Pokus o revizi konceptu městského divadla
Na první pohled může uplynulých pět sezon divadla Münchner Kammerspiele v čele s Matthiasem Lilienthalem vypadat jako úspěšná éra, která by měla pokračovat i druhé funkční období. Na konci léta mnichovská městská scéna obhájila loňský titul Divadlo roku udělený časopisem Theater Heute. I v ostatních kategoriích se na nejvyšších pozicích umístili tvůrci s ní spojení a jako koproducent se podílela i na inscenaci roku, kterou se v letošním roce stal Tanec rakouské choreografky Florentiny Holzinger.
Matthias Lilienthal stál v čele Münchner Kammerspiele pět let FOTO Julian Baumann
Divadlo bylo se svými produkcemi zařazeno do výběru deseti nejpozoruhodnějších inscenací německojazyčného prostoru letošního ročníku festivalu Theatertreffen. Pozvány byly hned tři, čímž se Kammerspiele stalo nejúspěšnějším divadlem v historii festivalu co do počtu pozvánek vůbec – s počtem padesát čtyři předstihlo o dvě inscenace Burgtheater. Nehledě na to, že v posledních pěti letech bylo na přehlídce s devíti svými inscenacemi, což dělá Lilienthala nejúspěšnějším intendantem divadla. Proč tedy vláda Svobodného státu Bavorsko rukou referenta pro kulturu Antona Biebla neprodloužila Matthiasi Lilienthalovi a jeho týmu smlouvu?
Alternativa k repertoárovému divadlu
Matthias Lilienthal přebíral divadlo v perfektní kondici od intendanta Johana Simonse, který scéně vybudoval pověst především prostřednictvím světových premiér dramat Elfriede Jelinek jako Zimní putování (2011) nebo Ulice. Město. Přepadení (2012). Simons Lilienthalovi částečně připravil půdu tím, že dával prostor novým tvářím tvořit na velkém jevišti. Ideálním příkladem je německo-holandská režisérka Susanne Kennedy, kterou Simons na německojazyčnou scénu uvedl. Ale i tak se stále držel na poli činoherního městského divadla, které má svůj pevný repertoár, jehož většinu tvořily inscenace režisérského divadla tvůrců, jako je Karin Henkel, Andreas Kriegenburg nebo Sebastian Nübling.
Od sezony 2015/2016, kdy vedení převzal Lilienthal, prošlo divadlo radikální změnou. K hlavnímu sálu (Kammer 1), v němž divadlo od roku 1926 sídlí, přibyly další dvě scény (Kammer 2 a Kammer 3), které umožnily začít produkovat a koprodukovat alternativní projekty a stát se součástí produkční sítě nezávislých divadel. Tento krok není nelogický, protože třetímu největšímu městu Spolkové republiky instituce, která by se v bavorském regionu soustavně věnovala alternativním formám (jako je Hebbel am Ufer pro Berlín nebo Kampnagel pro Hamburg), chybí. V prvé řadě však nejde pouze o problém profilace směřující od textocentrické činohry, ale především o změnu institucionálního pojetí divadla. To se v městském divadle, jakým je Münchner Kammerspiele, chápe jako uzavřený systém s vlastním repertoárem a hereckým souborem a jediné, co do divadla přináší „čerstvý vítr“, jsou režisérské hvězdy, které si jednotlivá divadla mezi sebou přetahují a kupují na sezony dopředu.
Pojetí Matthiase Lilienthala bylo jiné. Neudělal tak radikální změnu, jakou bylo gesto belgického kurátora Chrise Dercona, který v roce 2017 přebral Volksbühne po Franku Castorfovi a chtěl toto městské divadlo provozovat bez hereckého souboru. V Mnichově byl stálý herecký soubor zachován a s ním i tradiční repertoárová politika. Obohatil ovšem tuto strukturu o kontakt s nezávislými umělci – příkladem může být výše zmíněný projekt Florentiny Holzinger, která už přímo pro Kammerspiele připravila na jaře letošního roku další projekt Étude for an Emergency (2020). V inscenaci na pomezí současného tance, baletu a koncertu vážné hudby účinkuje společně s performery například jedna z hereckých hvězd souboru Annette Paulmann. Jiným příkladem, se kterým se na jaře letošního roku mohli seznámit diváci Pražského divadelního festivalu německého jazyka, je inscenace Uncanny Valley divadelní skupiny Rimini Protokoll, která s divadlem v posledních pěti sezonách pravidelně spolupracovala – a vytvářela tak alternativu k převážně klasickým titulům v Kammer 1. Právě za toto vzájemné obohacování nezávislé alternativní scény a tradičního činoherního divadla městského typu si v letošním a loňském roce Kammerspiele vysloužilo nejvyšší ocenění.
