Políbil jsem ruku ománské princezně
Začátkem května odletěla Janáčkova opera Národního divadla Brno s inscenací Dvořákovy Rusalky do Sultanátu Omán, přesněji do města Muscat, kde ji ve dnech 8. a 10. května v místním The Royal Opera House dvakrát uvedla. Přinášíme cestovní deník režiséra inscenace Vladimíra Morávka.
Brněnská Rusalka na pozadí nejkrásnějších varhan na světě FOTO LUDĚK SVÍTIL
Neděle 5. května 2014
Sto osmdesát účastníků zájezdu jsem ještě nezažil. Od Janáčkova divadla se jelo pěti busy. A možná, že jich bylo šest. Ženy se dostavily povětšinou v dlouhých toaletách – věděly, že se jede na Arabský poloostrov – a tam se s těmito věcmi nemazlí. Ale protože byla zima, přidaly k těm dlouhým šatům tu a tam i péřovku – vypadaly jako sraz princezen před vstupem do politiky. V autobuse – alespoň v tom našem – panovala povznesená nálada. Všichni se těšili. Než se vyjelo, zeptala se paní průvodkyně, jestli jsme všichni – a protože nikdo neřekl nic, tak se jelo.
Pondělí 6. května
Letěli jsme sedm hodin. Dvěma letadly z Vídně. Servírky byly umanutě hladivé, pořád něco nabízely a trvaly na tom, že si jeden musí každou hodinu otřít ruce předehřátým ručníčkem, sníst k tomu čokoládu. Všechno to byly Evropanky a ve vlasech měly na znamení toho, kam se letí, klůcek závoje a orchidej.
Když jsme vystoupili z letadla, dýchlo na nás hrozivé vedro. Asi tak devětatřicet stupňů Celsia. Načež nám paní průvodkyně řekla, že máme štěstí – takto sychravo v Ománu nebylo už hodně dlouho – a ať si to užijem. Na letišti musel každý říct, jak se jmenuje – dostal vízum a šlo se na autobus. V jednom případě dostal jeden člen sboru vízum hned dvakrát.
Hotel svítil luxusem. Když jsme přijeli, šlo se spát – dohnat probdělou noc – já ale ne – šel jsem se koupat do bazénu na střeše – člověk se odtamtud mohl dívat na všecky strany světa. Zjistil jsem tak, že hotel stojí uprostřed výstřední krajiny – všude samé skály a skaliska – mezi skalisky čněly neuvěřitelné stavby – zlato a alabastr – věže do výše vyklenuté a brány jako do OSN. Po dálnici v osmi pruzích plul nekonečný zástup automobilů – každý sedmý byl taxík – troubil na všechny, které míjel – jestli by třeba někdo někam nechtěl svézt. Kromě toho tam bylo všude hodně drátěných zábran a různá strážná stanoviště na horizontu. Vzbuzovalo to respekt. Odpoledne byla první návštěva divadla a mně sklapla čelist zas. Něco tak vznosného jsem v životě neviděl – alespoň co se architektury divadelních prostor týče. Zvenku to vypadalo jako Bílý dům, zevnitř jak Divadlo Globe ve snu luxusního miliardáře. Samety a dřevořezby a nejušlechtilejší tvary, jaké si jen umíte představit. Do toho stěny, které se rozestupují – kdykoli se jednomu zachce, posunou se o několik metrů dál. Zavýskl jsem a řekl, že tady nejspíš budu šťastný jak hrášek v lusku – ta naše Rusalka se zde zaskví s mamutí silou – že mám takové tušení. Management opery najatý napříč Evropou se usmál – a já byl rád a nemohl dospat rána.
Člověk okamžitě musí pomyslet na Boha… Se Soňou Kalužovou (vlevo) a Růženou Dvořákovou, kolegyněmi z Husy na provázku FOTO MICHAL BUMBÁLEK
Úterý 7. května
Nastaly první drobné zádrhely. Kamenem úrazu se stalo monumentální zlaté schodiště, co v tom divadle snů stojí hned za jevištěm – rozklenuté od stěny ke stěně – a které se mi zdálo být událostí číslo jedna scénického prostoru – čili jsem celé druhé dějství Rusalky přearanžoval a přesvítil tak, aby tam po těch schodech pořád někdo chodil – děj neustále vystřeloval směrem k hledišti, zámek zdál se být nejvybranějším interiérem lidské existence, v kterém jest divák součástí děje, spoluviníkem vší té nelásky, co se pak v příběhu rozklene. To napřed všem zaimponovalo – evropský management v ománských službách si to fotil jak utržený z řetězu – všecky ty záblesky, všechny ty odvážné kompozice, všechno to pobývání mytických postav v reálném prostoru – a pan osvětlovač řekl, že za ty čtyři roky, co tam pracuje, zažil už různé věci – tohle ještě ne – načež někdo zavolal šéfovi, aby přišel – v divadle že se děje cosi velice velice divného. Pak byla projížděčka – všichni hráli s takovou vervou, až se tajil dech – kdekdo si kdekoho fotil – a to i když se to nesmělo. A pak přišly ty zádrhele… Dostavil se pan šéf – byl to Francouz, hodný člověk. Ten si jednak rovněž všecko vyfotil – prostory opery proměněné v zámkový labyrint – jednak řekl, že to, žel, vidí černě – celé toto naše pohrávání s autentickým prostorem – a že nám to nejspíš bude muset zatrhnout – že by z toho mohl být průšvih jak prase – pablesky ze schodišťového zlata že by mohly svítit ománské smetánce v hledišti do očí – ona by pak mohla být nevrlá – jeden nikdy neví u těchto pohádkově bohatých bytostí. Šest účastníků sboru začalo chodit v kaftanech.
