Pohled do špíny ozařované dechem hvězd
V bunkru bývalého hlavního velení protivzdušné obrany Československa v Drnově poblíž Slaného se třikrát konala performance Uran režiséra Miroslava Bambuška. Jde o třetí díl cyklu Cesty energie, kterým se již dva roky zabývá občanské sdružení Mezery a jenž si vytkl za cíl zmapovat historii a současnost těžby uhlí, využívání vodní energie – tyto projekty se už odehrály v dole Michal v Ostravě a v bývalé čističce vod v Praze-Bubenči – uranu a ropy u nás.
Bunkr v Drnově měl sloužit jako ochrana velení armády v případě atomového útoku. Snímek MARTIN ŠPELDA
Jednotlivé performance
se vždy konají v místech přímo spjatých s daným tématem. Bunkr v Drnově, který byl dokončen v roce 1985 a byl armádou opuštěn až začátkem tohoto tisíciletí, měl sloužit jako ochrana velení armády v případě atomového útoku. Jeden čas se o něm uvažovalo i jako o možném úložišti jaderného odpadu. V současnosti se v něm chystá muzeum studené války. Jeho betonové stěny jsou pět metrů široké, krytá vstupní hala, v níž se performance konala, je velká jak malý sportovní stadion.
Diváci seděli
na její užší straně, zbytek prostoru obsadilo samotné představení. Nejprve se ocitáme na jakémsi tajemném obřadu neurčitých mytických postav, možná jsme na setkání přírodních živlů. Postupně se proměňují v kněží, kteří v padesátých letech byli nuceni pracovat v uranových dolech. Představení lze tak také chápat jako poctu těmto obětem. Duchovní rozměr akce však postupně narušují groteskně pojaté realistické figury a situace. Nejprve tupý ruský – resp. sovětský – generál (Halka Třešňáková) v typické papuše na hlavě dává rozkazy k těžbě uranu „za každou cenu“ a jeho odvozu do Sovětského svazu za účelem výroby atomové bomby. Poté přichází společenskou realitu nevnímající vědec s cizím přízvukem (Philipp Schenker), který atomovou energii obhajuje z vyššího „vědeckého“ principu. Nehledí na úskalí s jejím dobýváním, banalizuje otázku úložišť odpadu. Objevují se občané nejmenovaného českého městečka, pod kterým má úložiště vzniknout. Nezajímají se o skutečnou problematiku atomové energie a jejích dlouhodobých, tisíciletých nebezpečenství. Ptají se jen po aktuálních výhodách či nevýhodách s úložištěm spjatými. Snadno se nechávají zmanipulovat pokleslými politiky (Miloslav König a Jana Kozubková) zobrazenými jako nevkusně oblečení komerční umělci přivážející na veřejný aktiv s občany kýčovitou muziku, která přehlušuje jakékoli otázky.
Jako bychom se ocitli ve filmu Český sen, anebo ještě spíš Český mír… Snímek MARTIN ŠPELDA
Česká reality show
Místo diskuse rozdávají oba „umělci“ občanům městěčka – i přítomným divákům – buřty a jiné produkty spotřební společnosti. Jako bychom se ocitli ve filmu Český sen, anebo ještě spíš Český mír… Aktivistka (Jindřiška Křivánková), nabádající přítomné k rozvaze a pochybám o samotné podstatě takové politické manipulace s veřejným míněním, nemá šanci. Poslední část se opět vrací k úvodnímu obřadu. Ocitáme se až v jakémsi mytickém prostoru, na setkání šamanů, kdy se uran stává magickým svítícím amuletem v rukou všech performerů-kněží. Uran se rodí ve hvězdách při výbuších supernov a nese v sobě „paměť dechu“ vesmíru, píší autoři v programu. Možná jsme se jeho objevem dotkli samotné podstaty vesmíru…
Uran se rodí ve hvězdách při výbuších supernov. Snímek MARTIN ŠPELDA
Interpretovat akce Miroslava Bambuška
není nikdy jednoduché. Nelze je chápat jednoznačně, natož přímočaře. Jeho Uran má prvky divadelního dokumentu, ale nese v sobě i rysy aktuálního politického divadla a má i rozměry obřadně duchovní, mytické. Záleží na divákovi, jak si s – s někdy trochu násilně propojenými situacemi o obrazy – poradí. Některé jsou emotivně silné svou výtvarnou magií, jiné působivé zvukově, občas vstupuje do hry opulentní herecká nadsázka, výsměch a grotesknost. V případě Uranu byla nejsilnější ta místa, jež využila celý velký prostor v jeho syrovosti a nasvítila jej kužely bodových reflektorů. Ať už šlo o úvodní scény, jež vyvrcholily dramatickým pádem stěny barelů, anebo závěrečný obřad, vždy se podařilo vyvolat silné obrazy plné nevyřčených úzkostných podprahových působení plných až mytických či obřadních tajemství. Realistická (byť groteskně pojatá) část spoléhala na politickou provokativnost, živou komunikaci s diváky a bizarnost kostýmů i jednání. Herci ji zvládali s přehledem, někteří dokonce s nádherně pikantními ostrostmi (především Jana Kozubková). Za sebe jsem ale nejvíc obdivoval Miloslava Königa, který se z jistot kamenných prken po hlavě vrhá do Bambuškových projektů. Zvládá je s jistotou, byť mu v některých chvílích zatím schází větší „šílenost“ – zde například v pokleslých pasážích popové hvězdy, kde se příliš snažil o parodii Michala Davida, když by danému pojetí daleko spíš odpovídala razantnější „rockerská“ parodie typu třeba Michala Kocába nebo Viléma Čoka.
