Divadelní noviny > Burza Festivaly

Pojídání žáby počtvrté

Kouzlo staré industriální budovy Studia Alta v Praze, příjemný dvorek, na kterém je radost posedět i si popovídat, mimořádně vstřícná a tolerantní kočka, co hlídá pokladnu, šarmantní dvojjazyčné moderátorky, autoři z Francie, režisérky/režiséři a herečky/herci z Čech, a tedy i řada ukázek (z) francouzských her, výborný domácí bufet první den festivalu, to všecko byl (stejně jako loni) 4. ročník festivalu francouzského divadla Sněz tu žábu.

Ale také: Ničit, / zničit, / zranit, / překonat to, / co nás přitahuje, / láká, / jsme posedlí, / tím / udělat bordel…./ podpořme se navzájem v tomto náročném úkolu! / Vpřed! To není provolání IS, nýbrž – možná – báseň jednoho, toho staršího z pánů, Pierra Meuniera, kterého jsme mohli s jeho parťákem Raphaëlem Cottinem vidět v úvodním happeningu festivalu.

Oba mají své vlastní produkční firmy. Jedna zřejmě s ohledem na jméno majitele se jmenuje, jak jsem zjistil z programu festivalu v Avignonu (2014), „pagnolovsky“ (nebo vlastně také „schubertovsky“) La Belle Meunière. Ta Cottinova pro změnu trochu „jacobsonovsky“ La Poétique des Signes. Ty snad produkují i něco rozumnějšího (minulý rok přivedl Cottin na svět Les 7 premiers jours / 7 prvních dnů, lze nalézt na internetu), nežli jsme mohli vidět – vyprodukováno spojenými silami obou – v Praze (Kredenc naživo) a v roce 2014 dokonce na IN i v Avignonu. Tam celkem osmkrát v rámci pravidelných Sujets á Vif, kterým jsem ve svých tehdejších pravidelných zprávách z festivalu na i-DN ani v reportáži do DN nevěnoval pozornost. Hrávají se dopoledne a k večeru (v 11 a 18 hod., tedy mimo hlavní program).

To, že byl tento happening i na IN v Avignonu, není zárukou kvality. Představení Kredenc popíši: na jeviště, které si dva shora jmenovaní pánové předem pečlivě upraví z gumových podložek, přivezou dobře zabalený starožitný příborník. Pečlivě jej postaví na zjevně správné, předem vybrané místo, trochu jej leští a pak do něj začnou mlátit. A to ne jen tak – tlukou do něj sekyrkou i sekyrou. Zpočátku si myslíme, že je nějak rozkládací, preparovaný, ale brzo zjišťujeme, že mu – a snad i představitelům (lezou po něm i do něj a při tom mlácení to může být i nebezpečné) a taky publiku – jde o život. Hodně to práší, dělá to kravál, létají třísky (až na diváky). Cottin k tomu dělá trochu pantomimu a také roztočí bourací koule na řetěze. Těmi rozmlátí kredenc i s hezkým mramorem, kterým byla komoda vyštafírovaná, definitivně. A na třísky…

K čemu je to dobré, není moc jasné. Když všecko rozflákají, přijde jevištní výtvarnice a začne ze dřívek pečlivě skládat obrazce. Také publikum je vyzváno, aby si zaskládalo. Snad je to zábavné. Snažil jsem se tomuhle podivnému konání přidat nějaký další smysl. Třeba: jak už dlouho trvá ta a ta válka. Až ta skončí, posbíráme střepy a budeme je dávat dohromady. Ale ani to mně nehrálo. Čím více jsem o happeningu přemýšlel, abych nalezl nebo lépe dodal mu nějaký smysl, tím jsem byl naštvanější. Stará „kredenc“ má svou nenahraditelnou hodnotu. Může někomu udělat radost, je svědectvím nějaké epochy. Vím, že někdo namítne, že právě to je charakteristickým rysem umění – to, že nás nenechává lhostejným. Jenže to není tím jediným rysem umění – lhostejným mě nenechalo ani odstřelení Buddhů v Afghánistánu nebo zničení antických měst v Sýrii. A nesouhlasím s jedním významným skladatelem, který vyjádřil názor, že vlet letadel do newyorských „dvojčat“ byl jedním z největších uměleckých děl začínajícího století. Později se ovšem korigoval. Vzpomněl jsem si na happeningy třeba Luginbühla nebo Tinguelyho – i ti ničili svá (!), za tím účelem speciálně vytvořená díla. Akci natočili a pak už ji neopakovali. Jejich akce měly punc jedinečnosti. Ale už vůbec jsem neměl chuť si představovat, co by se stalo, kdyby se koule tanečníkovi (?) z ruky vytrhla, nebo došlo k únavě materiálu (i to se může stát, i když řidčeji) a vletěla do publika. Věřím sice, že svou podivnou činnost aktér ovládá znamenitě, ale skutečností je, že to lze říci i o každém artistovi. A přesto se mu může něco přihodit. Proto je dnes každý artista jištěn, a to i když většinou ohrozžuje jen sám sebe. A teď jsem ještě naštvanější. To proto, že jsem věnoval tolik místa takovému brutálnímu nesmyslu!

