Pojďte, dovedu vás k Simorghovi
Divadlo bratří Formanů je zářným příkladem nezávislého divadla, které se z malých českých poměrů a skromných začátků propracovalo k velkým evropským produkcím. Se zachováním vysokého stupně nezávislosti, kreativity a především svobody tvorby. S uměleckou a řemeslnou kvalitou na nejvyšší úrovni a s komediantským, divácky vstřícným, vysoce přátelským „lidským“ rozměrem. V životě i v umělecké prezentaci.
Od divadelních poutí na Střeleckém ostrově koncem osmdesátých let a loutkářské inspirace barokní operou přes dřevěné boudy s živými zvířaty a výtvarnými zázraky, „old school“ cirkusové architektonické objekty, projekty na lodi a kočovný život ve Francii až po inscenace v Národním divadle, vlastní festival či hostování ve velkých cirkusáckých stanech. Mluvím teď nejen o značce „Divadlo bratří Formanů“, ale i o vedlejších projektech obou bratrů. Je to – ohlédneme-li se – cesta neuhýbavá, přes třicet let směřující vzhůru. Jednou se však musíte dostat na vrchol, odkud je jen cesta zpět… Anebo se aspoň zastavit, nadechnout, než zase vyrazíte.
Vrchol jménem Deadtown
Dudka hraje tanečník a choreograf Marek Zelinka (uprostřed) FOTO IRENA VODÁKOVÁ
A myslím, že to se bratrům Formanům nyní děje. Když v červnu 2017 postavili v Praze na smíchovské náplavce poblíž železničního mostu obrovskou dřevěnou „stodolu“, v níž v rámci svého nově vzniklého festivalu Arena uváděli – kromě dalších projektů – inscenaci Deadtown, byla to bomba. Navázali na své předchozí práce a zkušenosti, především s projektem Obludárium, ovšem šli mnohem dál, snad nejdál, kam v divadle lze. Využívali soudobé filmové a digitální technologie k vytvoření úchvatné obrazové magie evokující staré americké filmové grotesky stejně jako taneční parkety a kabarety dávných, zapadlých dob, a to prostředky, z nichž zrak přecházel a divák se propadal kamsi do laterny magiky šálení imaginárního a reálného obrazu. Současně dali prostor pro exhibici – v tom nejlepším slova smyslu – excentrikům a exotům všelijakého ražení, od vousatého samorosta akrobaticky se producírujícího na kole přes divé klauny a tanečnice v podivně ztřeštěných situacích po dojemné romantické kovboje a jejich milenky.
Skvěle herecky obsazený tým, dokonale bratry Formanovými režijně, hudebně i výtvarně sešroubovaný, fungoval báječně. Neviděl jsem snad od té doby u nás tak komplexní, do detailů vyladěný divadelní stroj, novodobý Gesamtkunstwerk. Zde – co vím poprvé – využili filmové dotáčky a magii velkých obrazových projekcí ke vstupům do jiných světů, jiných dimenzí. Byl z nich cítit obdiv k animovaným filmům Karla Zemana stejně jako k pokleslým žánrům nahlíženým brdečkovským humorem à la Limonádový Joe. A současně nezapřeli ani kořeny – či vliv – svého otce Miloše Formana. Trocha amerického Hollywoodu byla v produkci příjemně (neb podaná s nadhledem a ironií) znát.
Na křídlech ještě výš?
Ptáci musí proletět sedmi údolími a v každém zanechat nějakou špatnou vlastnost FOTO IRENA VODÁKOVÁ
Ale co dál. Kudy a kam se vydat? Dlouho se nic (nového) nedělo, bratři se vydali každý trochu jinam, byť sebe a své kořeny nezapřeli. Petr Forman připravil (spolu se scenáristou Ivanem Arsenjevem) v létě 2021 pro Otáčivé hlediště v Českém Krumlově adaptaci románu Alexandra Grina Muž Dvojhvězdy. Využil své komediantské základy i svou libost v magii/šalebnosti obrazu. Diváci nejprve procházeli mezi maringotkami a kočujícími umělci, byli svědky jejich vztahů, hádek, života odehrávajícího se uvnitř a kolem vozů, u plápolajících ohňů. Po vstupu do prostoru hlediště se však ocitli uvnitř vysokého tubusu, jímž Forman točnu obehnal a na který během představení promítal let hlavní postavy. Ve spojení s otáčením hlediště to v divácích vyvolávalo až závratné stavy a pocity. V zásadě využil své zkušenosti z minulých projektů, především z Deadtownu.
