nepochopil, proč tu vůbec eště jsem. Občas – často je lepší někam nejít. (To je tedy rada do života!)
Jsem rád, že jsem někam, někdy, tehdy nešel.
Kdybych tam bejval šel, neviděl bych třeba tu skladbičku muší. Jako kdybych se nenarodil nebo se sebezabil už v kočárku.
Ale za války tolik lidí chtělo žít.
A já se v tý době narodil.
Ivan Wernisch rok před tím, Magor rok po mně.
Zprávu o setkání s Magorem a Wernischem by mohl napsat už jen Honza Placák, kterej nás do těch Jizerskejch hor pozval, abychom četli.
Nejsem reportér ani aportér, abych se vo to, kurva, pokoušel.
Karol rabín Sidon kdesi napsal, že ty lidi, ke kterejm i von náleží, se mohli narodit jedině díky prasklý nebo nastřihnutý prcgumě.
Taky si to myslím.
Komentáře k článku: Podoby – Tři mouchy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
