Divadelní noviny > Festivaly Reportáž Zahraničí
Podzimní malostranský okraj (No. 2)
Absurdita dneška, kafkovská bezútěšná (ne)komunikace, nesmyslnost zdvořilých, leč nic neříkajících frází, to jsou hlavní témata sólového představení The Sensemaker švýcarské tanečnice a performerky Elsy Couvreur. Inscenaci uvedl Prague Fringe festival.
Elsa Couvreur. Foto: archiv
Jak anotace uvádí, jedná se o dystopický souboj mezi ženou a záznamníkem, který zpochybňuje efektivnost nových technologií v našem životě, stejně jako propracované administrativní procedury byrokratických systémů. Tento suchý popis sám o sobě mnoho neříká, ale perfektní provedení ad absurdum dovedeného přijímacího řízení, v němž kandidátka komunikuje pouze s nesnesitelně asertivním nahraným hlasem, který jí stále dokola dává pokyny a nutí jí vykonávat zcela nesmyslné úkoly, je opravdu zážitek.
Tanečnice Elsa Couvreur má za sebou studium na Královské baletní konzervatoři v Antverpách a poté v rámci Baletu mládeže v Ženevě, kde pracovala pod vedením známých choreografů jako Thierry Malandain, Stijn Celis, Ken Ossola, Gilles Jobin, Guillherme Botelho či Ioannis Mandafounis. Její první samostatnou choreografií byl projekt ‘To Make Myself Clear’, s níž vystupovala v březnu 2012 na přehlídce Quarts D’Heure v Théâtre Sévélin 36 a poté v rámci Fête de la Musique v Ženevě. V témže roce založila ve spolupráci s Ionou D’Annunzio a Margaux Monetti taneční spolek Woman’s Move. Tady vytvořila nejprve sólovou práci J’ai essayé de ne pas tomber pro platformu mladých tanečníků InciDanse 2013, a poté performanci Even Raël Would Agree pro sedm tanečníků, s kterým po festivalu Electron 2014 projeli množství švýcarských měst. Paralelně spolupracovala s dalšími skupinami jako Alias (Guilherme Botelho), Inkörper Company (Aurélien Dougé) a Yann Marussich, či AGP. V roce 2017 realizovala v rámci Woman´s Move dva projekty: vlastní sólovou práci The Sensemaker a choreografii pro gogo-tanečníky Drop the Gogo.
Její představení The Sensemaker objelo ještě před covidem různé světové festivaly a Elsa získala množství ocenění. V Praze se měl představit už loni, ale možnosti zdejšího živého vystoupení se dočkala až letos.
Elsa Couvreur. Foto: archiv
V A Studiu Rubín si vystačila s prázdnou scénou, jednou židlí, stolkem s vyzvánějícím telefonem a nahraným hlasem shůry. Děj je jednoduchý: decentní uchazečka přichází do prázdné místnosti, kde jí monotónní hlas opakovaně oznamuje, že má čekat, protože všichni operátoři jsou zaneprázdněni. Posléze vyplyne, že je to uchazečka na blíže neurčenou pracovní pozici, která má projít konkurzem. Když se konečně dočká a je skrze sérii otázek a odpovědí přijata do systému, hlas jí klade stále více nesmyslných otázek (když neodpoví přesně, hlas je schopen do omrzení otázku opakovat) a následně začne dávat rozmanitá pohybová zadání. Po sérii poměrně jednoduchých zadáních mluvicí stroj vychrlí tirádu pokynů k velmi dlouhé a komplikované choreografii, ale uchazečka všechno dokáže splnit. S úsměvem, bez slov. Drží se – navzdory tomu, že ve chvíli, kdy se zdá, že zkouška už skončila, systém zkolabuje, a vše začne nanovo. Poprvé se zarazí, když je jí nařízeno, aby se kompletně svlékla a vykonávala jednotlivé choreografické prvky – mj. pochodovat v rytmu s rukama dotýkajícíma se prstů u nohou – nahá. Nejprve odmítne, ale stroj trvá na svém. A tak se herečka – i když velmi cudně – ukáže divákům i zcela nahá. Pointa ovšem je, že se ani po hodinovém drsném „pohovoru“ nedozví, zda je přijata či nikoliv. A tak nakonec zcela zmatena odchází. S hlasem shůry se nedá komunikovat, dozvědět se nic navíc, neřkuli polemizovat. Odcizení je absolutní, vše ztrácí smysl…
Kondice performerky je perfektní, po celou hodinu dokáže bez zaváhání prakticky beze slov vykonávat až roboticky přesně nesmyslná zadání a vést situace – navzdory kafkovské bezvýchodnosti – k pointám, takže diváci ji po celou dobu sledují s napětím, ale i s trochou mrazení v zádech.
Komentáře k článku: Podzimní malostranský okraj (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
