Pokrok nezastavíš
Režisér Michal Hába se v Klicperově divadle pomalu stává expertem na inscenování klasiky. Nejprve v Hradci Králové nastudoval Molièrova Lakomce, z něhož udělal žánrově vybroušenou grotesku. Poté přišla na řadu Maryša bratří Mrštíků, která byla aktuálním komentářem k problému domácího násilí a redukci člověka na zboží. A třebaže se Hábova poetika vyznačuje výraznou dekonstruktivistickou tendencí, v inscenaci zůstalo zachováno i hodně z původního textu.
Lear (Filip Richtermoc, v županu) předává vladařské povinnosti. Zleva Glostr (Jiří Zapletal), Kent (Jan Vápeník), Cordelie (Martina Czyžová) a Goneril (Natálie Holíková) FOTO PATRIK BORECKÝ
Také Král Lear sice nese režisérův nezaměnitelný rukopis, ale zároveň se ve výrazné úpravě neztrácí Shakespearův originál a inscenace zůstává srozumitelná i pro diváka, který není obeznámen s dějem. Hábovy zásahy redukují počet postav, někteří z herců mají více rolí. Nejvíce to vynikne u obsazení nejmladší dcery Cordelie a Šaška, jež ztvárňuje Martina Czyžová. Šaškovy sarkastické poznámky na adresu Leara tak získávají punc generačního střetu, který je jedním ze zásadních témat Hábovy inscenace. Na vyloženě vedlejší figury jsou redukováni vévodové z Albany a Cornwallu, Martin Klapil navíc společně s nimi ztělesňuje i sluhu Oswalda, čímž je ještě více zdůrazněno, že prim hrají Learovy dcery Goneril (Natálie Holíková) a Regan (Štěpánka Todorová). Ve scéně na Glostrově hradu, která je snad jedinou, kde Cornwall projeví větší iniciativu, hraje vévodu místo Klapila Holíková jako převlečená Goneril.
Největší textové úpravy se dočkal závěr, v němž se z vévody z Albany nestává mírotvůrce, ale zbaběle prchá a Kent (Jan Vápeník) místo své závěrečné repliky spáchá sebevraždu. Na scéně tak zůstává osamocený Edgar (Vojtěch Říha), jenž hledí budoucnosti vstříc dost nejistě, jeho slova co bude, bude nepůsobí příliš optimisticky.
Obavy ze společenských změn jsou nejspíš nejčitelnějším tématem hradecké inscenace. Zatímco v loňském roce pojal umělecký šéf Klicperova divadla Pavel Khek svého Hamleta jako rodinné drama, v Learovi jsou rodinné vazby upozaděny a větší pozornosti se dostává politické lince. Hába ve svých předchozích dílech často nešetřil kritikou kapitalismu, tentokrát ale nahlíží stav dnešního světa z širší perspektivy. Shakespearovo drama mu dává možnost akcentovat problém rozpadu základních hodnot a situaci, v níž se stávající systém zdá neudržitelný, ale žádný jiný, lepší není v dohledu. Naopak všechny indicie budí podezření, že nové pořádky přinesou ještě více utrpení. Zřetelné obavy ze směřování společnosti jsou cítit z několikrát opakované mantry pokrok nezastavíš, která je použita v různých kontextech.
Lear, jejž Filip Richtermoc hraje jako energického a hádavého despotu, ostatně není obětí zrady svých dcer, jelikož lhostejnost a krutost jsou zakódovány ve společenském zřízení, jehož je součástí. Ani zdánlivě kladné postavy jako Kent nebo Glostr nejsou žádní „andílci“, což divák pochopí hned v úvodní scéně, kdy se během svého rozhovoru trefují baseballovou pálkou do oběšené figuríny v šaškovském kostýmu. Podobný přístup režisér použil i v Lakomci a Maryše, ani tam nebylo lehké definovat kladné a záporné postavy, prospěchářská a cynická společnost jakoukoli čistotu a nevinnost zadusila. Zlo se v Hábově inscenaci neskrývá, nebylo by obtížné ho demaskovat, ale postavy odmítají vidět všechny varovné signály (dnes bychom mohli použít módní termín red flag). Nejlépe to vystihuje scéna, v níž Edmund (Petr Kult) podstrčí svému otci Glostrovi (Jiří Zapletal) zfalšovaný dopis od Edgara tím způsobem, že ho nalepí na portál, na což ještě hlasitě upozorní, a zároveň s replikou neměl byste to číst nasazuje otci brýle. Podobných rozporů mezi řečeným a vykonaným je tu celá řada.
Režisérův přístup k látce rozhodně není pietní, a tak se kromě Shakespearova textu objevuje i řada popkulturních odkazů. Nejvíce vyniknou v písňových textech, které postavy rády ocitují, pokud na ně naleznou ve hře vhodnou narážku (třeba Roň slzy Yvonne Přenosilové, Veď mě dál, cesto má Pavla Bobka nebo Krylův song Bratříčku, zavírej vrátka). Tvůrci si ale pohrávají i s dalšími díly alžbětinského dramatika, jednou z rekvizit je například lebka, s níž postavy mluví v narážce na Hamleta, zazní ale i citát Království za koně! z Richarda III.
Na první pohled zaujme kostýmní řešení Adriany Černé, které konvenuje Hábovu podvratnému vidění tragédie, do níž (místy trochu násilně) dodává značné množství humoru. Šašek a bláznící Lear jsou oblečeni v růžovém králičím kostýmu, Regan se promenáduje v tričku s nápisem Rich Bitch na prsou a urostlý Jan Vápeník chodí jako Kent v ženském převleku s minisukní.
Inscenace disponuje smysluplným výkladem a důsledně expresivním pojetím postav, nesvědčí jí ale přemíra zcizovacích efektů. Herci neustále vystupují z rolí, někdy dávají pokyny technikům, jindy sami na jevišti vyrábějí dým či vítr, komentují chování postav i samotný děj. Občas se tímto způsobem daří nabídnout aktuální komentář či jiný úhel pohledu (třeba když vykázaný Kent filozofuje, že i vyhnanství může být domovem, pokud doma vládne tyran, a Vápeník při té příležitosti jakoby mimoděk pronese: Zdravíme bratry Slováky). Místy se ovšem tvůrci v tomto ohledu utrhli ze řetězu a inscenace pak působí roztříštěným dojmem.
Klicperovo divadlo, Hradec Králové – William Shakespeare: Král Lear. Překlad Jiří Josek, režie a úprava Michal Hába, dramaturgie Martin Satoranský, výprava Adriana Černá, hudba Jindřich Čížek. Premiéra 5. října 2024 (psáno z reprízy 7. října).
Komentáře k článku: Pokrok nezastavíš
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
