Pokora a vášeň slovácké Emilie

Slovácké divadlo v Uherském Hradišti si našlo vlastní cestu k vrcholnému dílu německé osvícenské dramatiky. Lessingovu Emilii Galotti svěřili do rukou tvůrčímu ženskému týmu. Martina Schlegelová (hostující režisérka) a Hana Hložková (zdejší dramaturgyně) usoudily, že přišel správný čas na klasické dramatické dílo. Emilia Galotti v rukou Schlegelové a Hložkové směřuje k výraznému tematickému přesahu, příběh se odehrává v dnešní společenské situaci plné korupce, intrik, podvodů a na odiv vystavovaného snobismu.

Nemalý vliv na interpretaci obsahově hutné a tematicky vrstvené divadelní hry měl překlad Václava Cejpka. Jeho síla spočívá v moderním a čistém jazyku. Vyvaroval se zdobného přibarvování a romantizujícího patosu, který by byl aktualizaci na obtíž.

Martina Schlegelová vidí v příběhu Emilie Galotti obraz současné „top society“, která má v rukou peníze, a tudíž i moc. Jedná se o ty, jimž náleží nejen materiální statky, ale také příležitost ovládat životy ostatních a manipulovat s nimi. Režisérka neprezentuje Emilii Galotti jako historické drama, ale jako napínavý thriller, zahalený leskem a třpytem umělého, avšak neodolatelného luxusu. Civilní herectví většiny protagonistů je jen občas kolorováno jemnou hereckou nadsázkou, prudším gestem, nebo naopak zpomaleným pohybem. Čistě, přirozeně a bez afektu hraje Emilii Galotti Klára Brtníková, nová posila souboru. Její postava nepostrádá jemné emotivní kontury něhy, duševní čistoty a vášnivé touhy. Tyto protichůdné psychické aspekty doplňuje mírnými až minimalistickými gesty a křehkým chvěním v hlase. Osobitě jedná i Tomáš Šulaj v roli Marinelliho. Vtiskl mu vzhled i chování chladného a povýšeného aristokrata, který však pod maskou sebejistého intrikána skrývá utrpení z věčné osamělosti i strachu ze sblížení s jinou lidskou bytostí. Jiří Hejcman se ještě ne zcela sžil s povahou nejistého a mezi láskou a chtíčem tápajícího prince z Guastally, nedokáže přesně vytyčit hranici mezi civilním herectvím a náznakovou stylizací. Zbytečně prudkými gesty ochuzuje motivaci svého jednání, která pak postrádá důvěryhodnost.

Scéna Jany Špalové a kostýmy Anety Grňákové nejsou příliš originální. Avšak jejich stylizovaná barevnost tvoří protiklad vůči pouze v záblescích stylizovanému herectví. Dějištěm je luxusní bar a barevnost výpravy se rozprostírá do odstínů zlaté, stříbrné, bílé, černé a fialové. Muži mají elegantní a dobře padnoucí obleky, dámy ve srovnání s nimi ztrácejí na atraktivitě poněkud fádními modely, které postrádají invenci především ve střihu. Lesklý materiál dekorace i kostýmů se vtipně doplňuje s barevně složitě komponovaným světelným designem. I nová média provázejí některé ze situací, mezi něž patří scéna s portrétem Emilie Galotti, který je na jeviště přinesen na flash disku a je promítán na plazmovou obrazovku pověšenou na zdi baru. Během inscenace se na ní vystřídají fotografie korespondující s akcí na jevišti. Jde o situace „in flagranti“, například při uplácení.

Celkové pojetí zajišťuje inscenaci soudržnost. Herecké výkony se nevymykají minimalistické koncepci, jevištní tvar je ve výsledku zbaven přehrávání i přehnané stylizace. Emilia Galotti se ve Slováckém divadle proměnila v čistý jevištní tvar.

Slovácké divadlo Uherské Hradiště – Gotthold Ephraim Lessing: Emilia Galotti. Překlad Václav Cejpek. Režie Martina Schlegelová, dramaturgie Hana Hložková, scéna Jana Špalová, kostýmy Aneta Grňáková, hudba Jiří Kučerovský. Premiéra 13. února 2010.