Podobně – byť formálně jinak – postupoval i jeho bratr Matěj, který předloni v šapitó Azyl78 na pražském Výstavišti připravil s hudebním skladatelem Markem Ivanovićem a choreografem Štěpánem Pecharem monumentální vizuální hudebně-pohybovou show inspirovanou Kiplingovou Knihou džunglí. Tanečníci ze souboru Dekkadancers byli zvířaty, na něž (a na průhlednou oponu, tentokrát nataženou kolem jeviště) se promítaly sytě barevné filmové obrazce evokující plátna Henriho Rousseaua a dalších naivních malířů přelomu 19. a 20. století. Podívaná to byla vířivá, divoká, plná vizuálních efektů – Matěj je koneckonců především výtvarník –, ale Divadlo bratří Formanů tu opět spíše těžilo z dlouholetých zkušeností, než aby nalézalo nové cesty.
A letos – tedy sedm let po Deadtownu – přišla značka Divadlo bratří Formanů s novým projektem. Téma si režisér Petr Forman vybral skvěle, nemohl snad líp. Ptačí sněm nebo také Konference ptáků, či dokonce Řeč ptáků od středověkého súfijského básníka Faríduddína Attára (1145–1221) je podobenstvím o hledání sebe sama: jedinec vykoná cestu do světa, aby po mnoha peripetiích nakonec pochopil, že vše, co hledal, je ukryto v něm.
Název Attárova textu je převzat z Koránu, kde se říká, že Sulayman (Šalamoun) a Dāwūd (David) byli vyučováni řeči ptáků, aby pochopili podstatu života. V básni se shromáždí všichni ptáci světa, aby rozhodli, kdo bude jejich vládcem. Dudek, nejmoudřejší z nich, navrhne, že by měli najít legendárního Simorgha. A vede pak společenstvo sedmi údolími, jež musí překonat, aby se dostali do cíle. Každý z ptáků představuje určitou špatnou vlastnost, která lidstvu brání v dosažení osvícení, a v každém údolí je nutné některou z chyb odhodit, aby mohli pokračovat dál – dogma víry a nevíry, rozum, všemožné tužby, jež je připoutávají ke světu. Mnozí na cestě zahynou. Pouhých třicet přeživších v cíli prozře a pochopí, že oni sami jsou Simorghem (jméno v perštině znamená třicet /si/ ptáků /morgh/). Spatřili nejjasnější ze světel. Spatřili Simorgha a viděli, že Simorgh jsou oni sami a že oni sami jsou Simorgh. A když se podívali na sebe, viděli, že oni sami jsou opravdu Simorghem. Tvořili jedinou bytost. (…) Ten, kdo se dívá do tohoto zrcadla, vidí tam svou duši i své tělo. Vidí se tam celý…
Krásný text, hluboké, nádherné podobenství. Vždyť si je také Peter Brook a Jean-Claude Carrière vybrali pro vlastní adaptaci, s jejímiž zárodečnými variantami cestovalo Brookovo Mezinárodní centrum divadelního výzkumu v letech 1972–1973 po zapadlých koutech Afriky (viz John Heilpern: Conference of the Birds: The Story of Peter Brook in Africa, 1977). U nás se jejich textem nedávno (v roce 2010) inspirovali tehdejší absolvující režiséři DAMU Šimon Spišák a Michal Hába. Nalezli v něm téma střetu naší civilizace se světem přírody a převedli jej do obrazů pro ně (či aspoň Michala Hábu) dodnes typických, plných skepse, temné grotesknosti a drsné jízlivosti.
Nová Laterna magika?