Naplnění ideje tohoto inovativního systému vzájemné inspirace ovšem trvalo minimálně dvě sezony, během nichž nastal přirozený odliv publika, způsobený medializovanými kauzami odchodů některých herecký hvězd známých z televizních obrazovek – jde například o Katju Bürkle známou ze série Místo činu, která přesídlila do jen o několik stovek metrů vzdáleného Residenztheateru. I z těchto důvodů bylo už ve třetí sezoně rozhodnuto o tom, že od sezony 2020/2021 převezme vedení divadla Barbara Mundel.
Právě sezona 2017/2018 byla pro divadlo zlomová. Režisér nejmladší generace Christopher Rüping svou inscenací Brechtových Bubnů v noci (jež vycházela z faktu, že právě v tomto divadle měla hra v roce 1922 světovou premiéru) přilákal široké publikum a ve výročním listopadu 2017 znovu otevřel otázku revoluce společenské i divadelní. Právě společensko-politické problémy řešilo v posledních pěti sezonách Münchner Kammerspiele nejen na úrovni témat, ale především v rovině institucionální. V tomto směru jej v mnohém inspiroval berlínský Maxim Gorki Theater, s jehož kmenovými režiséry, jako jsou Yael Ronen nebo Ersan Mondtag, divadlo pravidelně spolupracovalo. Kromě nich objevilo i nová jména, třeba japonského režiséra Toshikiho Okady, který do evropského kontextu přináší „trendy“ japonské společnosti, jako je například fenomén života bez sexu v inscenaci No sex (2018). Právě s Okadou na euroamerickou scénu pronikají postupy současného japonského divadla, čehož si všimla dramaturgie Wiener Festwochen 2019 a představila zde jeho původní japonskou inscenaci Five Days in March Re-creation (2017), reflektující pohled mladých Japonců na svět po výbuchu Fukušimy.
Kromě Okady dal Lilienthal šanci plně se rozvinout režisérce Susanne Kennedy, jejíž Sebevraždy panen (2017) a obzvlášť Tři sestry (2019) ukazují možnosti, jak zacházet s klasickou látkou a vymanit se z postdramatické hry s hustotou znaků, která je v režisérském divadle zavedená, a naopak vytvářet úplně jiné estetické systémy spojené s postupným zaměňováním reality a virtuality. Kennedy tím překračuje hranice již zdomácnělé intermediality, kterou stále ještě primárně reprezentuje metoda live-cinema, známá z inscenací Katie Mitchell nebo Stefana Puchera. Právě díky tomuto prostoru pro pokusy mohla její dnešní kariéra vystoupat k vrcholu v čistě autorské inscenaci Volksbühne Berlin Ultraworld (2020).
Jedním z vrcholů Lilienthalova šéfovského období byla inscenace Tří sester režisérky Susanne Kennedy FOTO Judith Buss
Z Mnichova do Curychu
Kromě těchto jednotlivých jmen, která našla své uplatnění v německojazyčných divadlech, se velká část tvůrců v čele s režisérem Christopherem Rüpingem přesunula do Schauspielhausu Zürich a z končícího mnichovského repertoáru s sebou přetáhla několik vynikajících inscenací. Za pozornost rozhodně stojí feministický přepis Schillerovy preromantické klasiky Loupežnice (2019) režisérky Leonie Böhm, která s čistě ženským týmem ukazuje svět jako hru, kde je vše od divadelních žánrů až po pohlaví performativní a ani jednomu z těchto příkladů nesmí bránit rigidnost divadelních ani společenských institucí.
Takto lze číst i celých pět let šéfování Matthiase Lilienthala, které sice končí, ale jeho stopa zůstává pro celý německojazyčný prostor nezanedbatelná. Jak napsaly Süddeutsche Zeitung: Lilienthal a Mnichov, to nebyl žádný milostný příběh, nicméně šlo o cenný pokus prosadit v katolickém regionu Německa, ovládaném od konce války konzervativní většinou CSU, divadlo, které otevírá palčivá témata jiným způsobem, než je u politického divadla německé publikum zvyklé. Proto může být Lilienthalova mise příkladem pro všechny ředitele českých regionálních divadel, kteří se nezaleknou nepřízně tradičního publika a politické reprezentace a budou riskovat – za pár let famózního umění to stojí!
Komentáře k článku: Pokus o revizi konceptu městského divadla
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
