Pohřeb v přímém přenosu
Už jsme si zvykli vidět v experimentálním prostoru NoD všelicos, takže avizovaná premiéra projektu Černá ovce rodiny slibovala přinejmenším taneční zážitek. Já nadto naivně doufal, že trojice tvůrkyň – režisérka Viktorie Čermáková, choreografka Jana Vrána a scenáristka Alexandra Macháčová – přinese také jiný pohled na komplikovanou kantovskou otázku absolutní morálky. Jak se vyrovnají s pozicí dítěte, které je vychováváno v prostředí, jehož normalitou je vyhrožování a vražda? Bohužel zůstala tato otázka zcela nevyslovena, ale co hůř – ani zbytek nenaplnil příliš očekávání.
V popředí stříhající maminka Lilian Fischerová FOTO FABIANA MERTOVÁ
Černá ovce rodiny je z řady těch projektů, který kdyby se zkrátil přibližně na první třetinu a považoval se dejme tomu za taneční etudu, tak je perfektní a já bych ho vynášel do nebe. Velmi strohá scéna složená pouze ze stolu se židlemi, stěnou s vystřiženými novinovými písmeny, gaučem a hlavně dvěma do sebe vnořenými bílými obdélníky na zemi byla ve spojení s pohybem herců překvapivě funkční. Právě v oné první třetině totiž Jana Vrána prodala svůj choreografický génius beze zbytku a nechala aktéry pohybovat se po předepsaných drahách obdélníků stylem počítačových postaviček z dob křemíkového pravěku. To ještě byly obrazy, které bylo potřebovat opakovat, a tak to celé mělo dohromady působit i trochu jako karikatura. I taková práce, jako je rozesílání nenávistných dopisů, je vlastně práce mechanická, stereotypní a rodinný život zločinců se také ocitá v určitých zaběhaných kolejích. Maminka „střihoruký Edward“ (Lilian Fischerová) chodila a šmikala nůžkami, děda (Radim Madeja) četl noviny, otec (Tomáš Červinka) na vše dohlížel, jen nepovedená Ola Hepnarová-Breiviková (jméno vtipně kombinující zrůdu československou se zrůdou norskou) v podání Markéty Vacovské práci pořád kazila, doma rušila a tak co chvíli musela do kouta.
Potud mělo představení spád a neotřelou choreografii. Bylo jasné, že to nemůže trvat hodinu, bohužel to, co následovalo, s přehledem tuto část pohřbilo. Čistě příběhově se nic převratného nedělo, holka chtěla na koncert, matka zakázala, ona přesto šla, domácí vězení a nakonec happy end, aniž bych prozradil něco zásadního. Ba naopak, byly tu možnosti, že se v Ole probudí vražedné sklony, ale neprobudily. Zato tu byla neuvěřitelně, ale skutečně velmi dlouhá scéna, v níž všichni na jevišti pouze tleskali, aniž by bylo jasné, z jakého důvodu. Prostě jen tleskali a zřejmě předstírali nějaký rituál. Tato scéna nejen že nemá žádnou naratitvní funkci, to by se jí dalo v taneční inscenaci odpustit, ale ona nemá ani pohybové kvality. Prostě tu je a natahuje čas. To už bylo představení ve fázi naprostého rozpadu. Zvrhlo se v obecnou otázku výchovy dítěte a avizované téma rodiny vrahů a zločinců se rozpustilo v pouhé vizi, která tam kdesi na začátku možná byla, ale nakonec z ní zůstala jen myšlenka.
Nezbývá než říct, že Markéta Vacovská v titulní roli byla výjimečná. Její projev byl asi tím jediným, co představení táhlo i ve zbylých dvou třetinách. A to jí odpouštím její permanentní výraz člověka dost slušně ujíždějícího na psychotropních látkách. Je vážně škoda, že nezůstalo u těch prvních dvaceti minut. Poté šlo už o tuctové pohybové představení, kde téma nehrálo roli a kde jediným překvapením bylo, jak lze slibně se rozvíjející kus ještě více shodit.
Roxy/NoD – Alexandra Macháčová: Černá ovce rodiny. Režie Viktorie Čermáková, choreografie Jana Vrána, kostýmy Jessica Monteiro, scéna Ondřej Lipenský, hudba Vojtěch Komárek. Premiéra 1. prosince 2014.
Komentáře k článku: Pohřeb v přímém přenosu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