Přitom, jak píši úvodem, jsme mohli na festivalu zažít pěkné „ochutnávky“ z řady francouzských her v dobrém podání a především dramatické četby celkem šesti nových, vesměs dosud nehraných (ani ve Francii) zajímavých textů většinou mladých, až velmi mladých autorů a také jednoho staršího, a tedy renomovaného dramatika Josepha Danana (původem z Alžíru). Ten zaujal hrou Dobrodružství Aurena, malého sériového vraha (překlad Linda Dušková a Natálie Preslová, režie Kasha Jandáčková) pro mladé publikum o klucích z imigrantského prostředí. Hrála se už v několika zemích, stálo by za to ji inscenovat i tady, i když některé reálie jsou v Česku poněkud nepochopitelné (například replika hned na začátku: Nebude-li se otec učit, vykáží ho…). Líbila se – dík řadě nápadů a bezpochyby i šťastné koncepci režijního náčrtu – i nám, „starším semestrům“.

Podobně by mohl v Česku zabodovat i trochu v různých žánrech překomplikovaný Pig Boy 1986-2358 Gwendoliny Soublin (přeložil Petr Christov, režie Linda Dušková). Autorka vychází z těžké situace bretaňských pěstitelů vepřů, aby následně text překvapivě rozšířila do jakéhosi sci-fi, ve kterém dík genové technologii splývají prasata s lidmi.. Absurdita situace je prezentovaná jako možné reálné nebezpečí. Hra a především závěrečný monolog prasnice se – jak se ukázalo na diskusi s autorkou – dotkl mnohých přítomných diváků.

Mne se z uvedených textů nejvíce dotkl(y) Strach(y) autora s košatým jménem Hédi Tillette de Clermont-Tonnerre (přeložil Michal Zahálka, režírovala Ewa Zembok s herci Divadla X10). Jde o osud muslima zajištěného v Guantanamu a jeho právníka (původem z Polska), mezi nimiž se po původní nedůvěře ze strany muslima vyvine přátelství. Tento příběh je uveden skutečností, že společnosti, které se cítí ohroženy, projektují svůj strach/strachy na jim cizí (nebo takové, za které některé elementy pokládá), a propojuje tak tento příběh s Dreyfusovou aférou nebo maccartysmem. Nám textu samozřejmě evokoval procesy v padesátých letech u nás či příběhy českých letců – historické skutečnosti na západě jen výjimečně reflektované. Na co se vesměs zcela zapomíná – tedy samozřejmě i v této hře – je skutečnost, že vzepjatý antisemitismus po první světové válce v Německu byl rovněž způsoben tím, že za německou porážku byli viněni právě židé. Ale hra je to rozhodně zajímavá.

Organizátorům se podařilo získat na tyto četby i výrazné a známé herce. Tak poněkud depresivní monodrama stárnoucího osamělého muže Všichni živí od Laureline Le Bris-Cep (mimochodem vnučky spisovatele Jana Čepa) v překladu Jany Bartůňkové režijně zpracoval a přečetl David Prachař. V dost zábavné komedii Kasovní trhák / Box office (překlad Natálie Preslová) Damiena Gabriaca, jejíž zpracování v režii Adama Skaly silně překročilo jevištní čtení, se objevila Petra Špalková.

Takže napřesrok znovu. Výběr her rozhodně zaujal. Snad by pro změnu mohl festival přivézt z Francie i nějaké rozumné představení, na která tam diváci chodí. Třeba nějakého z nesčíslných Molièrů, jakých bývá na OFF (a loni v podání konzervatoře dokonce i na IN) v Avignonu bezpočet a které nebudou o moc dražší než letošní rozflákání historického příborníku.

///

Více na i-DN:

Francouzi zamíří o víkendu do Prahy

Deník zloděje získal Cenu Grenouille

…

Útržky z LE TISKu (No.1)

Útržky z LE TISKu (No.2)

Útržky z LE TISKu (No. 3)

Útržky z LE TISKu (No. 4)

…

• Autor: Petr Feyfar
• Publikováno: 24. května 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Pojídání žáby počtvrté

1. Daniela Winterová

   

   Pěkně svěže napsáno.
   A navíc má autor textu velmi rozumné názory. Zničení starého příborníku je přitroublý vandalismus, nikoliv umění. Aby to bylo umění, muselo by to mít nejaký význam, smysl, poselství. Namísto toho je to jen hloupé. Když někdo neumí nic kloudného stvořit, uleví se mu snad tím, když něco pěkného a nenahraditelného zničí? Připadá si pak méně hloupý a nanicovatý?
   To jsou otázky pro psychiatra. Umění má poněkud jiné poslání než léčení frustrací neumělců, kteří zapomněli, že slovo „umění“ jest odvozeno od slova „umět“. Zničit něco pěkného umí každý trouba.
   Děkujeme Ti, Petře, za pěkný text – zdravého rozumu jest nám všem třeba jako soli.

   29.05.2018 (20.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Petr Feyfar

     

     Co jsem ještě v článku zapomněl napsat:
     Pokud jde o rozbíjení předmětů (v tomto případě kredence), prováděli je už v letech 62 – 70 tzv. vídenští akcionisté (Wiener Aktionismus). Jedná se tedy o plagiát.

     02.03.2019 (16.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