Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí

Pohlednice z Edinburghu 2017 (No. 4)

S Edinburghem jsem se rozloučila stylově – tancem. I když dvě poslední produkce, o nichž budu psát, spolu mají pramálo společného, spojuje je pohyb jako výraz duševního zápasu. Letos mi zkrátka byla souzena samá “těžká” sousta.

Na ztěžklé nohy si stěžuje jedna z vedlejších postav hudebně-divadelní podívané No Miracles Here na mé oblíbené scéně Summerhall. Britské seskupení The Letter Room si vzalo na mušku problematiku duševního zdraví. Zhostilo se jí citlivě i s humorem, ale hlavně s obdivuhodnou energií. A právě ta je zdánlivě neslučitelná s depresivními příznaky.

Šestičlenná kapela, zabírající většinu plochy malého jeviště, disponuje věru charismatickým frontmanem: plachým Rayem, jehož uhýbavý pohled bývá upřen především do prázdna. A tento vyčerpaný mladík se rozhodne utancovat k smrti.

Na (zbývajícím) titěrném prostoru těsně před diváky potí herci (a zároveň hudebníci) krev v tanečním maratonu. Nejde o techniku, opakuje se z mikrofonu, hodnotí se vytrvalost. Všichni vědí, že Ray nemůže tuhle soutěž, jíž předsedají tvrdí porotci, nikdy vyhrát. Hlavní ale je – jak zní refrén ústřední písně – nerozbít si kolena o špinavou zem (Don’t let your knees hit the dirty ground!). Třebaže si hra neodpustí oznamovat některá klišé, která psychicky nemocnému „zaručeně nepomůžou“, neproklamuje rychlá, laciná řešení (už v názvu jsme srozuměni s tím, že neexistují). Jen povzbuzuje: Pokračuj dál. Koneckonců, nikdy nepodceňujme alespoň dočasnou (po)moc endorfínů vyplavených třeba právě tancem.

…

Možná by tanec odvrátil od sebevraždy i Lady Macbeth… No, pravděpodobně ne. Ostatně sledovat duševní stavy, které ji k meznímu rozhodnutí mohly dovést, otištěné v taneční produkci souboru Chordelia & Solar Bear Company, již připravil ve skotském Národním centru tance Dance Base, je mrazivý zážitek. Titul Lady MacBeth: Unsex Me Here odkazuje ke sváru ženské a mužské energie uvnitř Shakespearovy hrdinky. Taky proto ji na jevišti – veůmi stylizovaně – ztvárňuje trojice mužů.

Tanečníci mě překvapili svým expresivním fyzickým výrazem, s nímž dokázali zachytit i dramatické detaily vnitřního přerodu postavy. Jejich Lady MacBeth je interpretována zejména pocity matky vyšinuté výčitkami. Jako na každém „správném“ současném divadle je tento psychologický rozměr rozpracováván do krajností. Přesto mi někdy připadal projev tanečního tria zbytečně popisný. Teprve později jsem se v programu dočetla, že choreografka Kally Lloyd-Jones uplatnila v představení britskou znakovou řeč jako integrální součást svého pohybového slovníku. Jedním slovem: úchvatné!

Mé dny v Edinburgu jsou sečteny. Jubilejní Fringe ale nekončí. Jaká překvapení ještě přinese nejen českému zastoupení, budu sledovat aspoň na dálku a vy se o festivalu podrobně dočtete v některém z poprázdninovém vydání Divadelních novin.

///

Ostatní festivalová zpravodajství:

Pohlednice z Edinburghu 2017 (No. 1)

Pohlednice z Edinburghu 2017 (No. 2)

Pohlednice z Edinburghu 2017 (No. 3)

///

Více na i-DN:

Pět ostrých do Edinburghu

• Autor: Šárka Švábová
• Publikováno: 19. srpna 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Pohlednice z Edinburghu 2017 (No. 4)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