Pokažená svatba v penzionu
Divadlo vévody meiningenského proslulo koncem 19. století dříve nevídanou režií davových scén, kompozicemi, které dokázaly zaplnit věrohodnými figurami statistů i velké jeviště. Zalidněnou scénu moderního divadla už nenaplňuje jednolitá realistická masa ani stylizovaný chór; předpokládají se postavy individualizované. Na jevišti Švandova divadla také žádný sbor při premiéře „Karambolu u potoka“ nebyl, ale ze třinácti postav kusu jich vždy nejméně deset bylo přítomno, a to vesměs konkrétně, jedinečně, každá za sebe a s vlastním, velice určitým výrazem. Kompoziční režisérský výkon par excellence!
Martina Krátká a Patrik Děrgel v hlavních rolích inscenace FOTO ALENA HRBKOVÁ
Veliké množství důležitých postav vyplývá ze skutečnosti, že hra byla napsána opravdu pouze na rámcové motivy druhého románu Karolíny Světlé (Kříž u potoka, 1868), děj, který je tam rozprostřen na roky (s odvyprávěnou staletou prehistorií), je zde bez jakéhokoli prologu komprimován do několika hodin, kdy čas reálný je jen asi čtyřikrát kratší času dramatického. Dramaturgyně se dokonce v programu inscenace táže režiséra, proč že se rozhodl dodržovat aristotelskou jednotu místa, času a děje. Zde musím přiznat své hanebné pedagogické selhání a zároveň se zastat Aristotela – v Poetice není o této jednotě jediná zmínka.
Dějová koncentrace je sice dramaticky velice účinná, obzvláště v kombinaci s vesměs výtečnými hereckými výkony – Martina Krátká jako kdyby se pro roli Evy se svým andělským výrazem přímo narodila – ovšem mnohým postavám, ženichem Patrika Děrgela počínaje, chybí, nikoli vinou herců, zjevná motivace chování (především zdůvodnění záporných rysů povahy), což má původ v neznámé genezi jejich příběhů. Tu je pečlivý čtenář prózy nebo alespoň v programu odvyprávěného syžetu ve výhodě – může aplikovat známé na neznámé, jakkoli řada postav žádný románový předobraz nemá, především oba rodičovské páry. Dramatického nervu příběhu si již před válkou povšimli filmaři (Kříž u potoka, režie Miroslav Jareš, scénář František Kožík, 1937), divadelní autor využil především atraktivitu svatebního obřadu; lze říci, že drama Crash u potoka se zařadilo mezi divadelně archetypální hry s tématem (pokažené) svatby. Kolik klasických her nejrůznějších žánrů má svatbu tak či onak přímo v názvu (Krvavá svatba, Svatba Krečinského, Ženitba atd. atd.)!
Lyriku Světlé substituuje zdařilá výtvarná složka, obzvlášť pouze lehounce stylizované kostýmy. Atmosféru dobře navozuje funkčně vybraná instrumentální hudba, která může pamětníkům textů i leccos významného napovědět (Jen pro ten dnešní den/ stojí za to žít/ jen klid svůj tichý mít/ a víc po ničem netoužit). V emocionálně vypjatých situacích pak některé postavy předvádějí nesmírně působivý a dokonale zvládnutý zpěv a capella, většinou sólový, ať už „nová“ postava faráře, majitel pensionu nebo opět výtečně zpívající Eva – Martina Krátká. Naopak neústrojné, příliš poplatné požadavkům realismu je zavedení živé harmonikářky, „přítelkyně ženicha z dětství“, která nemá sebemenší dramatickou funkci, naopak marné očekávání nějaké její aktivity rozptyluje pozornost.
Informační materiál o námětovém trendu sezony Švandova divadla je uveden česko-anglicky: Druhý dech – Second Servis. Původní hra se obzvlášť do anglické metafory strefila. Za určitých šťastných okolností může totiž i darebák dostat od života druhou šanci.
Švandovo divadlo Praha – Dodo Gombár: Crash u potoka. Na motivy románu Karolíny Světlé Kříž u potoka. Režie a výběr hudby Dodo Gombár, výprava Eva Jiřikovská, dramaturgie Lucie Kolouchová. Premiéra 17. března 2012.
Komentáře k článku: Pokažená svatba v penzionu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
