Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí
Politické divadlo pokračuje… II.
Pokračuji v přehledu a krátkých charakteristikách zbylých inscenací hlavního programu 25. ročníku Divadelní Nitry 2016.
Hamlet je mrtvý / Faust je hladový
Domácí nitranské divadlo DAB uvedlo dvě hry rakouského autora Ewalda Palmetshofera. První – již před pár lety inscenovalo i ČS v Ústí – se jmenuje Hamlet je mrtvý, režíroval ji Svetozar Sprušanský na scéně Dagmar Cigánkové. Jeviště je zastavěné panely, kterými herci během představení různě posouvají, a vytvářejí tak nové seskupení. Je to o prázdnotě nebes na pozadí jakéhosi ne úplně jasného, uchopitelného příběhu. Dva sourozenci, Mani (vynikající Jakub Rybárik) se sestrou Dani, navštívili své rodiče (otec Marcel Ochránek, matka Daniela Kuffelová) při příležitosti 95. narozenin jejich babičky a zároveň pohřbu tajemného Hannese /Hamlet?/. Bojí se však vyslovit slovo pohřeb. Na jevišti se objevuje dvojice přátel obou sourozenců. Mezi rodiči vznikají hádky, děti se s nimi necítí dobře. Některé scény jsou herecky nápadité a výtvarně atraktivně řešené. Například ta, kdy se Mani svlékne do půl těla a stojí se sestrou u panelu, na nějž se promítá stékající krev. V závěru, kdy má mezi sourozenci dojít k incestu, je Mani opět nahý a přes jeho tělo je opět promítaná krev. Nakonec si lehne na zem je polit červenou barvou. Je mrtvý. Anebo tím mrtvým je Hamlet?!. Objevuje se holčička, která přiváží kostlivce, který se v představení objevoval vždy v souvislosti s matkou.
Druhý díl, druhá hra stejného autora: Faust je hladový. Tentokrát má režii Braňo Holíček a scénu vytvořil Nikola Tempír. Je to inscenace pro šest herců – tři ženy a tři muže (jeden z nich je Juraj Hrčka). Na scéně je šest mikrofonů, dva jsou z boku. Postavy přinesou rakev, každý z nich na ni položí syrovou vepřovou kotletu. Později je dají na gril. A také kuře. Po scéně a v hledišti se šíří vůně opékání. Postavy přijdou jako chór k mikrofonům. Sděluji svoje názory. Jde o společnost tří párů, která se baví. Dvě postavy hrají další dvě postavy, které dle vyprávění vstoupily do děje, ale nejsou přítomné. Snad – dle programu k inscenaci – jde o postavu v rakvi malé Markétky. V roli dospělé Markéty a Fausta se postupně vystřídají všechny herci, ale přiznávám se, že smysl toho jsem nepochopil. Na závěr v divokých karnevalových kostýmech a parukách vystupují na jeviště herci z první hry…
///
Polská produkce Kantor Downtown bydhošťského Polského divadla. Jde o kolektivní režii, jedním z tvůrců je známý Wiktor Rubin. Hraje se převážně při plném osvětlení hlediště. Na jevišti jsou školní lavice (narážka na Kantorovu Zemřelou třídu), v nich vidíme dvě postavy, vousatého muže a ženu s nabílenou tváří. Na lavicích je devět obrazovek PC, na nichž vidíme řadu bývalých polských tvůrců avantgardy odpovídat na otázku o vystoupení Tadeusze Kantora v New Yorku. Anketa se promění v debatu o avantgardě, řeší se osobní vztahy. Postavy se proměňují, hovoří se o epidemii AIDS, muž vylepuje parte zemřelých aktérů diskuse. Je jich stále víc. Mladá žena v jednu chvíli obtěžuje diváky a nutí je, aby ji na nahé tělo psali výši svého příjmu. Ukazuje nahé prso. Je to vlastně svého druhu dokument. Plochý, bez přesahu. Herci v něm nemají jinou funkci, než „držet“ velmi vratkou konstrukci /ne/děje.
///
Inscenace Jáma děravá v režii Michala Vajdičky a v podání bratislavské Astorky. Také námět je od Michala Vajdičky. Scénu vytvořil Pavol Andraško. Autoři vyšli ze slavné inscenace Árpáda Schillinga Černá země, jen téma přesunuli do slovenských poměrů. Sledujeme zprávy ze slovenského života, často statistické, které herci odehrají formou takové lepší estrády. Hraje celý soubor. Ukončení je násilné, což je aluzí na zakončení představení v Banské Bystrici.
///
Taneční představení Opernball Petry Fornayové, která v něm také tančí. Vedle ní v něm vystupují tři výrazoví tanečníci, jedním z nich je Maďar Péter Cseri, mohutný chlap. Přes scénu jsou promítané záběry ze skutečného vídeňského Plesu v opeře, přičemž v pozadí vidímě záběry z fotbalového zápasu v Madridu. Na jevišti je konferenciérka, jeden pár v hledišti je v plesovém úboru… Těžko se to popisuje, ještě hůř interpretuje. Taneční divadlo, divácky sugestivní.
///
Poslední produkce, která se na festivalu objevila, přijela z Francie. Přivezl ji soubor Compagnie du Zieu a jmenovala se Najednou noc. Režírovala ji Nathalie Garraud. Na mírné šikmě jeviště stojí židle. Mezi nimi se pohybuje pět nahých postav – dva muži a tři ženy. Program festivalu popisuje celkem logický děj (horší to bylo s jeho logikou v samotné inscenaci). Jde o karanténu lidí trvající celou noc. Jsou vyšetřováni pro možnou nákazu. Máme tak možnost nahlédnout do jejich duší. Vyšetřuje je marocký lékař. Je to však také o Evropě, o utečenectví, o modelových situacích. A také o postavení planet… Obrazově je to sugestivní, nikoli však srozumitelné.
///
Výroční festivalová kniha …túžba živá po kráse… ukazuje, jak se posouvalo téma a obsah Divadelní Nitry. Od velkých pláten světového divadla k divadlu politickému a dokumentárnímu, často schematickému a prvoplánovému. Jak jsem se zmínil v úvodu, letos se podařilo tento trend trochu pootočit tím, že na festivalu prezentované politické divadlo mělo přece jenom formy divadla sugestivnějšího, metaforického.
Jsem zvědav, zda se bude festival ubírat těmito směry nadále a především zda vůbec bude existovat. Zda se naplní optimistická formule óda na radost, anebo se z otazníku stanou tři tečky. A šlus.
/Konec/
///
Více v DN 19/2016 a na i-DN:
Politické divadlo pokračuje… I.
Evropu odvál čas aneb Divadelná Nitra 2016 a Slovensko
Komentáře k článku: Politické divadlo pokračuje… II.
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)