Středa 8. května
Tak nám to zlato skutečně zatrhli. Bylo jim to líto, ale nešlo jinak. Usmál jsem se a slíbil vše vrátit zpátky do kulis – šel se projít, abych to rozdýchal – ušel pak po jakési dálnici dva kilometry, zástupy taxíků mě míjely jako nějaké srocení surrealistů – všecky houkaly a nabízely se – do toho tu a tam projel růžový rolls-royce a já došel až do jakéhosi supermarketu, nakoupil tam úplně jiné banány, než jaké je známe v Evropě – zelené a obrovské a trpké jak kilo draslíku a přes noc jsem to všechno s užaslým týmem techniků přesvítil tak, jak si to ten plachý muž ve vysoké funkci přál…
Čtvrtek 9. května
Ráno mě vzala paní šéfová na výlet – odměnou za tu prosvícenou noc – a taky abych měl konečně nějaký zážitek. Sultánův palác vypadal jako surrealistův sen a v hotelu Excelsior byly lustry tři a čtyři a pět metrů vysoké. Na tržišti viděl jsem nejvíce zlata v životě a koupil si dvě pohlednice a kabelku pro Evu. Gustav Beláček mi ukázal, jak se smlouvá – naučil mě odejít, abych se pak zase vrátil – dostal vše za půlku – a někdy i za míň. Pak jsem si vzal černý oblek a bílou košili a šel na premiéru. Ochranka všeho druhu rojila se divadlem v množství pro mě zcela nevídaném – různí Evropané zdravili se s výkvěty země a sultán vzkázal, že nedorazí – že si to nicméně v noci pustí na videu – ať vše zaznamenáme. Všichni se všem představovali a já políbil ruku princezně, která se permanentně usmívala, jako by účinkovala v nějaké reklamě – řekla mi, že četla libreto a pánové Dvořák a Kvapil že jsou podle ní velcí evropští autoři a všechno podstatné je ještě čeká.
Nu, a pak se to stalo: Anička (Wierzbicka – pozn. red.) zazpívala Rusalku jako nikdy dosud a hlediště zíralo a poslouchalo a fascinované bylo, napjaté k prasknutí. Když vše skončilo, byly ovace jak barák – křičelo se a paní šéfová řekla, že je šťastná. Jediný průser, který se stal – nesjela kulisa v árii Proč volal jsi mě v náruč svou – zapříčinila místní technika a ten pán, co za to mohl, dostal ještě tu noc bezpodmínečnou výpověď. Princezna plakala a pozvala mě i s Aničkou na oběd a já to chtěl oslavit – šel se Soňou hledat nějaký podnik, kde by se dal sehnat alkohol – našli jsme toliko zmrzlinářství – v Ománu jsou alkoholické nápoje tuze vzácným zbožím – chodí se na ně do vybraných hotelů. Tak jsme se přejedli mandarinkovou zmrzlinou na znamení triumfu – a šli spát.
Pátek 10. května
Až dnes jsem zjistil, že je to turistický ráj – tento Omán. Je tu převelice mnoho ropy, nemnoho dosud turistů – čili se tu každý může veselit, jak se mu jen chce – státu to udělá za každých okolností radost. Sultán prý nejnověji chystá takovou reformu, že všichni bohatí se budou muset složiti na chudé – aby se tito stali střední třídou, začali víc utrácet – jezdit pak do těch hotelů, co jinak trochu teskně čekají na klientelu. Inu – země jak ze sna. A taky zde údajně tu a tam ve dvojitých stropech přebývají ženy – levná pracovní síla z Pákistánu. Bydlí po čtyřech, po pěti i šesti – čekají, až je bude zapotřebí – toto své čekání si neprotiví – jsou vděčné, že dostaly šanci. Orchideje jsou tu velké jak kolo od vozu a muži mohou mít klidně i čtyři manželky – když si troufnou utáhnout to. Ve dvanáct přijel řidič, že se jede k princezně.
