Polička plná mimů (No. 2)
V Poličce pokračuje týdenní festival nonverbálního divadla Mime-Fest. Kromě špičky českých mimů se na jeho pódiu vystřídají přední performeři z několika evropských zemí a prostor dostane i mladá generace. Kromě večerních představení jsou důležitou součástí workshopy pro studenty, koncem týdne se pak můžeme těšit na hraní v ulicích a pantomimickou dílnu pro veřejnost. Tentokrát přinášíme reportáž z druhého dne festivalu.
I druhý festivalový den pokračují studentské workshopy. Studenti z nich chodí ponděkud zmožení, ale s novou inspirací i s novými kontakty. A obrazy poličského muzea, ve kterém se tréninky odehrávají, tvůrčí atmosféru jen umocňují.
Studentské worksohpy pokračují FOTO VLADIMÍR VRASPÍR
Úterní večer byl zasvěcen polskému Teatru Pantomimy Mimo a jeho inscenaci Na horizoncie myśli. Tento den bylo na programu pouze jedno představení a diváci teprve po jeho shlédnutí pochopili proč. Atmosféru, kterou kolem sebe lyrické představení vykouzlilo, by totiž bylo škoda narušovat. Když utichl potlesk a rozsvítilo se světlo v sále, diváci zůstali sedět. A z druhé řady se ozval kdosi z diváků: Nobody comes!
Bartołomiej Ostapczuk (*1977), který hru režíruje a spolu s Majou Piczerak v ní hraje, je jednou z předních osobností polské pantomimy, a to jak po stránce herecké, tak organizační. Je uměleckým ředitelem mezinárodního Mime art festival ve Varšavě, vyučuje v pedagogickém centru MIME studio, které sám založil, zkrátka má na rozvoji polské pantomimy velký podíl.
Inscenace Na horizoncie myśli má s pondělním výstupem Mime fatale společnou skvělou souhru, výbornou fyzickou průpravu aktérů, výrazné taneční prvky i udržení jednotného stylu celé kompozice. Na rozdíl od efektního až agresivního rázu českého Push the button, je polská inscenace neobyčejně intimní a křehká. Českému divákovi mohou přijít na mysl některé z inscenací O. Lipovského, vyznačující se podobnou prchavostí okamžiku.
Na horizoncie myśli – nejistoty, prázdnota i neobratná sblížení FOTO TEREZA KOSÁKOVÁ
Atmosféra je z velké části podpořena nostalgickou hudbou i pečlivou prací se světlem, ale hloubku jí dává škála výrazů, které jsou schopni vyjádřit oba herci. Společné překonávání překážek, odcizení a návraty i až komicky nevydařené klíčové momenty… Zpočátku se zdá, že publikum uvidí propracovaný, vysoce stylizovaný, ale poněkud mělce pojatý příběh. Jak se ale vztah hlavních hrdinů posouvá dál a objevují se nejistoty, prázdnota i neobratná sblížení, dostává se záběr hry stále hlouběji a hlouběji do lidských emocí. Gradace je pozvolná, ale výborně načasovaná. Společné stárnutí a tušení konce se stává vypjatým procesem – chvějící se řasy stárnoucího muže a ženy na scéně rozechvívají i něco v duších diváků.
Proto to váhání, zda se zvednout ze židle nebo ne. Divákům bylo líto to pracně vybudované chvějivé cosi prudkým pohybem rozbít.
FOTO TEREZA KOSÁKOVÁ
Ale v předchozím díle jsem slíbila povědět něco o klobouku. Tedy, černý plstěný klobouk má na Mime-Festu vlastní miniscénu. Je nazvána Hat stage a stojí v čestném rohu divadelního předsálí. U pódia stojí stoleček, na stolečku leží líčidla a zrcátko, a na pódiu se válí onen pověstný klobouk.
Kdokoliv a kdykoliv – tak stojí na ceduli nad stolečkem – může přijít, sehrát na scéně vlastní výstup o délce max. tří minut, a do klobouku potom vybírat drobné. První dny se sice mnoho dobrovolníků na improvizovanou scénu nehrnulo, ale v pozdním večeru se přeci jen osmělili studenti pantomimy. Uvidíme, třeba se v dalších dnech přidají i diváci.
Komentáře k článku: Polička plná mimů (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
