Divadelní noviny > Festivaly

Polička plná mimů (No. 1)

Nadešlo babí léto a do východočeské Poličky se na vláknech pavučiny slétli mimové. Týdenní Mime-Fest, který je přilákal, je jediným mezinárodním festivalem pantomimy v republice a letos se koná jeho druhý ročník. V týdnu 16.-22. září 2013 se v Poličce setkají profesionální mimové ze šesti zemí, studenti evropských divadelních fakult i nonverbálnímu divadlu holdující veřejnost.

Cílem festivalu je podle produkční Petry Jílkové především podpořit a obohatit českou, potažmo evropskou pantominu. Děje se tak několika cestami. Z Německa, Slovenska, USA, Maďarska, Polska a ČR se do Poličky sjeli přední herci a choreografové nonverbálního divadla, pro které je tento festival příležitostí k setkání i ke konfrontaci svých uměleckých cest. Z týchž zemí dorazili i studenti pantomimy, pro které jsou v prostorách poličského muzea připraveny čyřdenní workshopy pod vedením vybraných lektorů (reportáž z těchto dílen přineseme ve třetím čísle festivalového blogu).

Ani běžný divák však nezůstane o zážitek hraní na vlastní kůži ochuzen, neboť na sobotu 21. 9. je naplánován workshop pantomimy pro veřejnost. Přes den se tu pilně trénuje a po setmění je čas na odměnu – během týdne se vystřídá šestnáct představení, v nichž se divákům poodhalí velký záběr současné evropské pantomimy s důrazem na mladou generaci. Ceny jsou lidové, město pěkné, račte zaujmout místo v Divadelním klubu.

První den patřil performerům polsko-české provenience. Pondělní večer, a s ním i celý festival, zahájil Mateusz Kownacki a jeho one-man inscenace Emir. Přestože zaskakoval za svého kolegu ze skupiny Carnival Artura Pieskawce, jeho výkon byl výtečný. Spojil pantomimu a žonglérství, čímž názorně předvedl, kterak může pantomima přesahovat k žánru nového cirkusu. Vystačil si se třemi kužely – které ho ovšem nějak podivně samy ovládaly – a diváci z něj nespustili oči.

Druhý bod programu obstarali taktéž polští mimové, tentokrát skupina Teatr Sztuka Ciała (Divadlo Umění těla). První etuda vznikla v režii Katarzyny Sobiszewske a estetikou polského filmu 60. let beze slov ukázala, jaké trable mohou nastat, je-li muž jeden a ženy dvě. Ve druhé etudě se diváci ocitli v kavárničce, kde se kromě výskytu otravné a nepolapitelné mouchy neděje nic zvláštního, ale ono nic může být díky sehranosti performerské dvojice a jejich smyslu pro detail vskutku napínavé.

Posledním číslem bylo třičtvrtěhodinové představení pro změnu českého uskupení Mime fatale. Je to soubor pěti žen, které se potkaly na katedře pantomimy na HAMU a rozhodly se nonverbální divadlo emancipovat. Na začátku jejich „pantomimické gangsterky“ Push the button každý divák stiskl kraje sedačky a do utichnutí potlesku nepustil. Na pódium nastoupilo pět přízračných postav, které jako by vystoupily ze světa počítačových her. Každá z nich měla tak osobitý styl chůze a pohybu, podpořený navíc skvělým kostýmem, že se zdálo, že místo klobů a kostí mají v tělech páčky, ocelové tyče a kuličková ložiska. Každý charakter byl jiný, ale všechny dotažené a dohromady vzácně vyrovnané. Imitace byla dokonalá díky dvěma beatboxerům, již jejich pohyby i celé dění na jevišti ozvučovali. Byl jimi Johny Týpek a Dozr.

Kdyby to skončilo u imitace, šlo by o dobrý nápad a efektní provedení. Dívky (ponděkud se zdráhám užít tohoto označení pro kulkami nešetřící robotická monstra) si ale byly dobře vědomy, že jsou na festivalu pantomimy, a tak rozehrály příběh o pěti spolubydlících, které jsou fascinovány světem PC her, kterému nechyběl vtip, dotažení do detailů, ale ani perfektní souhra v náročných choreografiích. Mime fatale tak předvedly, jak blízko má pantomima k současnému či scénickému tanci, a také připomněly fakt, že pantomima není jen otázkou grimas a šikovných rukou, ale že je nutné plné zapojení hercova těla – ovšem řádně trénovaného. 45 minut v takovém tempu a při takovém nasazení byl i po čistě fyzické stránce výjimečný výkon – jak bojujících tanečnic, tak od neunavitelných beatboxerů.

Zkrátka klobouk dolů! Což mi připomíná – ale o klobouku a jeho vlastní scéně až zítra.

• Autor: Klára Zindulková
• Publikováno: 17. září 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Polička plná mimů (No. 1)

1. Karlos

   

   Trochu mne mrzí,
   že v případě Push the button drtivá většina diváků absolutně mine hromady (dost možná i nechtěných) referencí na docela konkrétní herní kusy 90. let, zamění si opakované pohyby jednoduchých spritových animací herních postaviček z 90. let za „roboty“ a neocení dokonalé zachycení stereotypů herních hrdinů, které holky představují. Každopádně je to moc dobrý kus, jenom škoda že ideální diváci se od herních mašin jen těžko zvednou, natož aby se odebrali směr divadlo.
   🙂

   18.09.2013 (11.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Juraj Benčík

   

   Ďakujem,
   ako by som tam bol tiež. A keby bola možnosť pozrieť si aspoň pár sekundovú video ukážku bolo by to dokonalé.

   18.09.2013 (16.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Michaela Hradecká

   

   http://www.youtube.com/watch?v=SAnxSllCLqQ&feature=youtu.be

   18.09.2013 (20.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