Pokus žít jinak
Režiséra Martina Františáka zřejmě zajímají Čechovovy Tři sestry především jako postavy aktivní, hledající smysl své existence přesto, že se jim to nedaří. Stávají se sice oběťmi vulgárního maloměšťáctví, ale přinášejí také naději, že pokus žít jinak, než diktuje momentálně převládající obecný trend, má smysl. Jistě je omylem představovat si šťastný a naplněný život „jinde“, ale stejně jako se odjezd do Moskvy stává iluzorním snem, tak nelze popřít snahu hrdinek o překonání umrtvujícího stereotypu alespoň nějak – i když třeba naivně – usilovat.
Všichni protagonisté Tří sester v Divadle v Dlouhé – fotografování při narozeninách Iriny FOTO MARTIN ŠPELDA
Františák pro svou interpretaci textu volí formu vizuální stylizace. Nejde pouze o scénu kombinující secesi s geometrií, která se postupně proměňuje od atmosféry rodinné útulnosti až k její devastaci. Stejně tak se proměňuje černobílá barva i střih kostýmů sester. Svůj význam má také pohyb, vědomé využívání póz, zdánlivě stejné a opakující se aranžmá, promluvy postav na forbíně. Vypovídají totiž o strnulosti prostředí, banalitě, nudě, ale také o skrytých emocích postav, jejich představách a nejistých duších. Ty nám totiž aktéři na předscéně otevírají, abychom pochopili občas propukající hysterii, která usvědčuje rodinnou spořádanost ze lži. V inscenaci se proto mísí prvky groteskní s vážnými, i když ne psychologizujícími. Režisér s nimi pracuje důsledně, od maličkostí, jako je dort k Irininým narozeninám v podobě Kremlu se zapálenou prskavkou nebo neuhasitelné svíčky nad filosofickým dialogem Veršinina s Tuzenbachem až po loučení Veršinina s Mášou, kdy se na něj v nekončícím polibku přisaje jako pijavice a on se ji marně snaží odtrhnout. Je to komická situace, ovšem plná bolesti a zoufalství. Ale přesto se Máša nakonec zavěsí do manžela Kulygina, protože žít se musí. Stejně tak se Irina vrátí na poštu a Olga do školy, protože při vší rezignovanosti je v nich možná víc odvahy, než si myslíme.
Právě tohle míchání komických a tragizujících momentů Františákovi dokonale vychází, někdy působí dokonce až lehce absurdně, zvláště, když je použit prvek čistě divadelní – nereálný. Třeba ironicky sentimentální odjezd Fedotíka a Rodeho, kteří domácím mávají z loďky „plující“ sem a tam v pozadí scény. Podobně pracuje režisér s hudbou, která zde nemá funkci doprovodnou, ale vytváří kontrast, většinou ironický, ovšem také opačný. Inscenátoři se nebojí použít břeskný pochod stejně jako zprofanovaný Čajkovského klavírní koncert. Scénická kompozice sestává z řady důmyslných detailních ploch, které dohromady skládají zmíněné téma. Inscenace neoplývá nostalgií a nenoří se do psychologických hloubek, ale konkrétně je předvádí, často i v nepříjemných výjevech. Hyperaktivita Iriny Magdaleny Zimové není roztomilá, byla by spíše trapně dětinská, kdyby neskrývala až jakousi neurotickou podobu osobního sebeklamu. Není se co divit nezralému Andrejovi Jana Meduny, že se touží vymanit z „mateřského“ sevření sester, které ho předvádějí společnosti jako cvičenou opičku. Samy tak mají podíl na tom, že upadne do spárů hloupé, ale ambiciózní Natálie, která si zvolna v domácnosti buduje prostor, až všechny zcela pohltí. Klára Sedláčková-Oltová ji hraje jako osobu omezenou, ale urputně cílevědomou. Komická je její snaha podobat se sestrám v dlouhé černé toaletě, kterou na konci zamění za rudé minišaty, protože už nemusí nic předstírat. Její vítězství vynikne o to víc, že vypadá tak malá, drobná a zdánlivě bezbranná. Andrejovi pak nezbývá než obelhávat sama sebe a utápět svůj omyl v nesmyslné funkci i žravosti. Medunovi se výborně daří vyjádřit jeho celkovou ochablost, rozbředlost a rezignovanost.
V centru režisérovy pozornosti stojí samozřejmě tři sestry, citově výrazně spjaté. Vůdčí osobností je Olga, kterou Marie Turková drží v pevném, vzpřímeném postoji. Působí spíše racionálně, až do okamžiku, kdy Kulygin vyhrkne, že si měl místo Máši vzít ji. Od té chvíle se stává trvalým cílem jejích pohledů. V Olžiných očích se ale nezračí nějaká milostná touha, spíše promarněná příležitost, vědomí, že možné štěstí ji minulo. Máša Heleny Dvořákové není v manželství s Kulyginem spokojená, ale nevypadá na první pohled beznadějně zoufale. Teprve když hvízdne na prsty nebo se divoce roztančí, vidíme, kolik vášně a energie se v ní skrývá a jak trpí poutem s nemilovaným člověkem. Ostatně Kulygin Pavla Tesaře je trapná, komická figurka, nula, která se marně naparuje a svou prázdnotu vyplňuje přiboudlou rádoby vtipností. Proti jeho nepatřičným výstupům musí Mášu zaujmout Veršinin svým laskavým klidem, vemlouvavostí „filosofujících“ úvah i tím, že přichází z „jiného světa“. Jan Vondráček sice nevypadá jako romantický hrdina, ale i když si zřejmě problémy svého manželství vynahrazuje milostnými avantýrami a jeho dlouhé, sebezálibně pronášené proslovy jsou leckdy plané, Mášu nakonec okouzlí. Je v něm totiž při vší směšnosti i něco dojemného, zdá se, že tomu, co říká, v tu chvíli upřímně věří, i když reálně se pak chová jinak. Ještě méně hrdinsky než Veršinin ovšem vyhlíží baron Tuzenbach Martina Matejky. Svou titěrností, vlezlým účastenstvím a až trapnou sebestředností je často komický. Zároveň ale Matejka přesně hraje baronův pocit nezakotvenosti, jakéhosi vyvrženectví, profesionálního, národnostního i lidského. Často vstupuje na předscénu, aby se podělil s divákem o svá traumata, protože věčně zůstává sám a nikdo ho vážně neposlouchá. Postupně ale dospívá k mužné rozhodnosti a Irinu čeká opravdu osudová ztráta. Její barevný, radostný svět se zatemňuje, Zimová v zámlkách a pohledech jako by už tušila, že ani její nuceně zidealizované štěstí nepřijde. Sestry odcházejí a na scéně zůstává jen opuštěný doktor Čebutykin jako nepotřebný balík, zapomenutý a nezúčastněný glosátor života, běžícího pořád dál.
Divadlo v Dlouhé – A. P. Čechov:
Tři sestry. Překlad Leoš Suchařípa.
Režie Martin Františák, výprava Marek Cpin, hudba Nikos Engonidis, dramaturgie Štěpán Otčenášek a Tomáš Vůjtek. Premiéra 7. září 2011.
Komentáře k článku: Pokus žít jinak
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
