Divadelní noviny > Názory – Glosy
Pohlednice z Vídně
Domů do Vídně jsem z Anglie přijel už před pěti týdny. A tak vzpomínám – už koncem září mně v „Brexitánii“ doporučovali angličtí kolegové, že určitě musím navštívit pantomimu. Trochu jsem se podivil, proč mi to tak důrazně kladou na srdce. Ale protože jsem anglické mimy dosud neznal, rozhodl jsem se poznat něco nového a zajímavého.
Když se mi ovšem dostaly do rukou letáčky s nabídkou různých „pantomime“, začalo mi být jasné, že se nejedná o anglického Fialku, Turbu či Polívku. Protože jsem se dříve dost zabýval gestickým, pohybovým a nonverbálním divadlem, byl jsem přesto zvědav, co to obnáší v anglickém divadelnictví. Teprve z encyklopedie jsem se dozvěděl o podstatě anglické „pantomime“. Následně jsem mezi kolegy divadelníky v Rakousku i v Česku zkoumal, zda vědí, co znamená „pantomime“ v angličtině. Nevěděli. Ulevilo se mně, že nejsem v tomto směru jediný nevzdělanec ve střední Evropě.
Pantomima v mém a všeobecně kontinentálním pojetí znamená herectví beze slov, více či méně stylizované, jehož historie začíná ve starém Řecku a Římě (pantomimos řecky znamená přibližně“všechno napodobovat”). Řecký „mimos“, který se ke konci středověku objevil jako nosná postava v masopustních hrách, v komedii dell’arte, lidových hrách a později v klasické pantomimě, jak ji známe především z Francie, tedy vyjadřování se celým tělem beze slov.
Ovšem v Anglii jsem nemluvil s nikým, kdo by znal naše pojetí pantomimy. Pro ně je „pantomime“ všechno, co se odehrává na jevišti, jen když je toho co nejvíc. Jde o specifickou britskou divadelní formu, jakýsi divoký muzikál v barevné, až přehnaně dekorativní scéně s pestrými kostýmy. Nesmí chybět taneční skupina a pěvecký chór, stejně důležitý je klamauk, slapstick, hrané bitvy, například házení dortů. A vypravěč, nebo vypravěči na forbíně, které možná převzal náš kabaret v meziválečné době. Ti se snaží zapojit do hry publikum. Když třeba herec řekne kolegovi „bů“, posunkem si vyžádá pomoc publika a celý sál zařve „bů“. Mladí, staří, děti… Všichni v publiku s tímto interaktivním divadlem počítají a rádi hrají s sebou.
Tyto pantomime mají různé názvy a do jisté míry odlišnou stavbu. Nejznámějších je asi deset titulů. Já jsem ochutnal kus Cinderella v Sarah Thorne Theatre v hrabství Kent. Byl jsem na Popelku zvědav, je to přece jedna z pohádek našeho dětství. Ale všechno bylo jinak. Během večera se odehrálo zhruba šestnáct scén a jen čtvrtina se věnovala ději z nám známé Popelky. Mezitím se zpívalo, tančilo, vyprávělo a konkurovalo v tom, kdo udělá větší blbost, vtip či prostopášnost. Podivné, zvláštní. Pokud se objevily nějaké charaktery, tak jedině černobílé. Z mého pohledu ploché herectví – zato přehnané a konvenční. Jsem si jist, že na žádném divadelním představení ve střední Evropě, kam jsou zvány také děti, by se nemohly objevit takové oplzlosti, jaké jsem viděl nejen v Cinderelle, ale také v Aladdinovi. Po návštěvě Aladdina jsem si říkal, že je to snad zvláštní anglický způsob lidové osvěty: aby se alespoň prostřednictvím tohoto nahromadění nevkusu a banalit návštěvníci dozvěděli něco o pohádkovém bohatství evropských i asijských dějin. To bylo druhé představení, na jehož typus jsou Angličané tak hrdí. Viděl jsem je v Theatre Royal v Margate, v druhé nejstarší divadelní budově v celé Anglii. A protože jsem původně vystudovaný historik a historická architektura mě vábí a často ji obdivuji, návštěva mě – navzdory programu – potěšila.
Komentáře k článku: Pohlednice z Vídně
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
