Políček salámové emigraci

Na festivalu …příští vlna/next wave… jsem viděla projekt brněnského Divadla Líšeň Putin lyžuje. Je to politická inscenace. Politické divadlo dělal Bertolt Brecht a mnoho dalších. Nyní jde ovšem o vzácný jev divadelního života nejenom v Česku, ale v celé Evropě.

Obsah: beslanská tragédie, teroristé v Divadle na Dubrovce, zavraždění ruští novináři, Čečna a mnoho dalšího. Všechno, před čím jsem šťastně ujela. Ano, je to dobré spasit se, odjet a více nevzpomínat. Jistě taky soucítit, občas tam pobýt, a upřímně řečeno mít radost z toho, že všechno to je někde daleko. Že se mě to už příliš netýká. Problémů je pochopitelně dost: „byznys“, cizinecká policie, hledání bytu. Život emigranta není lehký. Proto občanský postoj, smělost a angažovanost českých herců a režisérky Pavly Dombrovské v ruském tématu a současných ruských problémech nevyvolává jenom nadšení a údiv, ale u mě osobně i stud. Jsou to Češi a znepokojuje je to! Nelitují úsilí ani peněz a něco dělají. Ve skutečnosti jsou znepokojeni víc než já, stále ještě občanka Ruska. Pravdu měl jeden z nás, který se vyjádřil v tom smyslu, že jsme „salámová emigrace“. Přijeli jsme za ekonomickým blahobytem a klidnějším životem. Přijeli jsme užívat si, ne tvořit. Škoda? Jistě. Ale položit si tyto otázky ve mně vzbudila právě tato inscenace. Ne ten, který na nás útočil zmíněnou „definicí“. I když má svým způsobem pravdu.

Scénář je založen na dokumentech z knihy zavražděné novinářky Anny Politkovské. Pro ni bylo důležité poznat pravdu. Proto ji zabili. To, co v současném Rusku bývá životu nebezpečné, zajisté není nutné nikomu objasňovat či ho od této jistoty odvracet. Je tomu v dnešním Rusku tak. Lidí, jako byla Politkovská, je naštěstí čím dál víc. O tom svědčilo i zahájení výstavy Umlčené hlasy na Nové scéně Národního divadla, věnované zabitým ruským novinářům a obhájcům lidských práv.

Inscenace Putin lyžuje se prezentovala ve velkém vojenském stanu, postaveném v kabaretním (a divadelním) prostoru paláce Casa Gelmi na pražských Vinohradech. Uprostřed otevřeného jeviště stál obrovský účetnický stůl se zásuvkami. Z nich vytahovali herci Divadla Líšeň své loutky a rekvizity pro svoji hru. Říkala jsem si: opravdu bych nechtěla být jednou z loutek z tohoto byrokratického stolu. To by totiž znamenalo jedno: moje osobní svoboda je jen mou iluzí, kterou se chlácholím při svých pražských starostech o chléb svůj vezdejší a pokusech o nadhled nad událostmi v Rusku.

(autorka je bývalá herečka divadla Děrevo, od začátku 90. let minulého století žije v Praze)

přeložil br