Tvůrčí tým podtrhuje paralelu s lidským světem FOTO IRENA VODÁKOVÁ
To bratři Formanové se k ničemu takovému nikdy neměli. Ostatně není to ani v jejich řádu a přirozenosti. Mýty vždy plně respektují a převádějí do vizuálních obrazů. A je tomu tak i zde. Začíná se už před vchodem do hracího prostoru, který zastřešuje snad dosud největší „stodolová“ stavba Formanů, speciálně pro Ptačí sněm vyrobený mobilní stan o rozměrech 32‚5 × 20 metrů, jejž údajně nese vyztužená podlaha vážící 53 tun (!). Ještě než sem diváci vstoupí, vybírají si a nasazují ptačí (papírové) masky a stávají se tak jedním z hejna. U vchodu je vítají vousatí starci, zřejmě perští mniši z dob, kdy text vznikl, kteří je usazují. Poté se aktéři shromažďují uprostřed scény, po chvíli společného mudrování shazují masky starců a kožešinové kabáty a proměňují se v ptáky. Úvodní temná atmosféra se pročišťuje (stanová střecha se zatahuje) a kolem diváků tančí reje tanečníků a tanečnic s barevnými křídly v rukou.
Asi nejpůsobivější obrazy inscenace. Jako bychom sledovali obdobu slavného Kouzelného cirkusu Laterny magiky. Ano, tak by mohla vypadat „nová“ Laterna magika. Projekce se promítají na stěnu sestavenou z úzkých pruhů pružné bílé látky, takže tanečníci a tanečnice mohou snadno mizet i se nečekaně objevovat. A plně toho využívají.
Po sborových scénách, sólech a duetech různě okostýmovaných ptáků se pod vedením Dudka všichni vydávají na dlouhý mytický let. Ten je koncipován – tak trochu po vzoru Muže Dvojhvězdy či Deadtownu – jako digitálně zpracovaný „letící“, závrať vzbuzující pohyblivý obraz nad zprvu barevnými, tak trochu indickými (kiplingovská džungle) údolími a horami. Po přeletu prvních údolí projekce temní, až sledujeme jen digitální obrazce bílých čar (téměř čárových kódů – záměr?, omyl?, náhoda?) na černém pozadí. V jednu chvíli se objeví obrovská hlavová loutka Starce, posledního, s kým se ptáci před závěrečným letem setkávají. Trochu připomíná loutky Petera Schumanna (Bread and Puppet). Ale… ono to nějak nefunguje. Nevhodnou animací i samotnou konstrukcí působí nemotorně až směšně.
Po celou závěrečnou pasáž se z reproduktorů ozývá hlas vypravěče (Petr Forman) civilně pronášející filozofující pasáže Attárova textu. I tady to drhne. Nedůvěra v přímé dialogy herců na scéně už zradila Matěje Formana v Knize džunglí. A zde se obdobný postup opakuje. Opět – jako s onou loutkou – je to nemotorné, vnějškově poučující, nevhodně patetické.
Nepíše se mi to dobře, ale projekt byl tentokrát nad formanovské síly. Rozjíždí se úžasně, od vstupu do sálu přes první projevy ptáků. Ale po půlce zadrhává, jako by tvůrcům došla invence a dech. Ptačí choreografie zdaleka nejsou nápadité, vířivé, natož fascinující (v programu jsem nenašel jméno choreografa/choreografky – byl/byla vůbec?). Tanečníci a tanečnice – ač jsou z mnoha zemí a věřím i pečlivě vybraní – vlastně jen pobíhají po scéně třepotajíce rukama s barevnými nápodobami křídel či ocasů v dlaních a sem tam spolu tokají. Je to až příliš chtěné, upracované divadlo, bez formanovské nápaditosti a lehkosti.
Divadlo bratří Formanů – zdá se – narazilo na strop svých schopností a možností. Nejen tvůrčích, ale také (či spíše) produkčních. Možná by stálo za to vrátit se k aladinovským lampám a ptačím boudám a odtud znovu jako orli z vlastního hnízda vyletět směrem k novým divadelním výšinám a nebím. A třeba se spojit s Národním divadlem jako kdysi (2003) v Krásce a zvířeti a dotvořit Ptačí sněm pro Novou scénu. Jak jsem již v textu psal, nakročeno k novému Kouzelnému cirkusu tento projekt v mnoha aspektech má.
Divadlo bratří Formanů – Ivan Arsenjev, Petr Forman, Jean Claude Carrière: Ptačí sněm. Režie Petr Forman, výtvarník Josef Lepša, hudba Simone Thierrée, koncepce projekcí Panasonic Connect Europe – Ben Mitchell a Zdeněk Krýsl, PolarBee – Adam Špinka, Jakub Hanuš. Premiéra 25. září 2024 ve smíchovském Erpet Centru (psáno z reprízy 6. října 2024).
Komentáře k článku: Pojďte, dovedu vás k Simorghovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