Právě aktivisticko-politická pasáž je asi v inscenaci nejproblematičtější. Vůči ostatním je příliš popisná, ztrácí výhody prostoru a je především příliš dlouhá. Dramaturgické nůžky by jí asi pomohly. A co by se ubralo zde, mohlo by se přidat v závěrečné fázi. Obřad s uranem byl spěšný. Kam se poděla práce se světly, s hudbou, se zvukem? Vždyť nedaleko ležely v úvodu shozené barely… Jako by všichni už spěchali domů.
Nejsilnější byla ta místa, jež využila celý velký prostor v jeho syrovosti. Snímek MARTIN ŠPELDA
Nebylo ale kam spěchat
Za takovými akcemi jezdí divák připraven. Je aktivován a svůj zájem nepočítající s žádným pohodlím dává najevo už tím, že se do daného prostoru vydá. Často daleko z města, do míst, která v sobě mají hluboce vryté vrásky historické paměti a současně v sobě mají zakódovanou skrytou divadelnost. Právě tím jsou Bambuškovy akce výjimečné a cenné. Vytahují na veřejnost bolestná, často tabuizovaná témata nedávné minulosti, propojují umělce z různých prostředí a odlišných životních zkušeností, vyprovokovávají k aktivnímu přemýšlení nejen o dobách minulých, ale především o naší přítomnosti a tentokrát dokonce budoucnosti.
Právě takovými projekty a akcemi se formuje silná umělecká generace. Snímek archiv Mezery o.s.
Je třeba obdivovat všechny zúčastněné včetně produkčních a technických složek, s jakou intenzitou a kreativitou do projektu Uran vstoupili, kolik vlastní „uranové“ energie v ní zanechali. Vše to se do projektu i samotné performance nesmazatelně vrývá. A ta atomová energie z projektu i účastníků tohoto bradburyovského obřadu okrajové kultury v dobách společenské a duchovní nekulturnosti nich bude vyzařovat ještě dlouho. Právě takovými projekty a akcemi se formuje silná umělecká generace, jež je v současné době na vzestupu.
Bylo by velmi škoda,
kdyby se tato performance již nikdy neměla odehrát. Její smysl přesahuje umělecké hranice, vstupuje do diskusí společenských a politických. A ty jsou třeba jitřit a otevírat důkladně a dlouhodobě. Třeba dalšími reprízami uranu a chystané ropy. Zatím však termíny (peníze) na další uvedení nejsou. Snad v dubnu příští roku…
Mezery o.s. – Miroslav Bambušek, Jan Kačena: Uran. Dramaturgie a režie Miroslav Bambušek, výprava Jana Preková a kol., hudba Jakub Kuzdláč, technika M. C. Kohh, produkce Ewan McLaren. Premiéra 18. a 19. září 2011. Psáno ze třetího a zatím posledního uvedení 9. října 2011 konaného v rámci festivalu …příští vlna/next wave…
P. S. Zkrácené znění této recenze vyšlo v E15: Bambušek atomovou inscenací otevírá bolestivé otázky. O inscenaci jsme na i-DN již přinesli kritiku Lenky Dombrovské Dobrý sluha, zlý pán. Další vyšla v Lidových novinách od Jany Machalické: Bambuškova pohádka o zlém uranu v bunkru. Jsme toho názoru, že obdobné projekty si větší mediální (společenskou) pozornost a více pohledů zaslouží. Tímto navíc zahajujeme čtenářský servis odkazů (linků) na další dosažitelné recenze k právě (na i-DN) publikovaným.
Komentáře k článku: Pohled do špíny ozařované dechem hvězd
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jiří Erml
Milý Vláďo,
ať se spoustou věcí, které jsi napsal, se zdráhám souhlasit, musím říci, že jsi nastavil důležitou laťku. Směrem k profesionalitě servru a možnostem internetu. To, co se tady pokoušíte předvádět, je to nejlepší, co může divadelní webové stránky potkat.
1) Otevřenost, včetně těch nicků
2) u opery – kontext zahraničí a reakce zahraničních kritiků v takové formě, která je přístupná širokému okruhu čtenářů, možnosti srovnávání
3) myšlenka upozorňování a zprostředkovávání kritik na dané téma i v domácím prostředí
to jsou podle mě možnosti internetu, přístup, který si rychle v divadelních kruzích získá renomé.
16.10.2011 (16.33), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Pokud nejsou
další recenze webově dosažitelné, doporučoval bych alespoň link na záznamy daných recenzí v rámci on-line bibliografiie Divadelního ústavu. Některé recenze jsou zde přítomné i v naskenované podobě, byť tedy prohlédnout si je je možné pouze z počítačů v Divadelním ústavu.
17.10.2011 (9.49), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Zatím
jde o pokusy redakce zjistit, co je možné zvládnout a jak. Co funguje a co ne. O co je zájem a proč. Tedy jakékoli připomínky, návrhy, nápady jsou vítány. Byť na malých platformách reakcí na konkrétní příspěvky.
17.10.2011 (13.02), , Trvalý odkaz komentáře,