Divadelní noviny > Názory – Glosy
Pojďme se probrat
Přel jsem se před pár dny s Michaelem Žantovským a byla to radost.
Taková „originální“ otázka létala ve vzduchu u piva: Má, či nemá smysl ministerstvo kultury?
On jako správný liberál tvrdil, že ne. Jde přece pouze o rozdělování peněz (Milan Uhde tomu říkal „průtokový ohřívač“). Padl však i sugestivní a aktuální argument: Stát nemá do kultury co mluvit. Zásah!
Depolitizace kulturní sféry je přece sen nás všech. Jen si to představte: Politik se nechová, jako by veřejné prostředky dával ze své kapsy, ale jako jejich odpovědný správce. Opírá se o stanovisko odborné rady. Nevyjadřuje se k tomu, co se má hrát a co ne. Když se mu něco nelíbí, nevyhrožuje, že divadlu zkrátí dotaci či že vyhodí jeho ředitele. Občanovi, který se čílí: Jak je možné, že se něco takového hraje za moje peníze?! v klidu odpoví: Protože z vašich daní se neplatí něco, co se bude líbit všem, z vašich daní se platí umělecká svoboda. Když chce najít nového a lepšího ředitele, nejdříve si pojmenuje, co vlastně od „svého“ divadla chce, a pak, nejlépe s víceletým předstihem, osloví ty, které mu rada doporučí. Odcházejícímu řediteli to oznámí dopředu a za to, co pro divadlo udělal, mu třeba i poděkuje. Ale pojďme se probrat.
Naše divadelní vesnička je stejně malá jako ta literární, o níž psal nedávno Ondřej Horák v Lidovkách: Lidé v českém literárním provozu mají pocit, že musí sebe a svůj obor bránit proti ostatním, že musí tedy držet při sobě a pracovat pro „naši dobrou věc“. Tato defenzivní taktika má však velmi neblahé následky. Literární ghetto se tak totiž stává ještě těsnějším.
Divadelní ghetto: Spíme si na představeních, udělujeme si nevěrohodné ceny, řešíme recenze, které nikdo nečte, kritizujeme systém, na kterém se sami podílíme. Žebráme, hrajeme to na všechny strany – vždyť je to boj pro dobrou věc, že ano. Ale na diváky jsme zapomněli. Politiky pohrdáme. Jo a ještě něco: podepisujeme petice, které nikdy nic nezmění.
Odpusťte mi tu melancholii na konci sezony, ale přesto, že nás ta bída – a chcete-li „nepřítel“ – všechny spojuje, dohromady nedáme nic. My sami jsme si nepřáteli. Stačí se zeptat na honorářové smlouvy nebo na počet operních domů v naší zemi a končí veškerá diskuse. A sranda. Jak z toho ven?
Americký politolog Mark Lilla řekl: Liberálové vstupují do jedné kulturní bitvy za druhou a vyčerpávají se v různých hnutích a kampaních, takže jim na institucionalizovanou politiku nezbývá energie. (…) Ignorují tím skutečnost, že pokud nedokážou zvítězit politicky, nemohou vyhrát ani kulturně.
Můžeme samozřejmě hrát politické divadlo nebo divadlo o politice, ale víte, jak to je: Když mně jedna divačka po ovčáčkovských kabaretech říkala, jak se skvěle bavila a v čem to proboha žijeme, ale že volit bude rozhodně Zemana, taky jsem se trochu probral…
Zbývá poslední šance: Cesta k depolitizaci kultury vede přes politiku. My sami musíme vstoupit do politiky. Komunální, krajské, senátní, cokoli chcete.
My sami musíme na všech možných úrovních vytvořit ministerstvo kultury. Ne instituci, která chce po Asociaci profesionálních divadel statistiku srovnání návštěvnosti s fotbalovými kluby, aby mohla argumentovat (sic!) ministerstvu financí. Ale ministerstvo jako ryze politickou, společenskou myšlenku, která bude prorostlá celou zemí.
My sami musíme politicky protlačit zákon o VKI, který nás výrazně přiblíží k myšlence, že stát nemá do kultury co mluvit. A teprve pak si můžeme dát další pivo s panem Žantovským a dát mu za pravdu.
P. S.: Všimli jste si, že jsem v textu ani jednou nepoužil slovo „Frljić“?
Komentáře k článku: Pojďme se probrat
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
