Podvědomí je mrcha (…a někdy taky svině)
V šedi činžovních domů kdesi na okraji sídliště nastává další večer jednoho z mnoha stále stejných dní. Jenže tentokrát je v něm závan něčeho nového. Možná exotiky. Snad pravdy. Jistě však změny. Jasné je to, že nadcházející noc už rozhodně nebude stejná jako ty předešlé.
Každá z pěti jednajících postav je na začátku uzavřena v samostatném průhledném plexisklovém kvádru volně zavěšeném nad jevištěm. Snímek JIŘÍ KOPÁČ
Hostující umělecký šéf činohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Martin Glaser zvolil pro svou nejnovější inscenaci v Moravském divadle Olomouc u nás již několikrát inscenované drama současného německého dramatika Ronalda Schimmelpfenniga Arabská noc. Na „opening“ činoherní sezony byl tak zařazen poměrně náročný titul, který vyžaduje plnou pozornost diváka a navrch zapojení jeho fantazie. Obtížnost textu spočívá v jeho struktuře. Veškeré scénické poznámky jsou obsaženy v monologických replikách postav, v nichž popisují nejen vlastní jednání a myšlenky, ale také jednání postav ostatních. Je velmi důležité, kdo právě mluví, co říká a o kom promlouvá. Glaser tento princip důsledně dodržuje v dynamicky odstíněném tempu kolektivního vyprávění.
Pro správné významové vyznění je při tomto postupu důležitá herecká souhra a přesné načasování. Oboje se mladší části olomouckého souboru, jež do inscenace byla obsazena, daří naplňovat od úvodního obrazu, který dává plnou silou pocítit nápaditost řešení scény (Jaromír Vlček) včetně kostýmů – jednotný úbor sestávající z bílého spodního prádla a nátělníku podtrhuje fyzičnost hereckého projevu. Každá z pěti jednajících postav je na začátku uzavřena v samostatném průhledném plexisklovém kvádru volně zavěšeném nad jevištěm. Jen Františčin (Tereza Richtrová) v centru scény je pevný a nehybný. Alespoň prozatím…
Postavy postupně procitají k životu. Snímek JIŘÍ KOPÁČ
Postavy postupně procitají k životu. Prozrazují je záškuby těla, pomalé pohyby, první slova. Herci postupně „akvária“ svými pohyby rozhoupávají. Jiří Suchý z Tábora (Kalil) předvádí uvnitř svého kvádru doslova akrobatické cviky. Depresivní atmosféru podtrhují instrumentální nahrávky vybrané z tvorby autorů filmové hudby. Doprovázejí celou inscenaci a svou již původně zamýšlenou scéničností umocňují emoce a napětí.
Boxy představují v Glasrově a Šotkově interpretaci textu racionální „skořápku“ lidského jednání, jež se skládá z mnoha pohybových i myšlenkových stereotypů a vnějších masek všednodenního života. Každá postava je tak uzavřena ve vlastním nitru. Tato zdánlivá ochrana vůči okolnímu světu ovšem stěžuje kontakt s ostatními lidmi, s nimiž jsou ve vztahu. Je třeba najít ty správné klíče, aby stěny kvádrů zprůhledněly, a postavy z nich mohly vystoupit. Spouštěčem je otevírání podvědomí, do něhož nelze donekonečna odsouvat vzpomínky na zmarněné části života a rozbité vztahy, na nevyjasněnou identitu, alkoholovou závislost či své vášně. Intenzivním propojením textu (při absenci dramatických situací), fyzického jednání herců a především již popsané výtvarné stránky, vytvářejí inscenátoři ryze současnou podobu postmoderního divadla.
Jiří Suchý z Tábora (Kalil) předvádí uvnitř svého kvádru doslova akrobatické cviky. Snímek JIŘÍ KOPÁČ
Opuštění kvádrů připomíná porod plodu vyplaveného společně s placentou. Poznání s tím spojené je doprovázeno rozdílnými reakcemi postav. Kalil uniknuvší ze zaseklého výtahu je zprvu nadšený, naopak voyeuristický alkoholik Petr (Ivan Dejmal) trne hrůzou. Výkladovým prvkem inscenace je symbol vody, která se zhruba od poloviny představení snáší z trysek na – po čase zcela promočené – herce a pomocí světelných efektů „maluje“ po scéně rámované netkanou textilií ostré odlesky. Voda, jejíž tlak se začal ztrácet kdesi v sedmém poschodí a byla záminkou pro domovníka Hanse (Petr Kubes), aby nemusel myslet na svou bývalou ženu, pro Františku, která ze sebe s její pomocí večer co večer smývala úmorný nános pracovního dne, a Petra z protějšího domu, jemuž se dlouho nedostávala, se valí a stéká všude, není možné ji zastavit. Už není kam a ani proč se dále schovávat. Prýští všemi směry. Jak je každá z postav unášena jejím proudem, nezadržitelně se stává tím, kým opravdu je.
Opuštění kvádrů připomíná porod plodu vyplaveného společně s placentou. Snímek JAN PROCHÁZKA
Arabská noc představuje v současném repertoáru Moravského divadla zcela mimořádnou inscenaci, která však částečně doplácí na neexistenci studiové scény, jež by poskytovala dramaturgicky otevřený prostor umožňující těsnější a soustředěnější kontakt herců s publikem. Hrozí tak, že – pokud se do divadla nepodaří přivést mladé a poučené publikum – může „shořet“ na nepochopení či nezájmu ze strany abonentů. Byla by to velká škoda. Dobrému divadlu je třeba jít naproti!
Moravské divadlo Olomouc – Ronald Schimmelpfennig: Arabská noc. Překlad Josef Balvín. Režie Martin Glaser, výprava Jaromír Vlček, dramaturgie Milan Šotek, hudba Elliot Goldenthal, BJ Nilsen, James Horner. Premiéra 21. října 2011. Psáno z první a druhé reprízy 24. a 31. října 2011.
Komentáře k článku: Podvědomí je mrcha (…a někdy taky svině)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