Princeznin dům vypadal jako nějaká vila Tugendhat – ale dvakrát, třikrát větší – a v zahradě byl bazén, kde permanentně víří vlny – a to i za úplného bezvětří. Princezna byla neobyčejně pozornou hostitelkou a dala nám každému snítku jasmínu. Říkala krásné věci o Rusalce a že se bojí o situaci v Evropě. Měla přitom v očích jakýs zvláštní smutek – jako nějaká Ljubov Raněvská z Višňového sadu – člověku se chtělo poprosit ji, aby se zvedla z té zahrady – jela si užít radost někam blíže Moskvy – netroufl si ale. Pak byl oběd – dávala se ryba a salát a oříšky a princezna nám vyprávěla o Ománu, že ještě v roce 1971 v něm bylo 21 km silnic a celý ten zázrak – všechny ty paláce vystavěné na odiv, ty parky zavlažované kilometry a kilometry hadic, ty hotely doširoka otevřené náručí každému, kdo nakoukne – že jsou dílem jediné generace ománských šikulů – nový císař že svého času vzal tatínka do Londýna, řekl mu: tatínku, nezlob se – teď si to všecko beru na starost já, ty tu zůstaň, užívej si Londýna – a dokázal pak tento div, z kterého se tají dech. Pak Anička obdržela nádherný prsten a ještě hezčí náušnice a jeli jsme do města – šofér dostal za úkol, aby nás provezl, kde je ještě co hezké – ukázal nám paláce a zlato a dalších sedm hotelů a dálniční mosty a KFC a molo u moře. V moři pluly ryby všelikých barev a tu a tam želva veliká jako dospělý chlap. Na tržišti mohli jsme propadnout nákupní horečce, spousta usměvavých Pákistánců nám pořád cosi nutila – byli u toho vynalézaví a neodbytní tak, že to až unavovalo, a Gustav Beláček si koupil kaftan a já nakonec taky – a zatoužil jsem uvidět delfíny zčistajasna.
Sobota 11. května
Vyjelo se druhý den ráno, cestou jsme se stavili v největší zdejší mešitě – cizinci tam mohou vždycky jen do půl desáté zrána, pak už nikoliv – alespoň to tak tvrdil Bumbálek. Ženy mají speciální modlitebnu u vchodu – ne velkou – jen jako fotbalové hřiště. Muži pak mají sál jako halu Rondo, lustr v té modlitebně ční jak nějaká kosmická loď – když se rozsvítí, člověk okamžitě musí pomyslet na Boha. Tak jsme i mysleli – a do toho muezzini vedli si tu svou a Soňa s Růženou zahalené, že jim koukaly toliko oči, dívaly se vlaze – bylo to celé takové posvátné – a pak se jelo na ty delfíny.
Plulo se asi hodinu lodí a pořád tam žádný nebyl a jednoho víc a víc napadalo – co když žádní delfíni neexistují, co když je to jen takový nějaký výmysl cestovních kanceláří, jen opium lidstva – ale pak najednou byli všude, kam ses podíval – skotačiví delfíní výrostci a koketní delfíní slečny – vynořovali se a zas mizeli – nádherná stvoření, která se umí podívat s takovou láskou, že vás píchne u srdce. A já v tom pocítění srdce pomyslel na pana profesora Srbu – že má v pondělí pohřeb, a tak jsem se modlil za něho uprostřed těch nejněžnějších zvířat a Soňa byla u toho a teskno bylo a hezky. Večer pak druhá Rusalka.
Neděle 12. května
A bylo to zas o facku výstřednější než minule – dostavilo se hodně rodin s dětmi, přičemž tyto děti během opery vesele přizvukovaly, tleskaly a bály se – do toho Evropané ostře sykali, aby jim děti nekazily zážitek – vstupenka stála jak u nás ojetý vůz – strážní služba tu a tam někomu odebrala mobil a soubor Národního divadla Brno podal překrásný výkon – na konci se houfně stálo zas. Pak jsme všichni dostali dárky ze stříbra a vyfotili se a mohli se zapsat do pamětní knihy. Napsal jsem tam Krása spasí svět a Hubert Krejčí na hrad. Pak Anička sehnala alkohol – láhev lahodného vína za velké peníze – pili jsme ho jak nějaký posvátný mok a paní profesorka Bláhová vyprávěla o vděku v Čechách a o tom, že Janáčkova opera má podle ní velkou šanci stát se evropsky čelným pracovištěm – inu, nádhera. Odlet byl v devět. Na letišti byl zas malér s odbavením – někdo měl zase vízum někoho jiného – ale zvládlo se to i tentokrát – nakonec se letělo jen asi s desetiminutovým zpožděním. Všichni se na všecky usmívali, já psal Zbyňku Srbovi a myslel jsem na smrt a na Věčnost a na Smysl a na Tajemství, na Divadelní noviny, že budou mít nového šéfredaktora, a na současnou situaci Evropy. Na onu princeznu, co hrozně nešťastná zakazuje si odjet tam, kde to miluje, na srocení pákistánských žen a na úsměv delfínů, kteří když jsem jim řekl, že nejsem si zcela jist, zda to všechno dává smysl – vydali chechtavý zvuk a jeden na mě zcela zřetelně mrkl.
Komentáře k článku: Políbil jsem ruku ománské princezně
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
